Snacha sokolského odbojáře Norberta Tomka, stoletá Milada Tomková, vzpomíná na druhou světovou válku, bombardování Brna a popisuje i tragické rodinné osudy. Přibližuje také, jak jí v těžkých časech pomáhala hudba. Hrála na klavír a zpívala ve sboru moravských učitelek, který vedl skladatel Břetislav Bakala. Po roce 1989, kdy se jí otevřel svět, mohla navštívit v Paříži bratrance, malíře Frantu.
„On byl mobilizační důstojník, hrozně hodný člověk, vlastenec, Sokol,“ začíná Milada Tomková vyprávění o svém tchánovi Norbertu Tomkovi. Znala ho jen z vyprávění. Otec jejího manžela Ladislava zahynul za druhé světové války.
Jako člen sokolského protinacistického odboje byl Norbert Tomek 13. prosince 1941 zatčen gestapem a uvězněn v Kounicových kolejích v Brně. Dne 4. dubna 1942 byl spolu s mnoha dalšími Sokoly transportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde zahynul. „My jsme se tam byli podívat, abychom viděli, kde to bylo. Byli jsme překvapení, že ta krajina byla taková příjemná. Netušili jsme, že tam mohlo docházet k takovým hrozným věcem,“ popsala místo, kde přišly o život tisíce lidí.
Milada Tomková se narodila 22. prosince 1925 v Brně. Dětství prožila v Židenicích se dvěma sourozenci. Pak přišla druhá světová válka. Na jejím konci bylo Brno několikrát bombardováno, rodina proto odešla na venkov. „Před frontou jsme se šli ukrýt do Bílovic, abychom nebyli v Brně, když budou nálety. Tatínek tam měl svého přítele, pana faráře, takže jsme se tam šli ukrýt vlastně už před válkou,“ popisuje.
Na cestě leželi mrtví vojáci
Vzpomíná také na otřesný pohled cestou do Bílovic, kdy na zemi viděli ležet mrtvé ruské vojáky. „Když jsme se vrátili domů, byli jsme rádi, že náš dům nebyl bombardovaný, protože kolem dokola to byla hrůza,“ vypráví pamětnice.
Bombardování si v rodině vyžádalo i oběti. „Moje teta měla obavy být pod střechou, tak se rozhodla, že půjde do zahrady a tam se před náletem ochrání. Jenomže neštěstí bylo, že bomba nezasáhla dům, ale zahradu, takže teta na té zahradě zahynula,“ říká.
Na válku má paní Milada i jednu vzpomínku, která jí dodnes dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Vypráví, jak se vozili na pytlích s moukou. „My jsme měli pole ve Slavkově, na těch polích bylo obilí a byl tam velký mlýn, kde se zrní mlelo. Mouku jsme si potom přiváželi do Brna a museli jsme projít celní kontrolou. Tak jsme si na ty pytle sedli, abychom zamezili zdanění,“ vysvětluje, jak pytle s moukou ukrývali vlastním tělem.
Hudba
Nejen v těžkých dobách jí byl útěchou svět hudby, který si zamilovala už jako malá. „To byla taková krásná věc. Dědeček hrál na klavír a my jsme byli ke klavíru vychováni také,“ vypráví učitelka hudby. V hudební škole se prý seznámila i s budoucím manželem Ladislavem.
Zpívala ve Vachově sboru moravských učitelek pod vedením Břetislava Bakaly, tehdejšího šéfdirigenta Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Brně. „Původně byl sbor moravských učitelů a potom vznikl sbor moravských učitelek. Bakala byl výborný člověk, příjemný a dobrotivý,“ vzpomíná Milada Tomková.
Se sborem pak zpívaly po celé Moravě. „Vyrážely jsme na různá místa, někde jsme i přespávaly u místních. Byly to velké zážitky. Dostaly jsme se hodně ven, tedy mimo Brno,“ vysvětluje.
Bratranec Franta
Na svobodné cestování za hranice železné opony si musely nejen moravské učitelky, ale i manželé Tomkovi počkat až do roku 1989. Tehdy se jim otevřel svět. Procestovali Evropu a ve Francii navštívili malíře Frantu (vlastním jménem Františka Mertla), o čtyři roky mladšího bratrance paní Milady.
„My jsme je navštěvovali, bydleli v domě v Židenicích a Franta tam měl v přízemí pokoj. My jsme tam chodívali a on nám pořád kreslil. Byl malířem od začátku, od narození. To jeho nadání bylo patrné už tehdy,“ vzpomíná Milada Tomková. „Žije ve Francii, ale měl výstavu v Praze a byl přijat prezidentem,“ dodává.
Milada Tomková ráda zpívá i ve sto letech. „Intonovat umím dobře, ale ta melodie už mi s hlasem tak dobře nefunguje,“ uzavírá zpěvem písně Za starú Breclavú své vyprávění Milada Tomková.
