Nejvýznamnější česká postava mezinárodního práva, lovec nacistů, respektovaný právník – tím vším byl Bohuslav Ečer. Odborník, který zastupoval československou stranu u Norimberského tribunálu, pomohl odsoudit desítky nacistických zločinců včetně Karla Hermanna Franka. Po válce prý neexistoval v Československu nikdo, kdo by neznal jeho jméno. Už po roce 1948 se ale stal pro komunisty nepohodlným. Ve vykonstruovaném procesu se jim ho odsoudit nepodařilo, téměř vymazat z historie a povědomí lidí ale ano.
„Generál Ečer žije v představě lidu jako symbol československé stíhající spravedlnosti. Promluvte si s kýmkoliv, pro každého znamená generál Ečer kus zadostiučinění za strašlivá muka, jež prožíval národ v dobách okupace,“ uvedl spisovatel Edvard Cenek, který společně s Ečerem vydal po válce reportážní pásmo Jak jsem je stíhal. V něm Ečer vzpomíná i na své angažmá u vojenského tribunálu v Norimberku, který soudil největší nacistické zločince. Před 80 lety – 8. srpna 1945 – se vítězné mocnosti dohodly na jejich společném potrestání.
Jak se z hrdiny národa stane během několika desetiletí zapomenutý člověk a podle komunistické ideologie dokonce nepřítel lidu? Příběh Bohuslava Ečera je plný extrémů – od chudého chlapce, který byl chvíli dokonce bez domova, přes špičkového advokáta známého v zahraničí až ke sledovanému domnělému špiónovi, kterého před odsouzením a komunistickou zvůlí zachránila vlastní smrt. Jeho příběh popsal v knize Bohuslav Ečer – Český lovec nacistů Michal Dudáš.
Chtěl studovat práva. Aby pomohl rodině, pracoval v cihelně
Bohuslav Ečer se narodil 31. července 1893 v Hranicích u Přerova. Jeho otec pracoval jako drážní úředník a často musel měnit místo podle toho, kde ho právě potřebovali. Rodina se vždy stěhovala s ním – do Olomouce, Brna, Napajedel, Rousínova nebo Kroměříže. Finančně na tom nebyli příliš dobře, a tak se stalo, že dokonce skončili i bez střechy nad hlavou.
„Obývali jsme v Kroměříži skromný a prostý příbytek na kraji města. Jednou pozdě odpoledne se tam přihrnuli nějací lidé, které vedl majitel domu, a doslova nás vyhodili z bytu. Vynesli nám sporý nábytek na ulici a vyházeli peřiny i trochu drobností. Naložili jsme vše na vypůjčený vozík a opouštěli jsme ve smutku domov. Bylo mi asi deset let. Pršelo. Silnice se proměnila v močál a bláto plnilo naše rozbité botky. Pět dětí, rodiče – bez střechy nad hlavou. Těžko potom nebýt socialistou,“ vzpomínal Ečer. Jak sám zmiňuje, už jeho raná léta jej pravděpodobně později dovedla k sympatiím k sociální demokracii.
Školní docházku zahájil Ečer v Rousínově, následně pokračoval na gymnáziu v Kroměříži. Aby pomohl rodinnému rozpočtu, chodil po škole pomáhat jako dělník do cihelny. „Zde se také pokoušel organizovat stávku mladých dělníků-školáků a zlepšit pro ně pracovní podmínky. Rodil se jeden z dalších charakteristických znaků povahy Bohuslava Ečera, a sice cit pro spravedlnost,“ uvádí Dudáš.
Možná i to ho dovedlo k rozhodnutí studovat práva. Vybral si ale vídeňskou univerzitu, a to ze zcela praktických důvodů. Lístek na vlak do Vídně byl totiž levnější než jízdenka do Prahy a ve Vídni navíc bydlely dvě Ečerovy tety, které mu mohly poskytnout útočiště. Ečer se ale stejně přednášek příliš nezúčastňoval – na časté dojíždění neměl peníze, a tak vědomosti získával převážně samostudiem a do Vídně přijížděl především na zkoušky.
A cit pro spravedlnost ho provázel i nadále. V listopadu 1913 mu vyšel první vlastní článek v týdeníku Českoslovanská Morava. Zabýval se v něm nevhodným chováním německých důstojníků vojenské posádky v Kroměříži, které vinil ze zneužívání místních dvanácti- až čtrnáctiletých dívek. „Do Kroměříže odjela komise vojenských soudců, aby případ vyšetřila. Došlo k potrestání důstojníků a Bohuslav Ečer na tuto událost s nadsázkou vzpomíná jako na první případ, kdy stíhal ‚válečné‘ zločince,“ uvádí Dudáš.
V roce 1915 musel narukovat do rakousko-uherské armády. Ačkoli se nestal příslušníkem legií, jeho postoj k válčení byl víc než rezervovaný. „Mohou mě poslat na frontu, mohou dělat, co chtějí, ale buďte si jisti, že za Rakousko kosti nesložím,“ uvedl tehdy.
Po válce dokončil studia práv už v Praze a následně se přestěhoval do Brna, kde si založil vlastní praxi. Dařilo se mu také v soukromém životě. V roce 1922 se oženil s Ludmilou Gallovou a narodily se jim postupně dvě dcery – Naděžda a Jarmila.
Přemlouval osobně v Anglii Brity, aby neustupovali Hitlerovi
Ečer byl členem sociální demokracie, ve 20. letech ale začal sympatizovat s komunistickou stranou, do které posléze vstoupil. Během pár let se stal ale silným kritikem bolševizace strany a přílišného vlivu Sovětského svazu, a tak byl z KSČ v roce 1928 vyloučen a vrátil se zpět k sociální demokracii.
V době první republiky se stal úspěšným a vyhledávaným advokátem, měl ale i řadu osobních koníčků. „Byl vždy široce rozkročen mezi několik zájmů. Jeho koníčkem byly jazyky. V Brně se učil anglicky, rusky a francouzsky. Německy uměl velice dobře už z dob studií ve Vídni. Bohuslav Ečer byl mimořádně nadaný člověk. Ovládal dokonce techniky rychločtení, které mu dovolovaly číst celé odstavce a stránky dokumentů najednou. Ke všemu se učil létat letadlem a byl členem tělovýchovné jednoty,“ popisuje Dudáš.
„Ečer byl již tehdy v Brně proslulý nejen svými odbornými vědomostmi a vzdělaností, nýbrž i průbojností a zápalem, s jakým se ujímal nejenom věcí svých klientů, ale také veřejných záležitostí ve své funkci jako člen zastupitelstva zemského hlavního města Brna,“ popisoval jeho koncipient a následně i spolupracovník Karel Křepelka.
Do relativní pohody první republiky se ale ze západu začala pozvolna vkrádat hrozba nacismu. A Ečer nebyl příznivcem ústupků kvůli Hitlerovi. Nevěřil, že by to mohlo uklidnit situaci. Naopak podporoval brannost obyvatel a pořádal různé agitační akce, aby motivoval Čechoslováky k vojenskému výcviku.
Také cestoval po Anglii, kde mu zdejší Labour party umožnila pořádat veřejné apely a projevy k tamním obyvatelům. Motto těchto přednášek znělo: „Chraňte Československo, braňte Československo! Bráníte tím mír Evropy a světa. Bráníte tím také svou zemi! Zastavte Hitlera!“ Ani tyto projevy přesto nepřinesly žádaný výsledek. Jak to později zhodnotil sám Ečer: „Pracující lid Velké Británie byl s námi. Vláda Chamberlainova byla proti nám.“
Gestapo šlo po Ečerovi od prvního dne. Utekl s rodinou do Bělehradu
V Československu následovala mobilizace, která ale ve výsledku k ničemu nevedla. Mocnosti podepsaly Mnichovskou dohodu a předhodily tím de facto Československo Hitlerovi za chatrný slib míru. Českoslovenští vojáci tak pohraničí vyklízeli bez boje.
„Splnily se nejhorší obavy. Co teď? Srdce se svíralo bolestí, když jsme viděli, jak naši vojáci, plni nadšení a bojovnosti, musí bez výstřelu opouštět neporušené pohraniční pevnosti. I muži plakali,“ popsal ve svých vzpomínkách tuto chvíli Ečer.
Cit pro spravedlnost ale neztratil. S kolegy analyzoval situaci v pohraničí a nashromáždil důkazy o tom, že nacistické Německo obsadilo mnohem více území, než mu zaručovala Mnichovská dohoda. Se svými poznatky opět vyrazil do Anglie, kde se snažil apelovat na tamní poslance a konfrontovat je s tím, že Hitler podepsanou dohodu nedodržuje. Bohužel to nikoho nezajímalo.
Vrátil se tedy domů a se svými přáteli začal mluvit o tom, jak efektivně začít s odbojem, koho zapojit a co podnikat. Přestože Němci tehdy byli stále „pány“ pouze v pohraničí, Ečerova činnost a plány v Brně jim neunikly. Ečerův kolega z brněnské radnice, člen brněnské městské rady, nacista Branczik ho varoval, že pro Němce je po obsazení Československa první na seznamu osob vhodných k likvidaci…
Nastal 15. březen 1939, nacistické Německo začalo okupovat Československo a Ečer s celou rodinou nečekal, až pro něj přijdou, a hned ten den se odjel ukrýt ke známým do Lelekovic. Ve stejný den nacisté přišli prohledat jeho byt, kde už ho ale nenašli. Několik dní se nic nedělo, Ečer se tedy rozhodl vrátit zpátky do Brna a chodil do práce jako dřív. Následně dostal předvolání k výslechu na gestapo.
„K odpolednímu výslechu jsem se připravil fyzicky i morálně. Oblékl jsem si teplejší prádlo a vzal si starší šaty. Není vyloučeno, že se už nevrátím,“ vzpomínal Ečer ve své knize Jak jsem je stíhal. Ale vrátil se. Nacisté totiž usoudili, že pro ně bude Ečer cennější ještě chvíli na svobodě. Sledovali ho a doufali, že je dovede i ke svým spojencům, se kterými organizoval odboj, aby je mohli nakonec zatknout všechny.
Na to už ale Ečer nečekal. Dne 4. dubna 1939 emigroval s celou rodinou do Jugoslávie. V Bělehradě prý celá čtyřčlenná rodina obývala jediný pokoj a děti musely spát na zemi. Ečer se pak dozvěděl, že ho gestapo přišlo zatknout týden po jeho odjezdu.
Od roku 1940 připravoval plán, jak potrestat válečné zločince. O tři roky později se stal „lovcem nacistů“
Utekl sice z domova, rozhodně chtěl ale v práci pro Československo pokračovat i za hranicemi, i když stále váhal, zda se nemá vrátit a bojovat přímo na místě. Proto se rozhodl s radou obrátit na Edvarda Beneše.
„Nevidím za hranicemi nikoho jiného než Vás, kdo by mohl rozhodnout, zdali mám, nebo nemám zůstat. Nemám také k nikomu jinému tolik důvěry, prosím tedy, abyste laskavě uvážil všechny okolnosti a rozhodl,“ napsal Ečer v dopise Benešovi. Ten ho okamžitě pozval do Anglie, aby se mohl připojit k činnosti exilové vlády.
Do Anglie vyrazili Ečerovi přes Francii. A zde se zdrželi. Bohuslav Ečer začal od prosince 1939 pracovat v Paříži jako redaktor časopisu Československý boj. Byl to pro něj po téměř tři čtvrtě roce od opuštění Československa první výdělek. V říjnu 1940 se následně rodina přesunula do Marseille, kde se Ečer stal náměstkem československého konzula. Hrozba války byla ale blízko, a tak byla rodina připravena pokračovat dál.
Manželka Ludmila ale onemocněla, a tak museli cestu do Anglie odložit. Až v září 1942 se dostali do Španělska a odtud na britské ostrovy. Ečer už od roku 1940 připravoval koncepci poválečného potrestání válečných zločinců. A po příchodu do Anglie ji představil i Benešovi.
„Prezident Edvard Beneš ho podpořil a souhlasil s tím, aby mohl ve své koncepci nadále pokračovat a rozvíjet ji. Bohuslav Ečer tak nastoupil na Ministerstvo spravedlnosti československé londýnské vlády,“ uvádí Dudáš.
Přestože válka ještě zdaleka nekončila, o potrestání nacistů se uvažovalo několik let. V září roku 1943 byl Ečer za Československo delegován jako člen do Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů. „Zde naplno začala jeho historická role československého lovce nacistů,“ dodává Dudáš.
Definoval válečné zločiny a měl vypátrat Franka
Přestože základní představa byla jasná – potrestat válečné zločiny – bylo třeba vyjasnit ještě mnoho podrobností ohledně jejich vyšetřování. V tomto ohledu přišlo několik zlomových okamžiků: 13. června 1942 Beneš prohlásil, že za všechny zločiny spáchané na území Československa ponesou osobní odpovědnost Adolf Hitler, členové jeho vlády, vojenští vůdcové a členové okupačního aparátu. 20. října roku 1943 byla zřízena Komise Spojených národů pro stíhání válečných zločinců (KSN) a 1. listopadu 1943 byla v takzvané Moskevské deklaraci veřejně publikována myšlenka společného postupu velmocí při stíhání válečných zločinců. Bohuslav Ečer byl československým zástupcem v KSN již od jejího vzniku.
Nejdůležitějším momentem Moskevské deklarace je zásada, že váleční zločinci by měli být souzeni v zemích, kde svou trestnou činnost vykonávali. I díky tomu se do Československa před Mimořádný lidový soud z amerického zajetí dostal K. H. Frank. Ale k tomu vedla ještě dlouhá cesta.
Ečer se jako člen komise výrazně podílel na definici toho, co by se po válce mělo trestat. „Až dosud mluvilo se o válečných zločincích. I při velmi přesné definici, jak jsme ji stylizovali, mohli by uniknout z odpovědnosti mnozí, kteří páchali válečné zločiny na lidech bez státní příslušnosti nebo na lidech vlastní státní příslušnosti. Proto jako zvláštní kategorii válečných zločinů uváděl jsem zločiny proti humanitě, mezi něž patřily násilné deportace, vraždy v zázemí a zotročování civilního obyvatelstva,“ vzpomínal Ečer po válce na své působení v komisi. Generála Dwighta Eisenhowera poté 8. května 1945 KSN pověřila, aby vytvořil národní vyšetřovací týmy. Předsedou Československé národní vyšetřovací komise byl jmenován Bohuslav Ečer.
A své návrhy mohl začít uvádět do praxe hned s koncem války. Tehdy začal mít nejvíce práce. „Po skončení války přibyly úřadu delegáta další úkoly. Pátrat po K. H. Frankovi a zajistit jeho vydání do Československa, vypátrat Jozefa Tisa a vyslechnout válečné zločince Ribbentropa, Daluegeho, Lammerse a Keitla (...). Úřad byl také rozšířen o několik členů, zkušené policejní komisaře a pomocný personál. Řídil i činnost pátracích a vyšetřovacích skupin v Německu. Zaměstnanci úřadu pátrali po válečných zločincích, zajišťovali jejich zatčení, uvěznění, zjišťovali pobyt, prováděli předběžné výslechy, jednali o vydání válečných zločinců, vyřizovali žádosti o vydání a zjišťovali, jestli jsou dané osoby na listině válečných zločinců a zda o ně nemá zájem jiný stát,“ vypočítává Dudáš.
Kromě toho, že si jednotlivé země měly „své“ zločince potrestat samy, vyvstal požadavek také na velký vojenský tribunál, který by soudil ty největší zločince, jejichž činy zasáhly obyvatele všech podrobených zemí. Před 80 lety – 8. června 1945 – se tak vítězné mocnosti dohodly, že zřídí mezinárodní vojenský soud, který bude soudit zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Sídlit měl v Norimberku a nacistické zločince měl vyslýchat také Bohuslav Ečer.
Vyslýchal Göringa i Ribbentropa. Frank se před ním zhroutil, Göring kradl cigarety
Setkal se tak například s Hermannem Göringem, bývalým ministrem letectví a zástupcem Adolfa Hitlera. „Göring se Ečerovu výslechu dokázal velice dlouho vyhýbat. Původně měl být vyslýchán už srpnu 1945. Tento výslech byl však zmařen zásahem vyšší moci, z důvodu Göringova zdravotního stavu. V plánovaný den výslechu dostal totiž Göring srdeční infarkt, který mu údajně způsobila těžká bouřka. Podle Ečerovy výpovědi měl panický strach z blesků a k smrti se polekal, když uhodilo do hromosvodu věznice v Ashcan,“ uvádí Dudáš.
K výslechu Göringa ale nakonec došlo. „Dodiktoval jsem protokol, dokouřil cigaretu, odhodil do popelníku ‚špačka‘ a odešel k telefonu. Ve výslechu pokračoval můj kolega. Ten mi pak vykládal, že Göring nespustil ‚špačka‘ z očí a v průběhu dalšího výslechu nenápadně manévroval rukou až k popelníčku a v mžiku se octl ‚špaček‘ v kapse maršálské uniformy. Tu scénu, bohužel, žádný fotograf nezachytil,“ vzpomínal na padlého nacistického pohlavára Ečer ve své knize Jak jsem je stíhal.
Ke společnému výslechovému stolu zasedl také s Joachimem von Ribbentropem, nacistickým ministrem zahraničí. „Vešel pánovitě se zdviženou hlavou, pohrdavým pohledem, jako kdyby přijímal člena takzvané protektorátní vlády,“ popsal Ribbentropovo chování Ečer. Nacista při výslechu také argumentoval, že kdyby se nepodřídil rozkazům, které dostával od Hitlera, sám by skončil v koncentračním táboře. „Bylo by pro vás, Ribbentrope, lepší sedět v koncentráku než dnes v této místnosti,“ odpověděl mu na to prý Ečer. A měl pravdu, Ribbentrop byl následně odsouzen k trestu smrti a oběšen.
Kromě „velkých ryb“, které pak stanuly před tribunálem v Norimberku, měl ale Ečer i důležité národní úkoly. Především získat Karla Hermanna Franka, státního ministra v protektorátu, jeden z nejviditelnějších symbolů zdejší nacistické zvůle, který svůj úřad vykonával prakticky celou dobu okupace. Zavinil smrt studentů zastřelených 17. listopadu 1939, podílel se na deportaci tisíců lidí do Německa na nucené práce a nese vinu i na osudu obyvatel Lidic a Ležáků.
Frank s koncem války nečekal na zatčení, ale odjel na západ vstříc zajetí, protože se chtěl – jako většina jeho nacistických kolegů – vyhnout sovětské armádě. Na útěku ho poznali v Rokycanech, kde ho Američané zatkli a dopravili ho do věznice ve Wiesbadenu.
A tam s ním také poprvé mluvil Ečer. Řekl mu, že „byl na návrh československé vlády 10. června 1944 přidán na listinu válečných zločinců. A oznámil mu, že bude vydán k potrestání československým soudům, i když to v té době ještě nemohl jistě vědět. Podle pamětí Bohuslava Ečera K. H. Frank zbledl, když zaslechl o československé vládě a o československých soudech. V té chvíli K. H. Frank poznal, na čem je. Podle dochovaného Frankova dopisu žil v představách, že se svou rodinou dožije na některém izolovaném ostrově po vzoru Napoleona,“ uvádí Dudáš.
Plán nevyšel. A Frankovi začalo docházet, že trestu neunikne, přestože stále prohlašoval, že je spíše politickým vězněm, a svoji přímou vinu na nacistických zločinech neuznával. Výslechy s Ečerem byly prý důkladné, ale naprosto v rámci zákona. Přesto se Frank třetí den výslechu psychicky zhroutil.
„Vy, Franku, člen národa vyšší rasy, jste za několik dnů zničen? To se nestydíte? Nepoužil jsem a nepoužiji vašich metod. Těch se bát nemusíte. Nejsme Němci, nemstíme se. Budeme jen trestat…,“ řekl mu dle vlastních pamětí tehdy Ečer. Nakonec se povedlo vyjednat převoz Franka do Prahy, ke kterému došlo 7. srpna 1945. O několik měsíců později, 22. března 1946, pak začal soud. Zúčastnil se ho i Ečer. 21. června 1946 byl Frank odsouzen k smrti a den nato popraven. Mimořádný lidový soud rozdal na tuto „podívanou“ mezi obyvatele přes pět tisíc vstupenek.
Podíl Ečera na Frankově odsouzení byl značný. „V Národním archivu jsem dohledal část korespondence mezi Bohuslavem Ečerem a přednostou Mimořádného lidového soudu v Praze Vladimírem Kozákem. Pochází z roku 1947, kdy Mimořádný lidový soud v Praze ukončil svou činnost,“ vysvětluje Dudáš.
„Vaše odborná znalecká svědectví v otázkách vydání Franka a v mezinárodním posuzování zločinnosti přispěla rozhodující měrou ke správnému posouzení skutkových podstat při souzení největších zločinců, prohřešivších se proti našemu národu,“ chválil tehdy Kozák Ečera.
Jako svědkyni přivezl do Norimberku i lidickou dívku
Odsouzením Franka ale pro Ečera práce ještě neskončila. Zastupoval totiž Československo u Norimberského tribunálu. „Role Bohuslava Ečera v Norimberku spočívala v přípravě československého příspěvku k žalobě spojenců. Dále bylo jeho úkolem Československo u norimberského tribunálu zastupovat a spolupracovat s ostatními státy ve věci průběhu procesu a sbírání důkazních materiálů,“ vysvětluje Dudáš.
Ečer vypracoval 118stránkový materiál, kde vypočítával hlavní nacistické zločiny na československém území, pojmenovával viníky a ukazoval i oběti. „(Tato práce) byla označena za nejlepší vládní dokument, který žalobci na svou výzvu obdrželi,“ dodává Dudáš.
Před soud předstoupila i řada svědků. Mezi nimi například i Marie Šupíková. Byla lidickým dítětem, které přežilo vyhlazení vesnice a nacisté ji poslali na převýchovu do německé rodiny. Do Norimberku ji tehdy vezl sám Ečer v noci automobilem. Šupíková byla tehdy velice unavená a usnula mu na rameni. „Podle jejího svědectví měl pak Ečer prohlásit následující větu: ‚Lidice se přišly vyspat na rameno spravedlnosti‘,“ uvádí ve své knize Dudáš.
Takzvaný Norimberský proces skončil vynesením rozsudků 1. října 1946. Padlo při něm 12 trestů smrti.
Dostal infarkt dva dny před zatčením. Komunisté aspoň ve vykonstruovaném procesu odsoudili jeho dceru
Váleční zločinci – alespoň někteří – byli zadrženi a potrestáni, a československá vláda tak v dubnu 1949 oficiálně ukončila činnost Ečerova Úřadu československého delegáta v komisi Spojených národu pro válečné zločiny. Ečer následně napsal několik knih nejen o norimberských procesech, ale i o mezinárodním právu. A rozhodl se věnovat také akademické a pedagogické činnosti na Masarykově univerzitě v Brně, kde se stal docentem a poté i profesorem mezinárodního práva.
Následovaly ale politické čistky, které právnickou fakultu značně oslabily, až se komunisté rozhodli ji zrušit úplně. Ečer tak v roce 1950 odešel do důchodu. Prakticky od roku 1948 byl ale v hledáčku Státní bezpečnosti. Ta se děsila především jeho rozsáhlých zahraničních kontaktů, které sahaly především na Západ. Pravděpodobně mu také uškodila dřívější kritika komunistické strany a členství v sociální demokracii.
„Samotný spis StB vytvořený přímo na Bohuslava Ečera byl založen 20. května 1952. Tento spis nese krycí jméno ‚Právník‘. Svazek byl podle StB založen z důvodu podezření, že se Bohuslav Ečer dopouštěl trockisticko-likvidátorské činnosti a dále pro podezření ze spolupráce s cizí zpravodajskou službou. Závěr cituji přesně z osobního svazku: ‚Z těchto několika skutečností je vidět, že se zde jedná o osobu našemu lidově demokratickému zřízení velmi nebezpečnou, proto je nutno jmenovaného řádně rozpracovat a získat usvědčující materiál a přivést k zlikvidování,‘“ uvádí Dudáš.
Ečer se měl stát hlavní postavou jednoho z připravovaných vykonstruovaných procesů. „Nosným bodem obžaloby byla Ečerova poslední cesta do Haagu koncem roku 1948, kde se měl setkat se zástupci exilové ČSSD a slíbit jim, že bude v ČSR organizovat podzemní špionážní činnost. Jeho dcera Jarmila, která otce na cestě doprovázela, pak měla navázat styky se špionážní službou Velké Británie, od které měl Ečer obdržet instrukce k organizování ilegální, výzvědné a sabotážní sítě složené z bývalých sociálních demokratů,“ odtajňuje informace ze spisu Dudáš.
K zatčení Ečera už ale nedošlo. Dne 13. března 1954 zemřel na infarkt. „Podle svědectví Ečerovy dcery Jarmily si na menší srdeční potíže stěžoval již 14 dní před smrtí. Den před úmrtím Ečer upozorňoval svého ošetřujícího lékaře dr. Weinbergera na zhoršený stav a navrhoval léčení v nemocnici. Dr. Weinberger mu doporučil, aby si lehl a zachoval klid. Podle výpovědi dr. Weinbergera však pobyt v nemocnici odmítal sám Ečer a měl tvrdit, že do nemocnice pojede až v krajním případě,“ vysvětluje Dudáš.
Podle Ečerovy dcery Jarmily zemřel její otec pouhé dva dny před jeho plánovaným zatčením. Byl také ve špatném psychickém stavu – 14 dní před ním zemřel jeho bratr Robert a jeho 87letý otec právě v té době onemocněl. Podle přátel také věděl, že ho StB sleduje a chystá se pravděpodobně jeho zatčení.
Přestože Ečer zemřel, k procesu následně došlo a on byl jeho hlavní postavou, byť pouze „in memoriam“. Souzeni byli jeho přátelé a spolupracovníci ze sociální demokracie. V takzvaném procesu „Křepelka a spol.“ stanula před soudem v červenci 1955 i jeho dcera Jarmila. Skupinu vinili z velezrady a vyzvědačství.
„Za ústřední osobu skupiny byl označen již nežijící Bohuslav Ečer. V rozsudku je označen za ctižádostivého a ješitného politického prominenta, který strávil okupaci v řadách londýnské emigrace a po roce 1945 dosáhl v osvobozené Československé republice, jako předák sociálně demokratické strany, významných funkcí,“ cituje Dudáš rozsudek.
Ečerova dcera Jarmila nakonec za vykonstruované provinění dostala od soudu 12 let. V roce 1960 ale odsouzené z procesu propustili na amnestii. „Dcera Bohuslava Ečera Jarmila se nastěhovala zpátky ke své matce a byla zaměstnána u technických služeb města Brna. Její matka Ludmila perzekuci unikla, protože se ukryla v psychiatrické léčebně,“ dodává Dudáš.
Jméno českého „lovce nacistů“ tak bylo na dalších 30 let komunistické vlády poznamenáno pověstí zrádce a špiona. A přestože se po pádu komunismu stal čestným občanem města Brna a v roce 2019 mu prezident propůjčil státní vyznamenání, už nikdy jeho jméno nebylo v povědomí obyvatel tak silně jako v poválečných letech.
„Cílem nového režimu bylo, aby jméno Bohuslava Ečera zcela zmizelo z povědomí národa. Nutno uznat, že v tom byl komunistický režim relativně úspěšný. Bohuslav Ečer se nedostal do povědomí lidí ani po více než dvaceti letech od pádu komunistického režimu. Paradoxem zůstává, že kdyby byl Bohuslav Ečer odsouzen k trestu smrti, byl by dnes pravděpodobně více znám,“ dodává Dudáš.
