Poselství budoucím generacím, vzkaz rodině, nebo chybějící závěť – lidé spekulují, co by mohla skrývat tajemná obálka, která by měla obsahovat jedna z posledních slov prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Text v roce 1937 nadiktoval svému synu Janovi. Obálka bude poprvé veřejně otevřena v pátek 19. září 2025 v Lánech a její slova by měl na místě poslouchat i současný český prezident Petr Pavel.
„Alice Masaryková po starém zvyku otevřela dokořán okno u lůžka, na němž spočívalo tělo nebožtíka. Byl konec. První předstoupil před novináře se zprávou o otcově skonu Jan Masaryk – měl mimochodem toho dne jedenapadesáté narozeniny,“ popisuje chvíle bezprostředně po úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka historik a archivář Jiří Křesťan ve studii ze sborníku Národního archivu Paginae Historiae. Jen několik dní před Masarykovou smrtí měl údajně vzniknout dopis, jehož obsah nezná nikdo z žijících lidí. Osud písemnosti byl ale od roku vzniku 1937 velmi spletitý. Tajemná obálka přežila druhou světovou válku i 40 let trvající komunistickou nadvládu a procestovala u toho půlku západní Evropy.
Po mrtvici přišlo zlepšení. Tehdy zřejmě dopis vzniknul
Tomáš Garrigue Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně. Prezidentem nově vzniklého Československa se stal 14. listopadu 1918. Podruhé byl zvolen v roce 1920, potřetí v roce 1927 a počtvrté a naposledy v roce 1934. Jeho zdraví se ale vzápětí začalo horšit.
„Po několika záchvatech mozkové mrtvice v letech 1934 a 1935 byla značně omezena jeho hybnost, měl problémy s pamětí i s řečí. Úředníci Kanceláře prezidenta republiky museli dokonce používat podpisové razítko, protože signování dokumentů mu činilo potíže – pravá ruka byla ochromena. Všichni přijali s pochopením, když 14. prosince 1935 prezidentův abdikační list přečetl místo něho kancléř Přemysl Šámal. Zdravotní stav bývalého prezidenta se nicméně stabilizoval a postupně lepšil,“ popisuje Křesťan.
Bývalý prezident ale stále přijímal návštěvy a přátele, živě s nimi diskutoval a vzpomínal a pokud mu zdraví dovolilo, zúčastňoval se i některých oficiálních státních akcí a oslav. Definitivní zlom pak přišel na začátku září 1937.
„Po večeři 1. září prezident ještě poslouchal Schubertovu Symfonii C-dur, přenášenou rozhlasem z Vratislavi. Patnáct minut před půlnocí přišel atak mrtvice, jehož si naštěstí povšimla ošetřovatelka Růžena Seifertová,“ popisuje Křesťan.
Do Lán se sjeli nejen lékaři, ale i novináři, kteří denně podávali zprávy o prezidentově zdravotním stavu. A ten se začal údajně mírně zlepšovat. „Lékařské zprávy od 3. září byly stále optimističtější. Od 5. září začaly být vydávány jen jednou denně, což svědčilo o tom, že bezprostřední nebezpečí pominulo,“ popisuje Křesťan. V té době pravděpodobně vznikl i dosud tajný dopis.
Masaryk ho měl nadiktovat svému synu Janovi. Přestože se zdravotní stav bývalého prezidenta zlepšil, byl by ale schopný po mrtvici vytvořit nějaký souvislý text?
„V pátek 3. září byl nemocný celý den při jasném vědomí, vnímal svoje okolí, reagoval na otázky; také mluvil a zřetelnými slovy projevoval svoje přání. Mluvil také po všechny dny následující,“ popsal ve svých vzpomínkách pracovník Československé tiskové kanceláře Augustin Novák, který byl tehdy přímo v Lánech.
Právě v této chvíli zlepšení, v následujících několika dnech, které zbývaly do jeho smrti – 14. září 1937 – pravděpodobně i nadiktoval dosud neznámý text svému synovi.
„Tomáš Garrigue Masaryk nemohl zřejmě v září roku 1937 namluvit svému synu Janovi nějakou souvislou závěť či odkaz národu. Na to byl dopad mrtvice příliš devastující. Mohl se však pokusit aspoň útržkovitě sdělit svému synovi něco, co považoval v tu chvíli za důležité. Mohlo se to stát někdy mezi 3. – či spíše 5. – a 11. zářím,“ domnívá se Křesťan.
Poté se Masarykův stav opět prudce zhoršil. „V noci z 11. na 12. září přišel nový, poslední atak. Ráno 12. září museli lékaři konstatovat, že ke komplikacím se přidružil zápal plic. (...) Od záchvatu v noci z 11. na 12. září ležel prezident se zavřenýma očima, těžce dýchal a nemluvil. Jeho vědomí bylo zastřené,“ popisuje Křesťan.
A o dva dny později si Masarykův osobní sekretář napsal do svého diáře: „Zemřel nám pan prezident Masaryk ve 3 hodiny 29 minut ráno.“ První československý prezident skonal, obálku s jeho možná posledními slovy si nechal u sebe jeho syn Jan.
Obsah textu tak zůstal neveřejný. Zda tedy šlo o záznam prezidentových myšlenek, odhalení, nebo přiznání, můžeme do pátku zatím pouze spekulovat. O následném osudu obálky, která měla přečkat dalších téměř devadesát let, ale informace máme.
Obálka se dostala do Británie a Francie. Její obsah znal zřejmě tajemník Sum i Masarykovy vnučky
Dopis u sebe schoval Masarykův syn Jan. Přežil s ním celou druhou světovou válku i neklidné poválečné období. Měl ho pak pravděpodobně u sebe v Černínském paláci v Praze, v sídle ministerstva zahraničí. A tam byl nejméně až do 10. března 1948, kdy Jan Masaryk za nevyjasněných okolností zemřel.
Jeho tajemníkovi Antonínu Sumovi se pak podařilo získat z Černínského paláce Masarykovy písemnosti, mezi nimi právě i dopis s posledními slovy jeho otce. V rozbouřené době roku 1948 se pak Sumovi povedlo tyto dokumenty poslat do Skotska, kde je následně převzal Lumír Soukup – další Masarykův bývalý tajemník, kterému se povedlo narychlo emigrovat.
„Vybral si chvíli, kdy se konal poslední sokolský slet v Praze v roce 1948. Napsal jednomu členovi Československé církve evangelické někde v pohraničí. Ten muž souhlasil s tím, aby u něj Lumír přespal a ukázal mu cestu lesem přes hranice. Lumír vyrazil a překročil hranici jen s aktovkou v ruce,“ popsala pro Revue Politika v roce 2007 jeho manželka Catriona Soukupová. Soukup pak strávil nějakou dobu v uprchlickém táboře v Řezně a následně se mu podařilo dostat do Británie.
„Důležité bylo, že Soukup v té době již měl ve správě písemnosti z let druhé světové války, které mu Jan Masaryk začal předávat v době, kdy byl německým letectvem bombardován Londýn,“ popisuje Křesťan.
Soukup k masarykovským písemnostem následně přidal po roce 1948 ještě dokumenty, které získal od prezidentových dcer Alice Masarykové a Olgy Revilliodové. Po třiceti letech se ale obálka opět stěhovala. „Po odchodu do důchodu v roce 1981 přesídlil Lumír Soukup s chotí Catrionou do jižní Francie a masarykovský archiv putoval s nimi,“ dodává Křesťan.
V bezpečném exilu přečkal dopis celou komunistickou diktaturu. Do Česka se mohl vrátit až po sametové revoluci. Lumír Soukup zemřel v roce 1991. A masarykovský archiv předal opět druhému tajemníkovi Antonínu Sumovi. Ten i po roce 1948 zůstal v Československu. V roce 1949 byl ale zatčen a stanul jako svědek u procesu s Miladou Horákovou.
I na něj ale komunisté připravili vykonstruované obvinění z velezrady a v roce 1950 byl odsouzen na 22 let. „Z vězení vyšel až v roce 1962. Byl potom v kontaktu s vnučkami TGM – Annou a Herbertou Masarykovými. S jejich souhlasem v roce 1996 našemu archivu předal ‚Soukupův archiv‘,“ popisuje Křesťan. 24. dubna 1996 tak archiv získal většinu písemností – až na onu obálku.
Tu si Sum ponechal až do roku 2005. „Předal mi ji 19. září 2005. Na obálce je několik otisků úředního kulatého razítka s textem: ‚JUDr. Antonín Sum, tlumočník jazyka anglického, francouzského, německého, ruského a latinského‘. Nalezneme zde také rukou psané poznámky složitele: ‚Soukupův archiv Jana Masaryka‘ a ‚Antonín Sum 19. 9. 2005 pečeť do r. 2025‘,“ popisuje Křesťan, který tehdy tajemnou zapečetěnou obálku osobně převzal.
Sum mu sdělil, že v obálce jsou údajně poslední Masarykova slova. Pečeť na ni dal ale až on – obsah prý četl, silně ho znepokojil a společně s Masarykovými vnučkami, které ho měly údajně také číst, se dohodl, že text na dalších dvacet let zapečetí. Antonín Sum zemřel v roce 2006, Masarykovy vnučky Anna a Herberta obě v roce 1996. Zda dopis četl i někdo jiný, Sum nesdělil. Je tedy pravděpodobné, že jeho obsah nyní nezná nikdo z žijících lidí. A množí se tak dohady, co je obsahem dokumentu.
Senzace, nebo poselství národu? Podle historika možná vzkaz umírajícího muže
O tajemném dopise se měl Sum údajně zmínit například historikovi a spisovateli Pavlu Kosatíkovi, kterému prý řekl, že text se týká věcí víry. Samozřejmě se spekuluje také o tom, zda Masaryk na smrtelné posteli nechtěl odhalit nějaké skandální tajemství.
„Po konzultaci s historičkou Dagmar Hájkovou se mi zdá stejně jako jí nepravděpodobné, že by v záznamu bylo nějaké skandální rodinné tajemství (typu ‚můj skutečný otec byl…‘) nebo nějaké pikantní odhalení (například o vztazích TGM k ženám, třeba o jeho milence Oldře Sedlmayerové) – v tom případě by Antonín Sum po dohodě s vnučkami TGM záznam pravděpodobně zničil – památka TGM pro ně byla téměř posvátná,“ domnívá se Křesťan.
Bez znalosti obsahu nejde také vyloučit, že se jedná o falzum. Přece jen dopis vznikl už před devadesáti lety a v zapečetěné obálce pravděpodobně nebyl většinu času – pečeť přidal až Sum v roce 2005. Právě jeho osoba je ale podle historiků spíše zárukou pravosti dokumentu.
Archiváři mají v plánu dopis bezprostředně po otevření přečíst veřejnosti, v případě nějakých pochybností právě kvůli pravosti nebo nečitelnosti si ale vyhrazují čas na delší posouzení. Záleží také na tom, zda bude mít dopis dataci, která by potvrdila, že jde skutečně o poslední slova z roku 1937.
„Dodejme, že příčinou uzavření obálky se mohla stát také samotná forma zápisků, záznam řeči, který ukáže TGM jako velmi nemocného člověka, jehož myšlenky se již možná divně rozbíhaly…,“ dodává Křesťan.
