Rodina Josefa Spáčila podnikala v dopravě, vlastnila cihelnu, otec nakoupil a pronajímal zemědělské stroje. Po válce si na nové mlátičky půjčil skoro čtyři sta tisíc korun. Komunisté mu ale všechno zabavili. Nejstarší syn Josef proto v říjnu 1950 v Újezdu u Brna spolu s desítkami lidí proti kolektivizaci protestoval. Pět největších rebelů kvůli tomu skončilo ve vězení.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Bylo to 5. října 1950, Josef Spáčil šel odpoledne domů z práce, když uviděl, že se před místním národním výborem začali srocovat lidé. „Volali na mě, pojď za námi, pojď nám pomoct. Šel jsem do jednací síně a říkám – proč ten majetek berete? Vy jako funkcionáři, kde berete tu drzost, copak to jde majetek vyvlastňovat?“ vzpomíná Josef Spáčil. Vykázali ho ze sálu, ale vrátil se oknem. „Lidé volali zároveň se mnou. Hanba policii, SNB jde proti lidu, nenechte si brát majetek. Těch hesel bylo hodně,“ říká.
Před obecním domem bylo víc než pět set lidí, které museli rozehnat příslušníci SNB. Další den se revolta opakovala. Pět největších rebelů pozatýkali. Mezi nimi i Josefa Spáčila. „Šel jsem domů a o půlnoci bouchání na dveře. Otec šel otevřít. Ptal se jich – co tu chcete? Oni že syna. Vběhli do baráku, vyhazovali skříně a hledali zbraně, nic nenašli. Byli sprostí,“ popisuje Spáčil.
Z vazby rovnou k PTP
Odvezli ho do Okresní soudní věznice v Bučovicích, kde strávil přes čtyři měsíce. „Dovezli nás tam o půl třetí ráno. Byla to vlhká kobka, samotka. Měli jsme výslechy i v noci, strava se nedala jíst. Muž, který nás holil, mi řekl do ucha – pozor na Uherské Hradiště, tam je to strašné,“ popisuje Josef Spáčil.
Z Bučovic šel rovnou na vojnu k PTP (Pomocné technické prapory), kde se dočkal i rozsudku okresního soudu. Trest si prakticky odseděl ve vazbě. Na vojně pak strávil pětařicet měsíců, tedy skoro tři roky. Sloužil na několika různých místech. Dělal zedníka, opravoval těžké stavební stroje. „Dostal jsem klasifikaci E – totálně nespolehlivý, nejhorší vyvrhel,“ vysvětlil.
„Člověk se nesměl bát“
Nenechal si ale nic líbit. Manželka Anna Spáčilová, se kterou je už šedesát šest let, vzpomíná, jak se seznámili na tancovačce, kam utekl v civilu. „On uměl historky, my jsme se bavili, já říkám – oni tě zavřou, a on povídá – tak mě zase pustí. Takový dobrodruh to byl,“ vzpomíná Spáčilová. „Člověk se nesměl bát, musel být drzý, jinak by ho tam oddělali. Byly případy, kdy oddělali kluky, byli úplně vyřízení se zdravím a s rozumem a se vším,“ vysvětluje její manžel.
Když se vrátil z vojny, práci hledal těžko, nakonec šel do JZD jezdit s traktorem a nákladním autem, pak dělal řidiče u ČSAD a nakonec u komunálních služeb. Soudní rehabilitace se Josef Spáčil dočkal až v roce 1995. Jeho tatínkovi se prý zemědělské stroje vrátily nefunkční a rozbité, ale splácel je řadu let, až do důchodu. Říká, že se sice dnes mají celkově dobře, ale vůči komunistům zůstává kritický. „Komunista je komunista a to nikdy lepší nebude,“ míní Spáčil.
V penzi se pustil do sbírání a opravování motorek a to ho drží dodnes. „Já pořád přemýšlím, jak dlouho tu ještě budu. Chtěl bych tu být tak do sto dvaceti roků, abych něco ještě udělal. Mě to nepřestává bavit, musím něco dělat, doma jsem nervózní jak pes,“ uzavírá se smíchem Spáčil.
