Během pouhých deseti let začne odcházet do důchodu silná generace Husákových dětí. Přinese to zásadní demografickou proměnu, která změní celou českou společnost. Nejenže bude méně lidí na to, aby vydělávali na penze stále rostoucí skupině, ale především bude potřeba mnohem více sociální péče pro seniory.
Že Česko stárne, není nic nového. Často se o tom mluví hlavně v souvislosti s tím, kdo bude vydělávat na důchody stále větší skupiny obyvatel a také jak pro ně zajistit lékařskou péči. Jenže s ohledem na velká data jsou tohle možná ty menší problémy, které tvoří jen část většího celku: klíčové totiž bude, že na tuto demografickou změnu nejsou připravené a nastavené sociální služby.
„Populace seniorů ve věku nad osmdesát let se více než zdvojnásobí, zároveň čelíme velmi výraznému propadu porodnosti,“ komentoval vývoj v pořadu Hyde Park Civilizace ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) Ladislav Dušek. „Populace bude opravdu výrazně jiná, bude významně starší a bude u ní zapotřebí klást mnohem větší důraz na zajištění ošetřovatelské péče, zdravotní péče, dlouhodobé péče. Je to cena za velkou produkci dětí v době takzvaných Husákových dětí.“
Vývoj stárnutí Čechů byl v minulosti mnohokrát detailně popsaný, ale co budoucnost? Každý zná asi ze školy pojem populační nebo věková pyramida. Už jen slovo pyramida v něm naznačuje, že společnost stojí na největší skupině těch nejmladších, jichž s přibývajícím věkem ubývá a skupina seniorů ve věku nad osmdesát let je jen drobnou a velmi ostrou špičkou této pyramidy. Předpověď Českého statistického úřadu ale ukazuje, že o tvaru pyramidy se už dnes nedá vůbec mluvit a do budoucnosti bude připomínat spíš pyramidu postavenou na špičce:
Velmi zjednodušeně tato grafika ukazuje, že červená, oranžová a žlutá skupina bude muset uživit zbytek pyramidy – a to nejen tím, že jim bude přispívat na důchody, ale také se o ně bude muset nějak starat. Právě kolem dvaašedesátého roku života se totiž s největší pravděpodobností horší zdravotní stav Čechů tak, že už „nežijí ve zdraví“.
Zdravotní stav Čechů v době před nástupem do důchodu je totiž o něco horší než v západní Evropě. Popisuje to údaj „naděje na dožití ve zdraví“ nebo „délka života ve zdraví“, který udává, jak dlouho žijí obyvatelé dané země bez dlouhodobého zdravotního omezení. Podívejte se, jak je na tom Česká republika ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi:
Právě dlouhodobé nemoci, které člověka trápí ve stáří, nejčastěji vedou ke ztrátě jeho samostatnosti, kdy už není schopný se sám o sebe postarat a je odkázaný na ostatní. Ať už se jedná o stát v podobě jeho nejrůznějších služeb pro seniory, nebo o rodinu. V Česku je rodina stále klíčová, je to vidět například na statistice toho, kde lidé tráví konec života:
Ale s tím, jak se bude zvyšovat množství lidí v seniorském věku, logicky musí přibývat také těch, o které se jejich rodina nedokáže z nějakých důvodů postarat. Hraje v tom roli i výše ukázané stárnutí populace: zajistit domácí péči o pětadevadesátiletého člověka nemusí znít jako něco složitého. Problém je ale v tom, že dítě takto starého seniora bude samo v tu dobu mít kolem sedmdesáti let, takže na fyzicky náročnou péči už pravděpodobně nemusí mít sílu – a možná ani finance, protože už bude též v důchodovém věku.
Stárnutí a nemoci
Další rovinou problému je, že tato seniorská skupina velmi často potřebuje i péči lékařskou. Ve skupině nad 85 let je to až šedesát procent lidí.
„Budeme muset dramatickým způsobem změnit samotný model té péče, s tím, že důraz, který se dnes dominantně klade na akutní nemocniční péči, se bude nevyhnutelně muset přesouvat do komunitní ošetřovatelské péče. Musíme vymyslet úplně nové společenské programy pro podporu neformálně pečujících, musíme podpořit dramaticky poddimenzované ošetřovatelské profese. Je to naprosto nezbytné, abychom to začali řešit ihned, protože na přípravu zase tak dlouhý čas nemáme,“ říká Dušek. Touto podporou má na mysli například něco, jako by byla obdoba rodičovské, ale týkala by se podpory lidí, kteří se starají o svoje bližní. „Říkejme tomu třeba pečovatelská, ale musí se to začít řešit rychle.“
V současné době má Česko zhruba 521 650 občanů ve věku nad osmdesát let, už roku 2040 to ale má být přes 873 tisíc lidí. „Zdravotní péči ve věku nad osmdesát let přitom potřebují prakticky všichni, sociálně-zdravotní péči až šedesát procent lidí v této skupině. Když si to vynásobíte, vyjde vám z toho vlastně velké krajské město, o které se budeme muset postarat,“ konstatuje Dušek. Tato čísla jsou ale podle něj složitější, než se zdá: o všechny tyto lidi se totiž stát reálně nemůže postarat. „Ta čísla by nás hnala k tomu snažit se vybudovat kapacitu 37 tisíc pobytových lůžek v pobytových službách. To je jako deset fakultních nemocnic do roku 2040, to prostě vybudovat nelze,“ říká Dušek. „Hlavně, kdo by tam pracoval, to se nedá společensky ustát.“ Řešení tedy budou muset být podle něj odlišná.
Vyšší věk seniorů povede k jejich častější nemocnosti, což zase povede k obrovskému tlaku na zdravotnický a sociální systém. Stárnutí je spojené s celou řadou zdravotních problémů, od cukrovky, srdečních potíží až po rakovinu nebo Alzheimerovu chorobu – s tou se například vloni v Česku léčilo téměř 120 tisíc lidí. Chcete si zkusit sami otestovat své schopnosti predikce? Odhadněte, kolik jich bude roku 2050, tedy za pouhých 25 let:
A přibude i případů demence. Loni to bylo necelých 200 tisíc pacientů, za patnáct let to bude skoro 400 tisíc lidí a do roku 2050 téměř půl milionu. Kapacity pro takovou péči není snadné vybudovat. A také bude více případů dalších civilizačních nemocí, kde se množství zasažených počítá na statisíce:
I kdyby se povedlo nemocnice postavit, budou chybět – pokud se něco zásadního nezmění – také ti, kteří by se o nemocné seniory starali. V České republice je totiž v současné době asi 350 geriatrů, ale třetina z nich bude za pět let v důchodu. Podobně přestárlé jsou v Česku ale také zdravotní sestry a další nelékařský personál v nemocnicích.
Klíčových deset let
Senioři ale tráví čas nejen v nemocnicích, ale obecně v zařízeních, kde se o ně pečuje. V počtu lůžek, která jsou – a v budoucnosti budou – pro tuto stále větší skupinu lidí, se nejvíc rozchází demografický vývoj Česka a připravenost systému postarat se o vlastní obyvatele. Následující grafika ukazuje, kolik lůžek chybí v těchto zařízeních nyní a kolik jich bude chybět (pokud se něco zásadního nezmění) v blízké budoucnosti:
Do deseti let totiž zestárne populačně velmi silná generace Husákových dětí, tedy populačně velmi silné skupiny lidí narozených v době normalizace. „Trend se bude měnit mezi roky 2035 a 2040, čeká nás největší nárůst seniorů ve věku nad osmdesát roků. Je to ta část populace, která potřebuje nejvíc péče. Na přípravu kapacit na tohle máme pět let, na to, abychom tento demografický skok zvládli finančně, personálně, systémově,“ vysvětluje Dušek.
Demografická změna bude podle něj tak zásadní, že se to odrazí na všech možných stranách společnosti. „Budeme muset jednak zajistit péči o seniory a chronicky nemocné lidi, ale současně nám ubude lidí na trhu práce a ubude nám mladých lidí. Možná naposledy v mém životě teď máme nějaký přetlak mladých lidí na středních školách. A to by nás mělo nutit k tomu plánovat, co s nimi uděláme, do jakých oborů je budeme motivovat, aby nastoupili.“
Husákovy děti je zjednodušené označení pro silnou populační vlnu v Československu, která začala v době normalizace počátkem sedmdesátých let dvacátého století. Označení odkazuje na Gustáva Husáka, v té době prvního a později generálního tajemníka ÚV KSČ a od roku 1975 prezidenta Československa.
Právě propopulační politika komunistického režimu pod jeho vedením bývá často označována za příčinu vysoké porodnosti v tomto období, která dosáhla svého vrcholu v roce 1974, faktorů ale zřejmě bylo více. Jisté je, že se v té době rodilo v Česku více dětí než předtím i potom, díky čemuž vznikl v demografické pyramidě výrazný zub.
Zdroj: Demografický portál
Jak obrovský skok na Česko nutně čeká, naznačují následující čísla. Roku 2024 bylo v domovech pro seniory, postižené a lidi s demencemi, ve stacionářích či v sociální péči nemocnic a léčeben 76 761 lůžek. V zařízeních pobývalo přes 93,5 tisíce klientů. Ošetřovacích dnů bylo celkem 25,8 milionu. V roce 2035 by stejnou péči mělo potřebovat ale už 135,6 tisíce osob, lůžek by pro ně mělo být 111,5 tisíce a ošetřovacích dnů 36,8 milionu. V polovině století predikce počítá se 170,3 tisíce klientů, 140,5 tisíce lůžek a 45,7 milionu ošetřovacích dnů. Téměř dvojnásobný počet ošetřovacích dnů znamená, že bude muset přibýt dvojnásobek pečovatelů a zdvojnásobí se i náklady na ně.
Dlouhodobou sociální péči v minulém roce dostávalo 185,1 tisíce lidí nad 65 let. V roce 2035 by jich mohlo být o 70,7 tisíce víc a do poloviny století by jich pak přibylo ještě dalších 47,7 tisíce. Celkem by tak v roce 2050 mělo péči mít přes 303,5 tisíce seniorů a seniorek. A to jsou čísla optimistického scénáře – jak zásadně ovlivnila společenské zdraví například nepředvídatelná pandemie covidu, je vidět dodnes.
Dnešní čtyřicátník je navíc podle experta na biostatistiku zřejmě nemocnější, než byl dnešní šedesátník před dvaceti lety, byť tato data podle Duška nejsou úplně spolehlivá. „Ta dnešní situace nevypadá úplně dobře. Chronická nemocnost naší populace teď začíná šíleně narůstat už po čtyřicátém nebo pětačtyřicátém roce věku. Ve věku šedesát až pětašedesát let už je přes třicet procent lidí v nějakém vážnějším zdravotním stavu. To znamená, že má za sebou nebo je léčeno s rakovinou nebo má vážné kardiovaskulární onemocnění a tak dál. Ve věku sedmdesát pět let je to už polovina populace.“
Řešení
Podobný demografický problém se stárnoucí populací má sice více zemí, ale Česko je specifické tím, jak silnou roli v něm hrají Husákovy děti, kvůli kterým bude změna nejen rozsáhlá, ale také ostrá.
Aby ji Česká republika zvládla, musí buď zcela masivně začít investovat do zdravotních a sociálních systémů, anebo nějak změnit nastavení celého systému. To jsou ale politická rozhodnutí, pro která může věda pouze dodávat podklady. Jakou cestu politici vyberou, je na nich a na voličích.
Možností, které se zkoušejí v zahraničí, je celá řada. Například může jít o větší podporu rodin, aby se staraly o své blízké v seniorním věku: ať už jde o podporu finanční, nebo třeba garanci pracovního místa, pokud by daná osoba musela změnit úvazek kvůli tomuto závazku třeba na polovinu.
Zásadní roli by měla hrát obecně prevence, tedy aby se lidé do stavu, kdy už se o sebe nejsou schopni postarat, dostali co nejpozději. Lepší prevence spojená například s nějakými výhodami pro ty, kdo na takové kvalitní preventivní kontroly budou pravidelně chodit, by mohla něco takového zajistit. „Šance, aby se nenaplnily ty nejhorší scénáře, jsou právě v prevenci,“ říká ředitel ÚZISu. Nejlepší je totiž podle Duška jakoukoliv nemoc nemít, vůbec ji nedostat. „Na šikmou plochu vážných chronických nemocí se velmi často vstupuje vyšším krevním tlakem a obezitou. To jsou všechno nemoci, kterým umožňuje předcházet primární prevence, a tam máme co dohánět, tam máme opravdu hodně co dohánět,“ doplňuje.
V následující grafice můžete porovnat, kolik procent populace v evropských zemích na preventivní prohlídky chodí:
Podívejte se na současný systém preventivních kontrol v Česku:
Zásadní změnu mohou přinést i takzvané černé labutě, tedy nepředvídané (ob)jevy s potenciálem společenských změn. Na jejich příchod se samozřejmě nedá spolehnout, ale v současné době možná lidstvo příchod jedné takové technologie právě zažívá: podle řady vědců jsou tím léky regulující hormon GLP-1. Tím nejznámějším je Ozempic: umí při dlouhodobém užívání porazit cukrovku a snížit hmotnost, což jsou jedny z nejrizikovějších faktorů lidského stárnutí, jež jsou oba spojené s extrémními náklady.
Stovky miliard úspor
Dušek uvádí jeden konkrétní příklad: chronické srdeční selhání je nemoc spojená s mnoha dalšími problémy, stav je tak vážný, že vede k invaliditě a také k dlouhodobé nemocenské, ošetřovnému, příspěvkům na péči a dalším systémovým nákladům. „Bavíme se o nemoci, kterou dnes v Česku trpí 387 tisíc lidí. Už tohle číslo je šílené, ale ono narůstá každých deset let asi o 25 procent. Na straně veřejného zdravotního pojištění je tam ročně úhrada kolem sedmi miliard korun, na straně sociálních služeb je to asi 14 miliard – celkem se bavíme o asi 21 miliardách.“
Alarmující podle Duška je, že nárůst této finanční zátěže je čtyřicet procent za pouhých pět posledních let. „To je ranec za nemoc, kterou dostávají lidé v produktivním věku, kteří tak přicházejí o obživu. A teď si představte, že bychom prevencí dokázali výskyt jenom této nemoci snížit o polovinu. Tak máme deset miliard doma.“
Diabetes je pak nemoc, kterou trpí přes milion lidí. „Dostáváme se ke čtyřiceti miliardám ročně, a to dohromady na nákladech sociálních o zdravotních. Troufnu si říct, že primární prevencí, tedy jen posloucháním lékařů a ochotou k léčbě můžeme tuto zátěž snížit určitě o polovinu. Když k tomu přičteme preventabilní nádory, taky by celková úspora mohla být za rok kolem sto miliard.“
Dušek ale nechce o nemocech hovořit jen z pohledu čísel: „Představte si ale také, jak velké množství kvalitního života bychom zachránili. Přece nikdo nechce, když jde v pětašedesáti letech do důchodu, být nemocný. Nechce těch třeba dalších dvacet let života strávit po nemocnicích, se srdečním selháním, nechce mít dalších pět vážných nemocí. Já neznám nikoho, kdo chce být nemocný.“
Budou mladí záchrana?
Z rychlosti těchto změn – připomeňme, že to zásadní se odehraje kvůli odchodu „Husákových dětí“ do důchodu během pouhých deseti let – vyplývá, že situaci nezlepší ani to, kdyby se v dalších letech rychle zvýšila porodnost v Česku.
Navíc ze stejných dat vyplývá, že právě nejmladší generace bude řešit spousty vlastních sociálních i zdravotních problémů a nemusí mít dost zdrojů pro pomoc seniorům. Naznačují to například údaje o zdravotním stavu současných teenagerů z hlediska psychiatrie:
