Před osmdesáti lety provedli nacisté odvetu za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V den jeho pohřbu padlo v Berlíně rozhodnutí vyhladit středočeské Lidice. V noci na 10. června gestapo a policie Lidice obklíčily a začaly se zatýkáním a vražděním obyvatel i s vypalováním domů. Krutost, s jakou si německé jednotky počínaly, vzbudila vlnu rozhořčení po celém světě.
Poslední dnes žijící lidické ženě Jaroslavě Skleničkové bylo tehdy šestnáct let. „Táta mě vzal a odvedl ke dveřím. Říkal mi: Jaří, snad dá Bůh, že se ještě uvidíme. A já si říkám, co ten táta blábolí, vždyť jsme za dva dny zpátky,“ vzpomíná.
Obyvatelé Lidic si tehdy mohli myslet, že je čekají další výslechy a domovní prohlídky. To už zažili 4. června, kdy okupanti pozatýkali celou rodinu Horákových a Stříbrných. Jejich synové byli nezvěstní. Vědělo se, že jsou v zahraničí a gestapo si myslelo, že může jít o atentátníky. V noci z 9. na 10. června nacisté Lidice znovu obklíčili.
Bylo půl čtvrté ráno 10. června 1942. Otce Jaroslavy Skleničkové, tehdy Suchánkové, vzbudil klapot dřevěné protézy místního trafikanta, kterého vedli nacisté. „Říkal si, co to je za zvuky, tak se šel podívat a když je viděl, tak mu došlo, že to nebude legrace,“ popisuje poslední žijící lidická žena. S sebou si lidé měli vzít jídlo na dva dny, všechny peníze a zlato.
O osudu Lidic se definitivně rozhodlo 9. června v Berlíně, v den pohřbu Reinharda Hydricha. V 19:45 hodin Karl Hermann Frank volal do Prahy, že Adolf Hitler rozkázal všechny dospělé muže zastřelit, ženy převézt do koncentračního tábora, děti poněmčit a obec vypálit a srovnat se zemí. „V tu dobu už je celá akce připravena. Už minimálně o dva dny dříve, někdy kolem 7. června, lidé zaznamenali, že někteří z kladenských gestapáků říkali, že Češi uvidí brzy něco, co ještě neviděli,“ říká ředitel památníku Lidice Eduard Stehlík.
Kromě poslední lidické ženy je na živu už jen jedenáct lidických dětí. „Kterým bylo čtrnáct dní, jeden rok. Jsou to pamětníci, kteří samozřejmě mohou vzpomínat na to, co vyprávěly maminky, nebo co slyšeli od dalších. Ale už si nemohou pamatovat tu tragédii,“ podotýká předsedkyně Spolku pro zachování odkazu českého odboje Gabriela Havlůjová. Jaroslava Skleničková se o událostech dozvěděla až po návratu z koncentračního tábora. Tu noc si ale i po osmdesáti letech pamatuje docela přesně.
Z původních zhruba pěti set obyvatel Lidic válku přežilo jen 143 žen a sedmnáct dětí. Zbylých 340 obyvatel nacisté zavraždili. Domy vypálili, zbylé zdi odstřelili trhavinami, zasypali rybník a posunuli koryto potoka. Vymazání Lidic z mapy jim trvalo rok a půl.
Virtuální procházka
Jméno obce ale zapomenuto nebylo. Lidice v 50. letech znovu vyrostly. A bude i možnost projít se těmi původními – i když jen virtuálně a po nasazení 3D brýlí. „Nejtěžší na tom je sehnat dostatečné množství podkladů a zjistit, jestli jsou správně,“ vysvětluje 3D grafik Tomáš Studnička.
Podle Stehlíka chybí například snímky domků, kde bydleli chudší lidé. Případné jejich fotografie pak vznikly spíše náhodou.
Ořechy ve Veleslavíně
Osmdesáté výročí tragédie si v Lidicích připomenou o víkendu. V sobotu se tam uskuteční přehlídka pěveckých sborů Světlo za Lidice k uctění dětských obětí a večer koncert s rozsvěcením svíček. Hlavní vzpomínkové akce jsou pak na programu v neděli dopoledne. Včetně mše, kterou bude sloužit kardinál Dominik Duka. V muzeu se také až do konce víkendu konají dny otevřených dveří.
Události od čtvrtka připomíná nové památné místo na pražském Veleslavíně. Rostou tam stromy vypěstované z ořechů, které dva chlapci v létě 1942 tajně nasbírali ve vypálených Lidicích. Obec přitom v té době přísně střežili nacisti.
Příběh popsal Vladimír Procházka. Pamatoval si ho z vyprávění příbuzných, kteří ořechy přinesli a zasadili. „Některé z ořechů byly popraskané žárem z hořících stavení a některé ještě v zelené slupce. Již tehdy cítili, že tyto ořechy jsou vlastně asi zcela poslední hmatatelnou památkou na Lidice,“ vypověděl.
Ořechy pochází z usedlosti rodiny Rákosových, což bylo jedno z nejstarších a největších hospodářství v Lidicích. Ještě v roce 1942 mělo rozlohu 42 hektarů. Potomkem Rákosových je František Kolář. Na statku hospodařil jeho dědeček a ještě před válkou ho předal svému synovi. Matka Františka Koláře jako jediná z rodiny válku přežila. O statku mu tak vyprávěla hlavně ona.
Z šesti desítek ořešáků, které podle vzpomínek Vladimíra Procházky v Praze ve Veleslavíně zasadil jeho otec, je jich na místě dnes už jen šest. „Některé ořechy, které se nyní rozpěstovávají, si necháme na doplnění, některé se vrátí do Lidic,“ říká radní Prahy 6 pro památkovou péči Eva Smutná (TOP 09). Sesbírat ořechy k dalšímu pěstování pomohli skauti. Právě oni se budou starat o to, aby místo, které bylo léta zpustlé, vypadalo tak, jak si zaslouží.
