Sylva Knedlová z Fryštáku celý život zasvětila sportu a dětem. Její rodiče byli velkými příznivci Sokola a své děti vychovávali v duchu myšlenek Masaryka a Tyrše. V mládí ji trénoval Emil Zátopek i jeho manželka Dana. V 91 letech je stále aktivní v městském zastupitelstvu a hlásá, že děti je potřeba vést ke slušnosti, práci a sociálnímu cítění.
Jednadevadesátiletá městská zastupitelka ve Fryštáku Sylva Knedlová byla ještě donedávna aktivní učitelka, učila už dědečky dnešních dětí. Narodila se ve Zlíně v roce 1934 a prvních pět let prožila bezstarostné dětství – až do 15. března 1939, kdy město obsadila německá armáda.
„Když začala válka, rodiče říkali, že všechno bude na lístky, což nám tehdy nic neříkalo. Ale brzy jsme to poznali. Když jsme rostli a moji tři bratři potřebovali kabáty na zimu, dostali jsme maximálně tak půl kabátu,“ vzpomíná pamětnice.
Vypráví, jak si otec a bratři jeden kabát půjčovali: „Tatínek šel na schůzi chovatelů, bratr chtěl jít na ping-pong a další za kamarády. Tak si kabát předávali na rohu ulice.“
Za války byl Sokol zakázaný. „Pak vzniklo Kuratorium, už tehdy bylo vidět, že to má německý dril. Maminka nás posílala tam, kde to nebylo tak organizované. Chodila jsem s bratry lyžovat – žádné lyže jsme neměli, tak si je kluci vyráběli sami,“ říká Sylva Knedlová.
Černé pivo se žloutkem
Maminka pracovala v kanceláři, tatínek v lisovně Baťových závodů. „Když něco potřebovali, byli jsme k dispozici. Přes Dřevnici jsme běželi do vily, kde měli bazén. Tam jsme se chodili koupat a dělat lumpárny,“ směje se.
Vzpomíná i na paní Baťovou: „Kuchařka přivezla talířky s dortem a skleničky s černým pivem se žloutkem a cukrem. Maminka říkala, že to děti nesmí, ale paní Baťová se smála: ‚Mařenko, vždyť tam je cukr a žloutek, to je dobré na kosti.‘“
Sourozenci u Bati také předváděli dětské boty. „Přijelo pro nás auto a vezli nás na tržnici ve Zlíně, kde nás vyfotili. Všichni tři jsme byli v matrosových kalhotech a já v sukýnce,“ vzpomíná.
Tatínka zatklo gestapo
Za války tatínka zatklo gestapo kvůli poslechu cizího rozhlasu. „Naproti nám bydlela paní, která nás udala. Gestapo přišlo, tatínka i rádio odvezli. Bylo to tvrdě trestané zastřelením. Mysleli jsme, že už se nevrátí,“ vypráví.
Totéž si rodina říkala při každém leteckém poplachu. „Ráno jsme se vždy loučili, jako bychom se už neměli potkat,“ dodává. Tatínek přežil, ale musel na nucené práce.
Na zahradě vedle jejich domu pak s bratry ukrýval židovské manžele. „Soused jim tam v noci nosil polévky. Byl řezník, a když dělal Němcům zabíjačky, vždycky dokázal něco schovat pro ostatní,“ říká.
Sportování se Zátopkovými
Po válce si Sylvy všiml Emil Zátopek. „Vypadal, jako by už nemohl, když běžel, ale všechno měl spočítané – i dech. Učil mě, kdy se nadechnout a kdy vydechnout,“ vzpomíná.
Jeho manželka Dana ji zase přivedla k hodu oštěpem. „Jely jsme na závody do Hradiště, zrovna tam byly hody. Nesla jsem oštěp na rameni a jedna paní volala: ‚Dano, co blbneš, máme hody!‘ Myslela si, že jsem Zátopková,“ směje se pamětnice.
„Děti jsou naše budoucnost“
Po vysoké škole nastoupila jako metodik. „Měla jsem dvě vysoké školy, a tak mě chtěli udělat ředitelkou. Podmínkou ale byl vstup do strany. Řekla jsem: ‚Chci učit děti, ne poskakovat, jak budete poroučet.‘“
Jako dlouholetá učitelka si přeje, aby rodiče své děti vedli ke slušnosti a nehonili se jen za penězi. „Děti budou jednou naši pokračovatelé. Je potřeba je vychovávat ke slušnosti, práci a sociálnímu cítění,“ uzavírá.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
