Češi na konci války Prahu osvobodili sami – prostá pravda, která se ale přes čtyřicet let nesměla vyslovit. Rudá armáda přijela do města až ve chvíli, kdy měli povstalci metropoli už fakticky ve vlastních rukou. Boje na barikádách i jinde koordinovala povstalecká velitelství. Jejich představitelé, například velitel povstání Karel Kutlvašr, byli bezprostředně po válce za hrdiny. S nástupem komunismu se z nich ale stali psanci, kteří přišli nejen o vyznamenání a hodnosti, ale často i o majetek a dokonce i svobodu.
„Komunistický režim úporně živil ve vědomí české společnosti, s cílem nutit ji k permanentnímu vděku, jednorozměrnou legendu o tom, jak sovětští vojáci na poslední chvíli nezištně zachránili Prahu a tisíce českých životů. Málokdo si dnes uvědomuje fakt, že naopak čeští povstalci pomohli urychlit rozklad německého týlu a významně uspíšit konečnou porážku nacistických vojsk, a uchránit tak životy mnoha sovětských vojáků,“ vysvětluje Jindřich Marek, historik z Vojenského historického ústavu.
Hvězdné minuty, respektive dny, českého národa, které měly ve svědomí a národní hrdosti Čechů podle Marka bohatě splatit dluh za pomnichovskou kapitulaci, Čechům sebrali Sověti, kteří si přisvojili veškeré zásluhy za dobytí Prahy. Přitom se v hlavním městě do bojů zapojili už minimálně.
„K několika střetům došlo. Ale vždy to byly pouze lokální přestřelky mezi postupujícími sovětskými jednotkami a zadním vojem ustupujících Němců. A pak bylo zaznamenáno i několik malých střetnutí při dočišťování města. Ale to byl spíše lov na osamělé zákeřné střelce, kteří odmítli vzít na vědomí bezpodmínečnou kapitulaci. K žádnému skutečně velkému bojovému střetnutí mezi Sověty a Němci v Praze nedošlo,” vysvětluje badatel Pavel Šmejkal.
Většinu bojů tak odvedli skutečně „obyčejní“ lidé v ulicích a na barikádách. Veleli jim ale zkušení vojáci.
Povstání začalo spontánně. Komunisté místo boje navrhovali stávku
„Ač všichni bojovníci na barikádách vykonali vzorně a hrdinsky svůj úkol bojovníků za svobodu, považuji za svou povinnost zvláště zdůraznit odvahu a statečnost české pražské mládeže. Chlapci a děvčata ve věku 16 až 18 let nevycvičení, dokázali pravé divy udatnosti,“ popisoval velitel Pražského povstání Karel Kutlvašr na tiskové konferenci 22. května 1945. Tehdy byl i on ještě za hrdinu.
Už v době protektorátu se začala formovat dvě povstalecká velitelství pod krycími jmény Alex a Bartoš. Jejími členy byli většinou bývalí vojáci, respektive vojáci rozpuštěné československé armády, aktivní odbojáři často napojení na vojenskou odbojovou skupinu Obrana národa. S koncem války byl cíl jejich plánování jasný – připravit povstání a převzetí moci nad Československem (respektive českým územím) do vlastních rukou.
Přestože konec války se blížil, odbojáři vyčerpaní šesti lety útlaku, zatýkáním a pronásledováním neměli jednoduchou pozici. „Bolavými místy tohoto plánování byl nedostatek zbraní, absence spojení se spojeneckými štáby a minimum kontaktů mezi ilegální Českou národní radou (kterou začali ovládat komunisté a odbojáři) a vojenským odbojem v čele s odbojovými skupinami Alex a Bartoš,“ popisuje Marek.
S koncem dubna 1945 ale odbojáři dospěli k dohodě – v případě povstání měla skupina Bartoš řídit bojové akce v Praze a skupina Alex měla mít na starosti obecně boj v Čechách.
Prakticky se tak vrchním velitelem vojenského odboje v Čechách měl stát generál František Slunečko, který sám používal krycí jméno Alex a podle něhož tak byla skupina pojmenována. Slunečko byl prakticky od počátku protektorátu členem odbojové skupiny Obrana národa a od roku 1939 musel žít v ilegalitě, což se mu neuvěřitelných téměř šest let dařilo.
Přestože povstalecká velitelství plánovala s akcemi začít až kolem 7. května, turbulentní situace je dovedla k rozhodnutí jednat okamžitě. „Od 4. května docházelo k odstraňování německých nápisů. Signálem, že německá nadvláda definitivně končí, bylo legendární hlášení rozhlasového hlasatele Zdeňka Mančala v šest hodin ráno 5. května, po němž následovalo vlastenecké české vysílání,“ vysvětluje Marek.
Zdeněk Mančal ráno 5. května 1945 záměrně vynechal hlášení v němčině a ohlásil časové znamení posměšnou česko-německou větou: „Je sechs hodin“. Rozhlas následně začal vysílat oproti nařízení už pouze v češtině a hrály se pouze české písně. Posluchači to pochopili jako znamení a vyšli do ulic.
„Přibíhali za mnou do hlasatelny a hrozili mi. Přišla za mnou i německá hlasatelka, kterou za mnou poslal intendant Thürmer – veličina, která v protektorátu podléhala pouze Goebbelsovi,“ vzpomínal po válce Mančal. Thürmer žádal, aby se opět začalo vysílat v němčině. Když byl odmítnut, povolal k rozhlasu pražskou posádku SS. Začal boj o rozhlas i o celou Prahu.
Ten den ve 14:40 převzal generál Karel Kutlvašr z velitelství Bartoš se souhlasem generála Slunečka odpovědnost za vojenské velení povstání v Praze.
Velitelství Alex mělo svoji centrálu nejdříve na Staroměstském náměstí v domě U Kamenného zvonu. Kvůli bezprostřední blízkosti bojů se ale následně přesunulo na Smíchov do továrny Ringhoffer. Velitelství Bartoš pak sídlilo od počátku až do konce povstání v podzemním krytu protiletecké ochranné policie v Bartolomějské ulici.
„Velitel povstání generál Karel Kutlvašr a náčelník jeho štábu pplk. gšt. František Bürger-Bartoš zde měli k dispozici předem získaný vycvičený spojovací a administrativní český policejní personál se samostatnou spojovací ústřednou, na kterou bylo napojeno 35 přístrojů policejní a státní sítě; zvláštní linky pro přímé spojení se šesti policejními úseky, na něž byla Praha rozdělena, dále spojení s ředitelstvím drah, pošt, pražským hasičským sborem a pozorovatelnami na petřínské rozhledně a Staroměstské radnici,“ vypočítává Marek. Mohli tak poměrně dobře komunikovat s různými částmi Prahy a organizovat síly.
Komu se ale takto rychlý vývoj situace příliš nelíbil, byla levicová Česká národní rada, která sdružovala některé odbojové organizace a kterou tehdy opanovali komunisté.
„Levicoví politici v České národní radě v čele s komunistou Josefem Smrkovským se cítili vojáky zaskočeni a obviňovali je zpočátku z ‚reakčních piklů‘, protože oni plánovali poněkud naivně svržení okupačního režimu v pondělí 7. května pomocí generální stávky,“ popisuje Marek. Na tuto „křivdu“ komunisté nezapomněli a s nástupem k moci se začali později vojenským velitelům mstít.
Němce překvapilo, že československá armáda nezanikla
V současné době historici mluví o tom, že v době Pražského povstání zemřelo zhruba tři tisíce lidí. Je to ale pouhý odhad, o čemž svědčí i řada pamětních desek, které se zachovaly dodnes, s nápisy typu „zde padl neznámý hrdina“. Přesný seznam všech zemřelých totiž neexistuje.
Přestože do bojů se jistě někteří přidávali spontánně, akce i dění na barikádách řídilo vojenské velení těch, kteří přežili veškeré válečné zátahy gestapa a dařilo se jim v úkrytu pracovat pro odboj. Sami Němci byli překvapení, že se jim s koncem války měl ještě vůbec kdo postavit na odpor.
„Byli jsme překvapeni, že československá armáda nezanikla (…),“ uvedl při výslechu v červnu 1945 nacistický státní ministr v protektorátu Karl Hermann Frank.
Bezprostředně po konci války zásluhy vojenského velení povstání nikdo nezpochybňoval – možná až na komunisty, jejichž slovo tehdy ale ještě nemělo takovou váhu. S jejich nástupem k moci se ale osudy velké části vojenských velitelů zpečetily.
Kutlvašra věznili 11 let. Místo důchodu pak dostal almužnu
Budoucí velitel Pražského povstání Kutlvašr sloužil v první světové válce v československých legiích v Rusku. Za statečnost byl několikrát vyznamenán a po válce postupně povýšen až do hodnosti brigádního generála.
Hořce nesl pomnichovskou kapitulaci a ještě více následnou okupaci země. Jako znamení, že nacistům nehodlá vydat svoji zemi zadarmo, se vydal 31. července 1939 v Hradci Králové, kde sloužil, se svými kolegy k hrobu neznámého vojína. Zde – všichni v uniformách již zaniklé čs. armády – položili květiny. Ten den byl posledním, kdy mohli stejnokroje rozpuštěné čs. armády obléknout bez trestu.
„Městem proběhla díky rychle se šířící zprávě o této provokaci vlna vzrušení, tajené radosti a zlomyslnosti vůči novým mocipánům i víry v to, že československá armáda opět jednou povstane z popela a zúčtuje s nenáviděnými okupanty,“ popisuje tu chvíli Marek.
To se Kutlvašrovi také povedlo, ale musel na to čekat téměř šest let. Policisté, četníci, vojáci, sokolové, skauti i „obyčejní“ občané pod jeho velením vybojovali svobodu. A to do té míry, že Kutlvašr společně s dalšími povstaleckými veliteli a zástupci České národní rady podepsal s Němci 8. května kapitulaci. Mír tak byl stvrzen ještě před vjezdem sovětských jednotek na území hlavního města.
Z pohledu Sovětů si ale Kutlvašr dovolil příliš, kapitulaci měli přece s Němci dojednat komunisté, respektive velení Rudé armády. Dokument totiž jasně vypovídal o tom, že zásluhy na povstání mají především místní lidé, a ne „spřátelená“ sovětská armáda.
Už koncem května 1945 hrdinu Kutlvašra Sověti nechali „odklidit“ z Prahy do Brna, kde měl prozatímně velet V. sboru. „Šest dní po jeho jmenování však sovětský velvyslanec (téměř s vlivem protektora) Valerian Zorin podruhé urgoval v ostré nótě československé vládě, že čeští signatáři kapitulačního protokolu německé armády v Praze z 8. května nemohou ‚požívati důvěry velitelství Rudé armády a rovněž samozřejmě i důvěry československé vlády a nemohou stát v čele správy v Praze‘,“ popisuje Marek.
Kutlvašra tak v srpnu 1945 odeslali na nucenou dvouměsíční dovolenou, která se ale protáhla až do začátku roku 1946. Tehdy byl Kutlvašr na naléhání prezidenta Edvarda Beneše jmenován velitelem III. sboru v Plzni, v říjnu následujícího roku se stal zástupcem velitele 3. vojenské oblasti v Brně a byl povýšen na divizního generála. V únoru 1948 se však během komunistického puče ocitl hned v prvním seznamu generálů, kteří byli z rozhodnutí Ústředního akčního výboru Národní fronty pod vedením Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky z armády vyhozeni.
To ale komunistům nestačilo. Už od konce války Kutlvašra sledovali. Domluvený provokatér Státní bezpečnosti jej lstí vylákal na několik schůzek skupiny lidí, které byly sice neškodné, ale komunisté z nich následně účelně vytvořili skupinu údajných podvratných živlů s názvem Pravda zvítězí. Podle prokurátora měli zapojení lidé chystat protistátní puč. Kutlvašr tak přesně padl do pasti, do které ho komunisté potřebovali dostat. Zatkli ho 18. prosince 1948.
„Ve vězení si zachoval při výsleších své typické noblesní chování a nikdy se nenechal vyprovokovat k tomu, aby jedovatě či udavačsky charakterizoval ty, kteří sami ve snaze zachránit se chtěli nějakým způsobem položit polínko na odsouzencovu hranici. Vyšetřovatelé mu zlomyslně předkládali to, co kdo o něm kde negativního řekl, ale Kutlvašr si vždy udržel chladný rozum, ať již šlo o kohokoliv. Když bývalý předseda vojenské komise České národní rady Jaromír Nechanský uvedl do protokolu, že na něj Kutlvašr v době povstání působil ‚ustrašeným dojmem a bojící se rizika‘, generál na to řekl: ‚Jmenovaného jsem poznal jako charakterního člověka a mám ho osobně velmi rád‘,“ přibližuje Marek.
Kutlvašra účelově vinili například také ze spolupráce s Němci a spiknutí. Ve vykonstruovaném procesu ho 16. května 1949 degradovali na vojína a odsoudili k doživotnímu trestu. Postupně se dostal z Pankráce do věznice Mírov, do Opavy a Ostravy. Následně ho převezli do Leopoldova, kde byl dokonce jeho spoluvězněm jeho protivník ze dnů Pražského povstání, německý velící generál v Praze Rudolf Toussaint.
„Aristokraticky vystupující Toussaint jednou prohlásil, že si Kutlvašra váží a že je v jeho očích pravý voják, do jehož rukou mohl složit kapitulaci německých jednotek v Praze. Nakonec oba generálové spolu debatovali, hráli šachy s improvizovanými figurkami, a dokonce společně vynášeli nádoby s fekáliemi, což oba brali s nadřazeným humorem,“ popisuje Marek Kutlvašrův pobyt v Leopoldově.
Odtud ho v květnu 1959 přeložili do věznice v pražské Ruzyni, kde se o rok později dočkal prezidentské amnestie. V době propuštění mu už bylo 65 let, a měl by tedy nárok na starobní důchod. Ten mu ovšem odepřeli. Nevzdal se ale, zažádal o něj znovu a byl mu tedy nakonec přiznán – ve výši 230 korun měsíčně.
Musel proto ještě pracovat. Přátelé legionáři mu sehnali místo hlídače v Jízdárně Pražského hradu. Zde ho ale prý lidé začali brzo poznávat, což se opět komunistům nehodilo, a musel tak místo opustit. Následně pracoval jako noční vrátný v Nuselském pivovaru.
Po letech věznění a noční práci se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Karel Kutlvašr zemřel náhle – 2. října 1961 přímo v ordinaci lékaře. Jeho manželka se následně snažila očistit jeho jméno a dosáhla toho, že v květnu 1968 byl původní rozsudek zrušen.
„Tato skutečnost však nic nezměnila na tom, že byl po ruské okupaci Československa v srpnu 1968 komunistickými historiky a publicisty přes dalších dvacet let účelově dehonestován,“ dodává Marek. Po roce 1989 byl in memoriam povýšen na armádního generála a dostal postupně Řád Milana Rastislava Štefánika i Řád Bílého lva.
Slunečka vystěhovali z Prahy. Jako důchodce musel chodit pracovat do továrny
Vojenský velitel povstání pro oblast Čech ze skupiny Alex také neunikl zlobě komunistů. Přestože fakticky velel místnímu odboji, jeho podpis pod německou kapitulací chybí. A to přestože ho generál Kultvašr vyžadoval. Komunista Josef Smrkovský z České národní rady to ale odmítl a Slunečka, který se šest let dovedl skrývat před gestapem a bojovat v odboji, označil za naprosto nedůležitého. Navzdory nezpochybnitelným úspěchům.
„Existence velitelství Alex dosáhla vrcholu svého významu paradoxně až po skončení bojů v Praze, kdy jej 11. května ministr národní obrany gen. Ludvík Svoboda pověřil vojenským zajištěním osvobozeného pohraničí. Již 15. května velitelství Alex převzalo rozkaz k obsazení pohraničních území od Karlových Varů až po moravské hranice, který během několika málo dní velice úspěšně zvládlo,“ dodává Marek.
Výpady komunistů ale pokračovaly. A zapojil se do nich opět Smrkovský. „Už 16. října 1945 na veřejné přednášce, kde neopomněl použít i heslo ‚Pryč s buržoazií, s parazity, s reakcí!‘, ostře vystoupil proti ‚pravicovému‘ vojenskému odboji, který obvinil z ‚reakčních piklů‘ a především předčasného rozpoutání povstání,“ dodává Marek.
Navzdory tomu byl Slunečko 1. srpna 1945 povýšen do hodnosti divizního generála a v říjnu 1945 se stal velitelem 1. sboru v Praze, ale již 1. června 1946 byl vzhledem k dosažení šedesáti let přeložen do výslužby. V ní si však zaslouženého klidu neužil.
Po únoru 1948 ho sledovala Státní bezpečnost a v listopadu téhož roku byl zatčen a čtyři měsíce držen ve vazbě. Následně ho propustili, ale o rok později byl nepravdivě obžalován z úkladů o republiku.
Z důvodu nedostatku důkazů byl zproštěn viny. Komunistická šikana tím ale neskončila. „V roce 1951 byl František Slunečko se svou manželkou nuceně vystěhován z Prahy do obce Branžež u Mnichova Hradiště, kde se po čase musel exekučně vzdát příslušenství přiděleného bytu. Pro odpor k exekuci v prosinci 1952 mu Okresní národní výbor v Mnichově Hradišti vyměřil pokutu 5000 korun s odůvodněním, že ‚pachatel je bývalý vysoký vojenský hodnostář, od něhož by se měl očekávat lepší poměr k lidové správě a k jejím rozhodnutím‘. Jeho generálský důchod mu byl záhy snížen na životní minimum,“ popisuje Marek.
Generál, kterému tehdy bylo už 67 let, tak musel také zpět do práce – pracoval jako obsluha strojní vrtačky ve státním podniku LIAZ v Mnichově Hradišti. Po čase mu bylo dovoleno vrátit se zpět do Prahy. Očištění svého jména se ale už nedožil. Zemřel 10. prosince 1963 v nemocnici v Mladé Boleslavi. Až v roce 1998 dostal od prezidenta Václava Havla in memoriam Řád bílého lva.
Místo vavřínů vězení a zapomnění. Někteří hrdinové na zadostiučinění stále čekají
Téměř všichni členové velení skupin Alex a Bartoš byli po roce 1948 pronásledováni, ponižováni, nebo dokonce souzeni ve vykonstruovaných procesech.
„Na počátku listopadu 1948 byl Státní bezpečností zatčen hlavní organizátor skupiny Alex Raimund Mrázek. V červnu 1948 byl vyhozen v hodnosti brigádního generála z armády a v únoru 1949 odsouzen k doživotnímu žaláři, který mu byl později změněn na trest 25 let vězení. Mrázek prošel komunistickými lágry v Ruzyni, Leopoldově a Mírově a na svobodu se dostal až v květnu 1960 na základě amnestie prezidenta republiky. Dalším z postižených příslušníků bývalého velitelství Alex byl například Jaroslav Kadainka, odsouzený v jiném inscenovaném procesu k 17 letům vězení,“ připomíná Marek.
Přestože měli patřit mezi hrdiny, o kterých se píše v učebnicích, skončili tito vojáci za mřížemi a pod nánosem dezinformačního balastu, který na ně po 40 let komunisté vrstvili. Rehabilitace a zadostiučinění se většina z nich už nedožila – na alespoň symbolické odškodnění a vyznamenání navíc někteří čekají dodnes.
