Četli vojenské časopisy, tajně poslouchali hovory dělníků v podzemce, ale i špehovali a opíjeli německé vojáky – to byly jen některé z činností československého vojenského atašé Antonína Hrona a jeho spolupracovníků v Berlíně před vypuknutím druhé světové války. Získávali netradičními způsoby zprávy o formující se německé armádě, přestože jim za to hrozil okamžitý trest smrti. Díky získaným informacím v předvečer německé okupace 14. března 1939 také Hron varoval pražské zpravodajce, že do Československa vpadnou nacisté. Zemřel před 80 lety a historici nyní pátrají po jeho příbuzných.
Předpověděl nacistickou okupaci. Zapomenutý příběh Antonína Hrona
„Odpoledne 14. března přišel od plukovníka Hrona, vojenského atašé naší legace v Berlíně, vzkaz, že německá invaze se uskuteční následujícího dne – v několika hodinách. Plukovník Hron svůj vzkaz zakončil slovy: ‚Bůh vám pomoz a nám taky‘,“ vzpomínal ve svých pamětech Špion, jemuž nevěřili, brigádní generál František Moravec, který vedl československou zpravodajskou službu.
I díky Hronovu varování stačili českoslovenští zpravodajci před okupací odletět do Velké Británie, kde následně začali organizovat zahraniční odboj včetně parašutistických výsadků. Kdo ale byl tento dosud nepříliš známý hrdina Antonín Hron, který přežil šest let ve vojenských věznicích a žádného ze svých odbojových spolupracovníků při brutálních výsleších neudal?
Třikrát raněný voják, turista a diplomat
Antonín Hron se narodil 17. září 1891 v Prachaticích. Jeho otec byl myslivec, později se ale vypracoval až na soudního úředníka a s rodinou se roku 1903 odstěhoval do Prahy. Hron po studiích na gymnáziu začal navštěvovat kadetní školu a po jejím absolvování se stal ihned velitelem čety 8. pěšího pluku v Brně. V době první světové války bojoval například na italské frontě, kde byl dvakrát raněn, ale pokaždé se vrátil do boje. Až třetí zranění ho vyřadilo z činné služby a konec války strávil na velitelství v Brně, kde se stal už následně vojákem československé armády.
Byl ambiciózní a šel s dobou. Po válce absolvoval řadu odborných výcviků – plynový, telegrafní, automobilový nebo protiletadlový – a kariérně stoupal stále výš. Posledního povýšení se dočkal 1. července 1937, od toho dne byl plukovníkem generálního štábu.
Že povýšení bylo zasloužené, dokazuje i dochované Hronovo osobnostní hodnocení právě z roku 1937: „Iniciativní, velmi dobře vyvinutý smysl pro povinnost a odpovědnost. Naprosto spolehlivý (...). Vážná, ucelená povaha s duševní rovnováhou a značným sebevědomím. (...) je velmi bystrý, rychlého postřehu, uvažuje logicky a přesně. (...) Zdravý a vytrvalý. Turista, tenista, jezdí na koni,“ psali o něm nadřízení v kvalifikační listině zachované ve Vojenském historickém ústavu.
„Německý jazyk ovládal slovem i písmem dokonale, francouzský slovem a písmem dobře, italský slovem i písmem částečně. jeho znalost zemí byla i díky zkušenostem z Velké války bohatá: Srbsko, západní Rumunsko, Uhry, severní Itálie, Bosna, střední a jižní Francie,“ uvádí ještě k Hronovým znalostem historik Lukáš Kopecký.
Právě tyto vlastnosti ho pravděpodobně předurčily pro kariéru vojenského diplomata. Pouhý měsíc po posledním povýšení ho totiž povolali do Prahy k 2. oddělení Hlavního štábu, kde velel zpravodajcům již v úvodu zmíněný František Moravec – mimo jiné pozdější strůjce operace Anthropoid.
Opíjeli německé vojáky a sledovali dělníky v podzemce
Moravec ho záhy odeslal na horkou německou půdu, a Antonín Hron se tak stal 1. října 1937 československým vojenským atašé v Berlíně s akreditací ještě i pro Holandsko a Dánsko. „Měl v popisu práce získávání zpráv o vojenských kapacitách hostitelského státu a budování agenturních sítí s cílem obrany vlastní státnosti a jejich využití v případném válečném konfliktu,” upřesňuje Kopecký. V době vrcholících příprav na válku bezesporu důležitá práce, ovšem přímo v týlu nepřítele, který rozhodně tajné informace o svém zbrojení nechtěl dát lacino, respektive vůbec.
Hlavním úkolem vojenského atašé bylo zastupovat československou brannou moc ve státě své působnosti. Atašé byl povinen pravidelně předkládat nadřízenému zprávy o branné moci. Dohlížel také na péči o československé občany, kteří z vojenských důvodů ve státě pobývali. Atašé mohl využívat všech diplomatických výsad, na místě byl podřízen velvyslanci a podléhal velení 2. oddělení Hlavního štábu branné moci (zpravodajci).
Vztahy mezi Československem a Německem byly v té době už značně napjaté, a to nejen kvůli pohraničí, na které si Němci činili nárok. Hron tak musel balancovat na hraně toho, aby získal nějaké cenné informace o německé armádě a zbraních, ale zároveň nezavdal Němcům příležitost k ještě silnějším protičeským náladám. Se svým týmem tak musel pracovat v extrémním utajení a volit některé méně obvyklé zpravodajské způsoby práce.
„Získávání zpráv o dislokaci útvarů a druhů zbraní bylo v Německu velice riskantní a těžké i nebezpečné (...). Každý pokus špionážní o dislokaci a počtu armády se trestal smrtí, nevyjímajíc ani osoby diplomatické,“ uvedl po válce jeden z nejmenovaných Hronových spolupracovníků v dochovaném svědectví, které objevili historici Milan Vyhlídal a Matej Medvecký.
Ani diplomatický pas by tak Hronovi daleko od domova při odhalení jeho zpravodajské činnosti zřejmě život nezachránil. Proto se svými spolupracovníky musel postupovat velice obezřetně a informace čerpat i z netradičních zdrojů.
Antonín Hron si podává ruku s Adolfem Hitlerem
„Každou sobotu a středu od večera třeba až do půlnoci jsem očekával vlaky na některém větším berlínském nádraží (...). Jakmile se mi podařilo uvidět z vlaku vystupovat skupinu 10 až 20 vojáků s celou výstrojí, hned jsem se k nim nenápadně přiblížil. (...) Zalezli do nějaké hospůdky a já jsem se zase k nim nenápadně přiblížil a k nim přisedl. Podle okolností se dal s nimi do rozhovoru, vybral si nějakého méně inteligentního vojáka, zaplatil jsem mu nějaký alkohol a pomalu a nenápadně z něho tahal informace,“ popsal po válce nejmenovaný Hronův spolupracovník pracovní postupy.
Hronův tým také pečlivě četl noviny, zvláště rubriku oznámení. V Německu totiž bylo zvykem různé rodinné události jako zásnuby, svatby, pohřby i narození dětí oznamovat v tisku a pyšní novomanželé, nebo otcové si nenechali ujít příležitost, aby v textu oznámení bez uzardění uvedli i své vojenské funkce, dokonce i včetně umístění jejich posádky.
„Dvakráte v týdnu jsme projížděli ve večerních hodinách s kapitánem Malým v podzemní dráze v dělnických čtvrtích a v továrních čtvrtích města, a to v době, kdy se valí masy dělnictva z práce do svých domovů a nenápadně jsme naslouchali jejich rozhovoru o zaměstnání a dosti často jsme se tak dozvěděli, v jakém oboru jsou zaměstnáni a na jaké výrobě právě pracují a kde se dotčená továrna nachází (...) Hodně zpráv jsme získali také mezi dělnictvem českého původu a sice při návštěvě jejich spolkových místností, kam jsme byli často zváni (kapitán Malý a plukovník Hron navštěvovali často berlínský Sokol),“ popsal Hronův spolupracovník.
V případě války chtěli benzinem zapálit velvyslanectví, nakonec stačila pec na dokumenty
V září 1938, jen několik dnů před Mnichovskou krizí, se situace výrazně změnila, Hron se svými spolupracovníky ale v úřadu dál zůstával.
„Dne 20. září jsme odeslali svoje manželky a rodiny večerním rychlíkem do vlasti a nebo do jiných států (...) Hron společně se mnou uzamkl svůj soukromý byt (...) já jsem svůj byt také opustil a žili jsme všichni společně v kanceláři na velvyslanectví (...) Stravování bylo velmi obtížné, poněvadž nám neměl kdo vařiti a v restauracích na nás pohlíželi spatra a neochotně (...) Počítali jsme každou chvíli s vypuknutím války. Kapitán Malý mě vzal s sebou do garáže, kde jsme načerpali asi deset litrů benzinu a v případě, že válka vypukne, že spálíme velvyslanectví,“ líčil po válce Hronův spolupracovník.
K požáru nakonec nedošlo, diplomaté ale ve velké peci přímo na velvyslanectví stihli zničit všechny důležité dokumenty, které se tak Němcům nedostaly do rukou. Hron v Berlíně na postu vojenského atašé zůstal i v době pomnichovské, vzhledem k situaci už ale spíše v podřízené pozici, kdy byl nucen na oko spolupracovat s Němci, kteří ho ještě více sledovali. Přesto se dokázal dostat k informaci o chystané okupaci a předat ji do Prahy.
Den po obsazení Československa ale Němci Hrona vyzvali k odevzdání úřadu. Ještě několik dnů musel být na místě k dispozici gestapu, které v budově velvyslanectví pátralo po důležitých materiálech. Podle historika Kopeckého už ale nenašli nic zpravodajsky cenného. Hron se poté vrátil do Prahy k manželce, kde začala jeho poslední kariéra – jako úředníka, ale především významného představitele vojenského odboje.
I přes tvrdé výslechy nikoho neudal. Dokonce si zachoval smysl pro humor
Dne 1. srpna 1939 nastoupil Hron na místo úředníka předsednictva ministerské rady. Zdánlivě mnohem klidnější zaměstnání ale v podstatě jen krylo jeho hlavní práci – boj proti Němcům.
„Jeho odbojová činnost spočívala v tvorbě struktury Obrany národa a přípravě budoucích aktivit. Zároveň byl jednou ze spojek k Aloisi Eliášovi (předseda protektorátní vlády, pozn. aut.), což považuji možná za vůbec nejdůležitější,“ uvádí Kopecký.
Obrana národa byla vojenská odbojová organizace, která vznikla na území protektorátu v roce 1939 a s různou intenzitou fungovala až do konce války. Její vznik iniciovali a na jejím fungování se podíleli například důstojníci bývalého ministerstva národní obrany, nebo důstojníci zaniklé prvorepublikové armády.
Odbojové skupiny začaly vznikat vpodstatě okamžitě po okupaci. A od stejné chvíle byly i v hledáčku nacistů, kteří se přirozeně zaměřovali právě na vojáky, navíc s diplomatickými a zpravodajskými zkušenostmi. Už na podzim 1939 se tak gestapu podařilo infiltrovat a rozbít první garnituru Obrany národa. Antonína Hrona zatklo gestapo v jeho bytě v osm hodin ráno 14. prosince 1939. Na svobodu už se neměl nikdy dostat.
Ihned také musel podstoupit výslech, kde se ho ptali na jeho vztah s Čeňkem Kudláčkem – prvním náčelníkem štábu Obrany národa. Ten na konci listopadu 1939 emigroval před gestapem, které se mu dostalo na stopu. Hron přiznal, že Kudláčka znal, nikoho ze svých dalších spolupracovníků ale podle výslechových protokolů neprozradil. „I ve svých dalších výpovědích mluvil především o Kudláčkovi, neboť u něj měl jistotu, že ho nijak neohrozí, protože ten už z protektorátu zmizel,“ vysvětluje historik Kopecký.
Hrona následně věznili Němci v pankrácké věznici a na výslechy ho i nadále vozili do sídla gestapa v Petschkově paláci. I přes vypjatou situaci a pravděpodobně velice tvrdé výslechy si ale odbojáři dokázali zachovat i zbytky humoru. Svědčí o tom vzpomínka manželky Aloise Eliáše Jaroslavy, které se jednou podařilo svému zatčenému muži dát při setkání tajně vajíčka a čokoládu. Eliáš jí při příští návštěvě poděkoval, ale poprosil ji, aby mu příště případně dala vajíčka oloupaná, protože jedno z nich dal právě Antonínu Hronovi, který říkal, že to po oloupání vypadalo v cele jako v kurníku.
Historikovi Kopeckému se také podařilo zjistit, že mimo přísně hlídaných návštěv na Pankráci se Božena Hronová se svým manželem potkala i bez podezíravých nacistických pohledů v centru Prahy. Její manžel tam totiž s ostatními politickými vězni pracoval na vyklízení skladiště knih v Tyršově domě a jedna žena, která ho tam zahlédla, o tom řekla jeho manželce. Božena Hronová tak svého muže na místě vyhledala a podařilo se jí několikrát mu předat balíčky s jídlem, a dokonce s ním i o samotě mluvit. To bylo ale naposled, co se viděli jen mezi čtyřma očima.
Na Vánoce 1944 mohl být volný. Místo toho šel do jiné věznice
Antonín Hron zůstal na Pankráci poměrně dlouho – až do června 1943. Přes Malou pevnost v Terezíně ho následně transportovali přes Berlín až do Drážďan, kde poprvé po čtyřech letech od svého zatčení stanul před soudem spolu se svými kolegy z Obrany národa Václavem Kropáčkem a Josefem Ptákem. Dne 27. října 1943 soud rozhodl o vině všech tří odbojářů – Kropáček dostal trest smrti, Hron a Pták oba pět let vězení, protože se jim podařilo soud přesvědčit, že se do aktivit Obrany národa tolik nezapojovali.
Do doby věznění se jim měla započítat i doba strávená na Pankráci. Na svobodu se tak měli teoreticky dostat v prosinci 1944. Zbytek trestu si odpykávali ve věznici v bavorském Ebrachu. Po několika letech v nacistických věznicích vypadal 52letý Hron jako stařec, jak dokládá jeho fotografie z roku 1943.
Antonín Hron v době věznění v roce 1943
V předvečer Štědrého dne, 23. prosince 1944 byl Hron propuštěn na svobodu. Ale pouze formálně. Říšské ministerstvo spravedlnosti v listopadu 1944 totiž nařídilo, že všichni protektorátní občané, kteří byli odsouzení za velezradu, musí po případném propuštění zůstat ve vazbě a být k dispozici norimberské kriminální policii. Místo cesty domů na svobodu tak Hron putoval jen za jiné mříže.
Jeho strádání tak pokračovalo další měsíce. S blížícím se koncem války v dubnu 1945 Hrona zařadili do pochodu smrti do koncentračního tábora ve Flossenbürgu. Společně se svým spolubojovníkem Josefem Ptákem tak umřeli vyčerpáním jen několik dnů před koncem války – 12. dubna 1945. Jejich těla byla spálena a popel rozsypán poblíž flossenbürgského krematoria. Osud válečného diplomata, který umožnil československým zpravodajcům včas uniknout před nacisty, tak skončil daleko od domova v anonymním hrobě.
Božena Hronová
Historik hledá příbuzné kvůli pamětní desce i informacím
Antonín Hron neměl žádné děti, jeho manželka Božena ale válku přežila a starala se o odkaz svého manžela, kterému zajistila poválečnou rehabilitaci a uznání. Bydlela v Srbské ulici číslo 1 v pražské Bubenči, následně se přestěhovala za sestrou do Dejvic, nejdříve na adresu Jiráskova 602 a následně Eliášova 36. Hron měl také ještě mladší sestru Annu, provdanou Stallichovou. Její manžel Antonín Stallich zemřel v době pražského povstání u svého domu v Krči (konkrétně Pod rovinou 14).
Zatímco Antonín Stallich pamětní desku na domě má, Hron na tu svoji teprve čeká. Historik Lukáš Kopecký právě jedná o jejím umístění na Praze 6, a hledá proto jakékoli Hronovy příbuzné. „Hledání teď bohužel trochu stojí na místě. Poslední informaci, kterou mám o Boženě Hronové, je, že zemřela v 90. letech v Praze, přirozeně ve velmi vysokém věku. U Stallichových víme, že vdova a pravděpodobně i dcera Antonína Stallicha se měly v 60. letech přestěhovat snad do oblasti Máchova jezera a podařilo se mi zjistit, že Hronova sestra Anna Stallichová zemřela 3. března 1978 v nemocnici v Novém Boru,“ uvádí Kopecký. Kohokoli, kdo by o dalším osudu Boženy Hronové, nebo Stallichových něco věděl, prosí historik o informaci na e-mail kopeck.l@seznam.cz.
