Česko si v pátek připomnělo 85 let od rozbití Československa německými nacisty a obsazení země. Jedno z největších traumat moderní české historie, které začalo už 30. září 1938 Mnichovskou dohodou, tehdy doprovázelo například zatýkání lidí podle předem připravených seznamů. To a následné popravování se děly veřejně, aby zastrašily veřejnost, vzpomíná pamětnice tehdejších událostí Jaroslava Vernerová.
Plnohodnotnou okupací skončilo ani ne půlroční období druhé republiky. Potom, co podpisem Mnichovské dohody získal německý vůdce Adolf Hitler československé pohraničí a s ním asi třetinu obyvatel země, zabralo Polsko Těšínsko, Maďarsko zase jižní Slovensko. Prezidenta Edvarda Beneše vystřídal Emil Hácha, ale nedokázal zabránit dalším ústupkům dobyvačné říši, podle které byli její občané v Československu utlačováni.
V Bratislavě vyhlásil 14. března slovenský parlament samostatnost a o několik hodin později přijel do Berlína Hácha, aby podepsal dokument, kterým vložil osud českého národa do rukou Hitlera.
„Byl přijat s poctou hlavy státu, to znamená nastoupená vojenská jednotka, vlajky, hymna. Čili zatím ten příjezd vlastně ničím nenasvědčoval tomu dramatu, které mělo následovat,“ uvedl historik Jan B. Uhlíř.
Hácha se ubytoval asi 600 metrů daleko od nádraží v hotelu Adlon. Dnes stojí v Berlíně kopie, původní stavba shořela na konci druhé světové války. Hitler si Háchu povolal po půlnoci do svého úřadu, Nového říšského kancléřství. Od hotelu to měl přímou ulicí asi 400 metrů.
„Hitler konstatoval, že v šest hodin překročí německé jednotky hranice Čech a Moravy a že je to jeho nezměnitelné rozhodnutí. To znamená, Hácha byl postaven před hotovou věc,“ prohlásil Uhlíř. Československému prezidentovi se prý přitížilo, omdlel. Hermann Göring mu vyhrožoval, že německá letadla budou bombardovat Prahu. Zlomený Hácha se nad ránem podrobil.
Plány na obsazení
Okupace nového území byla pečlivě plánovaná a pomohla Německu sebrat síly na to, rozpoutat druhou světovou válku. Mimořádný zájem měli nacisté o Ostravsko – už v podvečer 14. března začali obsazovat úřady i průmyslové podniky, včetně tehdy klíčových Vítkovických železáren. Právě tento areál pro ně měl zásadní strategický význam. Až do konce války ho využívali k výrobě zbraní.
Do Československa ze všech směrů vstoupilo celkem 350 tisíc vojáků. Během několika hodin obsadili všechna velká města včetně Prahy. Zatýkání podle předem připravených seznamů bylo v plném proudu.
Pamětníci si z této doby nejčastěji vybavují strach a nejistotu. „Vím, že to byl takový typický ponurý březnový den, déšť a sníh, prostě to úplně odpovídalo té situaci,“ vzpomíná čtyřiadevadesátiletá Jaroslava Vernerová, které tehdy bylo devět let a bydlela s rodiči v Olomouci.
Strach měla hlavně z vojáků. „Oni měli nějakou takovou šedo-zelenou, už to byla taková ponurá barva, prostě všechno nám to připadalo strašidelné,“ shrnula. „To zatýkání a popravování nebylo tajné, to naopak bylo velice veřejné, aby to zastrašilo,“ doplnila.
Výročí a oběti německé okupace si na Hradčanském náměstí v Praze připomněli předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS), předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) a další politici, vojáci i velvyslanci Německa a Slovenska. V den výročí okupace navštívil prezident Petr Pavel Drážďany, kde se setkal se saským premiérem Michaelem Kretschmerem. Ten označil návštěvu za důkaz důvěry v česko-německých vztazích. Oba se také shodli, že Západ musí nadále podporovat Ukrajinu v její obraně před ruskou invazí a že agresorovi nelze ustupovat.
