Josef Vlasák se narodil pět let před druhou světovou válkou do česko-německé rodiny. Nepovažuje se za Němce ani za Čecha – říká o sobě, že je Znojemák. Jeho rodiče se před válkou hlásili k německé národnosti. Otec, ač aktivní antifašista, musel v roce 1940 narukovat do wehrmachtu. Díky jeho postojům se rodina po válce vyhnula odsunu. Amatérský fotograf a sběratel historických snímků je spoluautorem knihy Milované Znojmo a před deseti lety se stal čestným občanem města.
„Všichni popírají, že Znojmo bylo německé město. Bylo. Říkalo se, že Vídeň je předměstím Znojma. Malé město s nádhernou přírodou – a co si budeme povídat, žít se tu dalo laciněji než ve Vídni,“ říká Josef Vlasák.
Ukazuje fotografii z roku 1937, kdy se na Dolním náměstí konala sudetoněmecká slavnost. „Vidíte, v čele nesou české a německé prapory,“ popisuje. Jako dítě rozdíl mezi Čechy a Němci nevnímal. „Vedle nás bydlel sedlák Růžička. Na Kraví hoře měl pole, z toho žil. Když zabíjel, vždycky nám donesl kousek masa nebo polévku.“
Otec ve válce a návrat z amerického zajetí
Vzpomíná i na mobilizaci. „Bydleli jsme ve Františkánské, na ulici byl velký rozruch. Koukal jsem z okna, nechápal jsem to.“ Když v roce 1938 přijel do Znojma Adolf Hitler, šli se s rodiči podívat. „Viděl jsem ho, seděl jsem tátovi na ramenou,“ vzpomíná. Ve městě tehdy jeden zlatník vyrobil Hitlerovi zlatou radniční věž. „Tady mu ji předávají,“ ukazuje na fotografii.
Jako Němec musel otec v roce 1940 narukovat do německé armády. Domů se vrátil až po válce, před Vánoci, z amerického zajetí. „Já jsem spal, máma mě ráno probudila. Přišel jsem do kuchyně a táta byl doma. Šest mých bratranců padlo – jeden zahynul v ponorce u břehů Brazílie, druhý v Rusku, další bombardoval Londýn. Šest se jich nevrátilo,“ shrnuje pamětník.
V roce 1944 byl na táboře v Podhradí a vzpomíná, jak tam měli hlad. „Máma jedla méně, aby bylo víc pro mě. Když jsem se z tábora vrátil domů, připravila mi velkou mísu ovoce. To nás ve Znojmě zachránilo – všude ho bylo hodně.“
Bombardování Znojma a odsun
Maminka pracovala za války v keramické továrně Ditmara. „Ale keramika se tam nedělala. Dělali pistole pro Hitlera,“ říká.
Prožil i bombardování města. „Byli jsme vybombardovaní. Všechno sklo a porcelán bylo rozbité, i okna. Jako kluci jsme závodili, kdo najde největší střepinu. Já našel druhou největší. Tady je,“ ukazuje.
Dne 20. dubna přišel na Znojmo velký nálet a rodina se odstěhovala do sklepa. „Byla tam nika se dvěma postelemi a tam jsme potom spávali,“ vzpomíná.
Po osvobození Rudou armádou vyšli ze sklepů, které byly plné lidí. „Viděli jsme na Kraví hoře široký pruh lidí, jak utíkají do Rakouska. Tam na ně čekali Rusové. Někteří šli jako antifašisté do Vídně, jiní byli jako Němci vystěhováni.“
Vlasákovi díky antifašistickým postojům otce zůstali v Československu. Brněnským pochodem smrti však musela v květnu 1945 odejít Vlasákova babička a teta s dětmi.
Chtěli „sundat Ivana“
Pamětník vzpomíná i na srpen 1968. Na náměstí Svobody tehdy stála socha rudoarmějce. „Lidé vzali lano, ovázali Ivana. Mělo dvě oka a lidé čekali, až projedou ruské tanky, že ho za háky vzadu strhnou. Nepodařilo se,“ popisuje a ukazuje další fotografii.
O aktuální ruské agresi vůči Ukrajině říká: „Putin… Prosím pěkně, jak může někdo přijít a říct, že chce Ukrajinu? Hotovo, spadla klec a jde do války,“ kroutí hlavou.
Celoživotním koníčkem Josefa Vlasáka je fotografování a sbírání snímků. Shromáždil rozsáhlou sbírku historických fotografií, které zachycují Znojmo od konce 19. století po současnost.
