Tisíce povstalců, barikád i mrtvých – takový je finální účet Pražského povstání. Na provizorních zátarasech bojovali nejen Pražané, ale lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí, kteří přijeli na pomoc hlavnímu městu. Neumírali ale jen aktivní bojovníci. Stále ještě odporující německé jednotky masakrovaly civilisty, které často bezdůvodně vyváděly z domů a sklepů a týraly a vraždily přímo před jejich příbuznými. Neušetřily ani nejmenší děti. Místa těchto tragédií i hrdinných střetů, umístění barikád i další smutné osudy mapuje nová kniha Průvodce povstaleckou Prahou.
„Zajímavý, byť bohužel tragický, byl třeba osud strážmistra Josefa Chaloupky, který se po celou dobu války ukrýval v ilegalitě pod cizím jménem, protože v září 1938 jako člen hlídky Stráže obrany státu v obvodu Špindlerova Mlýna zastřelil německého špiona. Po okupaci byl zatčen a vězněn ve věznici ve Vrchlabí, odkud se mu však 3. listopadu 1939 podařilo uprchnout. Po vypuknutí povstání se zapojil do bojů na Staroměstské radnici, kde ale utrpěl 8. května 1945 smrtelné zranění,“ představuje badatel Pavel Šmejkal jeden z příběhů, který do své nové dvousvazkové publikace Průvodce povstaleckou Prahou zahrnul.
V knize je podobných příběhů víc. Autor se například zaměřil i na četné pamětní desky, které najdeme na pražských domech. Ty mnohdy informují o neznámém padlém z doby povstání. Proč ale tito hrdinové často nemají jména?
„Někdy mohlo jít skutečně o člověka z venkova, který přijel Praze na pomoc, jindy to mohl být uprchlý zajatec či vězeň, který nemusel být Čech, takže jej nikdo neznal. Někde mohlo být tělo tak zdevastováno, že nešlo identifikovat. A v některých případech mohlo jít paradoxně třeba i o mrtvého Němce převlečeného do civilu,“ vysvětluje Šmejkal.
Nejvíce barikád vzniklo na Žižkově. Praze přijížděli na pomoc i přespolní
Za počátek Pražského povstání můžeme považovat začátek vlasteneckého vysílání v Českém rozhlase, které odstartovalo v šest hodin ráno 5. května 1945. Budovu rozhlasu na Vinohradské třídě ale pak obsadili vojáci SS a zdejší zaměstnanci začali do éteru volat o pomoc a burcovat nejen Pražany. Už 5. května – ale nejvíce pak zřejmě v noci na 6. května – tak začaly vznikat v ulicích města barikády.
„Víme, že třeba v Praze 1 bylo vybudováno 244 barikád, z toho 35 stálo na Malé Straně. Praha 2 se může pochlubit 324 barikádami, kde jich třeba na Vinohradech vyrostlo 167, a jedna byla postavena dokonce na Vyšehradě. Nejvíce barikád měla Praha 3, tamní obyvatelé jich postavili 370 a na mnoha z nich se vedly tvrdé boje,“ popisuje Šmejkal.
Určit přesný počet zátarasů, které vznikly, je ale poměrně zrádné. Ministerstvo obrany bezprostředně po válce evidovalo 1583 barikád. Časem ale přibývaly informace o dalších a dalších a dnes se uvádí, že na území hlavního města jich vyrostlo celkem 2058. Přesto to nemusí být celkové číslo – některé barikády například nemusely být nakonec použity, nebojovalo se na nich nebo byly rozebrány dříve, než mohly „vejít do historie“.
Dobře zmapované jsou ale právě ty na Praze 3, kde bylo zátarasů nejvíce. „Bezpochyby k tomu přispěl fakt, že na Žižkově a na Vinohradech jsou dlouhé, rovné a přehledné ulice, které bylo nutno přehradit. Druhým důvodem bylo to, že z tohoto směru mířilo do centra Prahy silné uskupení německých jednotek,“ vysvětluje badatel.
Materiál barikád byl různorodý a odrážel živelnost, s jakou překážky na cestách vznikaly – nábytek, tramvajové vozy, nebo i vytrhané dlažební kostky a mimo centrum i stromy narychlo pokácené přes cestu. Podle dat historiků z Vojenského historického ústavu se do boje o hlavní město zapojilo zhruba třicet tisíc lidí.
„Pomoc z blízkých, ale někdy i vzdálenějších obcí nebyla rozhodně zanedbatelná. Třeba na Staroměstském náměstí úspěšně působila skupina z Hořovic. Tři její členové zde položili život. Na jiných místech bojovali ale i lidé ze Slovenska a zapojilo se i několik cizinců – Poláci, Francouzi, Holanďané. A také několik osvobozených zajatců z řad britské armády či uprchlých sovětských zajatců. Někde povstalcům pomáhali i ti, do nichž byste to neřekli, třeba lotyšský člen SS Nikolaus Danilaus, který v Libni učil povstalce zacházet s pancéřovými pěstmi,“ vypočítává Šmejkal.
Přestože odpor byl spontánní a živelný, na barikádách působily organizované skupiny. Samozřejmě se k nim přidávali neplánovaně i další sousedé nebo kdokoli, kdo se nebál v poslední fázi války nasadit svůj život. I přes organizovanost, kterou zajišťovalo vojenské vedení povstání, na zátarasech stanuli většinou bojem nepoznamenaní civilisté. O to je možná jejich hrdinství ještě větší, když vzdorovali cvičeným rekrutům SS s dostatečnou dávkou zbraní a munice.
„Nezapomeňme, že válka trvala šest let, takže mladým mužům ve ‚vojenském věku‘ bylo na jejím počátku dvanáct, třináct let. Ti, kteří vojenského věku dosáhli v roce 1938 či 1939, výcvik z důvodu okupace také neabsolvovali a v roce 1945 jim bylo již okolo pětadvaceti,“ dodává autor knihy.
- Povstání koordinovala dvě velitelství s názvem Alex (s celozemskou působností) a Bartoš (řídící operace v Praze).
- Velitelem povstání byl generál Karel Kutlvašr.
- Velitelství Alex nejdříve zasedalo na Staroměstském náměstí v domě U Kamenného zvonu, kvůli bezprostřední blízkosti bojů se ale přesunulo na Smíchov do továrny Ringhoffer.
- Velitelství Bartoš sídlilo od počátku až do konce v podzemním krytu protiletecké ochranné policie v Bartolomějské ulici.
Dusno nebylo jen u rozhlasu. Němci chtěli ukrást autobusy a odjet
A stejně jako neznáme přesný počet bojovníků na barikádách, musíme odhadovat i počty padlých. Krátce po válce evidovaly úřady zhruba dvanáct set zemřelých, toto číslo ale nebylo konečné.
„Postupně byl počet díky úsilí pracovníků Vojenského historického ústavu zpřesňován. Dneska se tak hovoří o přibližně třech tisícovkách padlých, k tomu si musíte ještě připočítat padlé z řad civilistů či vlasovců. A zapomenout nelze ani na padlé německé vojáky či civilisty, kteří v mnoha případech zvolili dobrovolnou smrt. Řádově tak hovoříme o několika tisících mrtvých,“ vysvětluje Šmejkal.
Velké množství mrtvých bylo u rozhlasu, kde se odehrály jedny z nejlítějších bojů, ale například i u mostu Barikádníků a v jeho okolí. Na některých místech přitom povstalci nebránili jen své životy, ale snažili se i zamezit tomu, aby vojáci SS uprchli bez trestu.
„Nejblíže k ‚regulérní bitvě‘ byla situace na Pankráci na náměstí Hrdinů a v okolí Pankrácké vozovny. Němci chtěli vozovnu dobýt z čistě praktických důvodů. Garážovány tam totiž byly autobusy, které sloužily k hromadné dopravě v Praze. K čemu je chtěli Němci použít, je jasné, chtěli v nich ujet na západ k Američanům,“ rekonstruuje historik.
„K jejich smůle však narazili na velice dobře organizované povstalce, kterým veleli bývalí legionáři a armádní důstojníci z dob první republiky. Zvláště je třeba zmínit roli plukovníka generálního štábu Františka Vejmelky a podplukovníka generálního štábu Františka Pešky. V neposlední řadě tu, ale i v jiných částech Prahy, hodně pomohly jednotky Ruské osvobozenecké armády, těch známých vlasovců,“ popisuje Šmejkal.
Vojáci SS stříleli i děti ukryté ve sklepech
Kromě mrtvých při bezprostředních střetnutích na barikádách umírali i civilisté, kteří se do bojů nijak aktivně nezapojovali. Vojáci SS na několika místech mnohdy vyvlekli ukryté obyvatele z domů i sklepů a bezdůvodně je povraždili.
Například 7. května okolo desáté hodiny ráno došlo k masakru v Hornokrčské ulici na Praze 4. Ve zdejší vile rodiny Brettschneiderových se před postupujícími vojáky ukrylo osmnáct lidí. Obyvatelé okolních domů na ně ale upozornili německé vojáky, kteří civilisty vyvedli na zahradu a zavraždili. Těla navíc ještě zohavili. Příšernou exekuci zázrakem přežil 18letý Vilém Brettschneider. Badatel Jiří Padevět ve své knize Krvavé finále ale uvádí, že vojáci se následně vrátili zpět a mladíka zabili.
Podobných událostí se stalo více. Těžko poměřovat hrůznost jednotlivých činů. Mezi ty nejhorší ale patří možná řádění vojáků SS v Úsobské ulici na Praze 4 (dnes ulice Obětí 6. května). Jak vyplívá už se současného názvu ulice, 6. května 1945 kolem osmé hodiny večer nacisté ve sklepě domu povraždili celkem 35 civilistů. Mezi nimi třináct žen, deset dětí mladších 15 let, a dvě těhotné ženy. Potom, co vojáci místní obyvatele zabili, zvedla se mezi mrtvými jako zázrakem 14letá dívka Věra Hájková a byla okamžitě zastřelena.
Následně ve vedlejším domě nacisté vyvlekli ze sklepa dvaadvacet lidí, kteří se tam skrývali, a patnáct z nich zastřelili. Šestnáctého podle Padevěta ubili pažbou pušky, když žádal o milost pro svoji matku. Masakr měl být prý odpovědí na údajnou povstaleckou střelbu, která se v místech den předtím ozývala.
„Kdybych měl říct, co mě nikdy nepřestane šokovat, tak to bylo brutální a naprosto nesmyslné vraždění civilistů. Ať už v Lahovicích, nebo na Pankráci, nebo v Jelením příkopu, nebo na Chodově. Všude to byla jen snaha pomstít se a co nejvíc ublížit. To, že mezi oběťmi byly i malé děti, je prostě nepředstavitelné dodnes,“ dodává Šmejkal.
Prahu osvobodili povstalci. Rudá armáda vjela do města až po boji
I díky nesmírné odvaze povstalců se podařilo vyjednat kapitulaci německých vojsk, která nastala 8. května 1945 – ještě předtím, než do hlavního města vjela Rudá armáda, která se na hranici Prahy objevila za rozbřesku 9. května. Sověti tak vjeli už do formálně svobodného města.
„K několika střetům došlo. Ale vždy to byly pouze lokální přestřelky mezi postupujícími sovětskými jednotkami a zadním vojem ustupujících Němců. Nejznámější je přestřelka na Klárově, mezi tankem číslo 23, jemuž měl velet ruský poručík Gončarenko,“ připomíná Šmejkal.
„Pravda je trochu jiná, tank neměl číslo 23, ale 1-24 a velel mu poručík Hončarenko. Byl to totiž Ukrajinec narozený v Sušilinu v Sumské oblasti. Po válce však byl vždy uváděn poruštělou variantou jména. To ale nic nemění na tom, že zde padl po výstřelu z německého obrněnce známého jako Hetzer. Buď dostal do hlavy kusem střepiny, nebo cihlou či větším úlomkem zdiva z domu, který Němci při palbě po jeho tanku zasáhli,“ objasňuje Šmejkal.
K jednomu dalšímu střetu došlo ještě na křižovatce U Bulhara, kde Sověti zlikvidovali další německý obrněnec, který kryl záda ustupujícím jednotkám. „A pak bylo zaznamenáno i několik malých střetnutí při dočišťování města. Ale to byl spíše lov na osamělé zákeřné střelce, kteří odmítli vzít na vědomí bezpodmínečnou kapitulaci. K žádnému skutečně velkému bojovému střetnutí mezi Sověty a Němci v Praze nedošlo,“ opravuje Šmejkal tvrzení, na kterém komunisté až do roku 1989 bezpodmínečně trvali.
Po mrtvých zůstaly jen pamětní desky. I ty ale mizí
Šmejkal chce svojí knihou vzdát hold nejen obráncům Prahy, ale i civilním obětem. Osm dekád od jejich smrti se na ně totiž podle něj mnohde zapomíná.
„Dlouhodobě mě šokuje hlavně fakt, jakým způsobem po válce komunisté ‚zatočili‘ s mnoha lidmi, kteří nastavovali svůj život v bojích o Prahu a vlastně nejen o ni. Kdyby titíž komunisté ve vedení České národní rady v květnu 1945 neodmítli pomoc vlasovců, mohlo zemřít mnohem méně lidí,“ je přesvědčen historik.
„A to už se vůbec nebavíme o tom, že v Praze mohly být americké jednotky již během pátého či šestého května. To by těch padlých bylo ještě méně. Jenže to je historie, kterou bohužel nezměníme. Ale zapomenout nesmíme. A ještě jedna věc mě štve. To je neúcta k těmto hrdinům. Kolik pamětních desek zmizelo ve sběrných surovinách, kolik jich je posprejovaných, zničených, neudržovaných. Ztrácíme tím kus vlastní historie, na kterou ale přitom můžeme být právem pyšní,“ dodává Šmejkal.
