Jarmila Janků zažila jako dítě druhou světovou válku a později i okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. V obou historických momentech se ocitla v ohrožení života. Ve svých vzpomínkách popisuje strach a nejistotu za nacistické okupace, atmosféru srpnové noci i neobyčejné setkání své maminky s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem.
Jarmila Janků, rozená Kurfürstová, se narodila v Uhřičicích u Kojetína v září 1934 – v roce, kdy byl T. G. Masaryk počtvrté a naposledy zvolen prezidentem Československa. Sama si ho nepamatuje, ale zná historku z vyprávění své maminky, která se s Masarykem jako dítě osobně setkala.
„Seděla na zděném plotě a najednou vidí, že na koni kluše pan prezident. Zastavil se u ní a ona mu řekla: ‚Dobrý den, pane prezidente.‘ On se zasmál a odpověděl: ‚Holčičko, já bych k tobě měl prosbu. Přijdou dva páni a budou se tě ptát, kde jsem zabočil. Neřekneš jim, že jsem jel doprava do Kojetína, pošleš je na druhou stranu. Já už si zoufám, oni mě pořád hlídají.‘“ Maminka pak prý všude vyprávěla, jak pomohla prezidentu Masarykovi.
Strach a nejistota za okupace nacisty
Na druhou světovou válku už si Jarmila Janků pamatuje velmi dobře. „Za války to bylo všechno strašné. Na příděl byla dvě vajíčka a tři rohlíky na týden. Na lístky bylo celkově velmi málo potravin,“ vzpomíná.
Na začátku června 1942 svolali Němci všechny obyvatele Uhřičic na náves k soše svatého Floriána. Mezi nimi byla i Jarmila s maminkou. Obě byly vyděšené – krátce předtím totiž došlo k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a nikdo netušil, co se bude dít.
„Chodili kolem nás gestapáci a my jsme tam stáli určitě víc než hodinu. Bylo ticho, protože se každý bál. Najednou od Kojetína přijelo auto, vystoupili tři muži v uniformách, šli za velitelem a ten nám řekl, že shromáždění končí a můžeme jít domů. Všichni jsme si oddechli,“ popisuje. O několik dní později, 10. června 1942, Němci vypálili Lidice.
Pamětnice si vybavuje také železniční trať Kojetín–Tovačov, kterou Němci využívali ke svým přesunům. „Byla to velká trať a ještě před příchodem fronty tam bylo plno nakradeného zboží. Hlídali to rakouští vojáci. Když byla velká zima, v noci chodili, klepali na okna a prosili, jestli by se mohli ohřát,“ vzpomíná.
Po osvobození pak podle ní sovětští vojáci brali vše, co našli. „Vodka a Stalin – to byly dva hnací motory té války,“ říká s nadhledem.
Naproti našim dveřím stál kulomet
Pamětnice vystudovala v Brně chemii a tu pak vyučovala na gymnáziu. Vdala se také za chemika Mojmíra Janků. V roce 1968 cítili uvolnění režimu. „Známí nám říkali, že to Varšavská smlouva tak nenechá, že k nám vtrhnou Rusové,“ popisuje. Když pak 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy opravdu obsadila Československo, nechtěli tomu věřit.
„Sebrala jsem se a šla jsem se nadechnout čerstvého vzduchu na balkon. Venku stál velitel, kolem domu pobíhali Rusové,“ líčí. Rozhodla se jít ven a vojáků se zeptat, proč přijeli. „Naproti našim dveřím byl kulomet. Řekli nám, že kontrarevoluci zlikvidují. O žádné kontrarevoluci jsme přitom nevěděli,“ vzpomíná.
Její dcera Jitka Havlová říká, že situace byla ještě dramatičtější, než jak ji matka líčí. Vojáci na Jarmilu mířili zbraněmi a dcera ji jako dítě instinktivně bránila vlastním tělem.
Na závěr seniorka dodává: „Já bych si přála, aby lidé byli k sobě vnímaví a aby nelhali. To by mělo být samozřejmé.“
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
