Přijetím mnichovského diktátu koncem září 1938 skončila v Československu éra první republiky. Do země vstoupila německá vojska, Československo přišlo o velkou část svého území a v říjnu abdikoval prezident Edvard Beneš, kterého vystřídal šestašedesátiletý právník Emil Hácha. Takzvaná druhá republika však přežila necelý půlrok. Německým cílem byla úplná likvidace československého státu a ta přišla 15. března 1939 spolu s německými okupačními vojsky. Nacistický vůdce Adolf Hitler přijel poprvé a naposled do Prahy, o den později pak vydal výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava.
Počátek roku 1939 byl ve znamení zvýšeného nátlaku ze strany Německa a Maďarska. Již tak napjatá situace se začátkem března ještě vyhrotila. V Bratislavě vyhlásil 14. března slovenský parlament samostatnost, maďarská vojska překročila hranice Podkarpatské Rusi a Maďarsko zaslalo vládě ultimátum požadující okamžité postoupení tohoto území. Na hranicích Čech a Moravy bylo soustředěno na dvě stě tisíc německých vojáků a zpravodajské služby již s předstihem varovaly před hrozící okupací.
V této situaci se prezident Hácha pokusil jednat s říšským vůdcem Adolfem Hitlerem a zachránit část samostatnosti pro české země. Do Berlína odjel spolu s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským. Hácha opouštěl Prahu s představou, že bude s Hitlerem mluvit především o situaci na Slovensku. Slovenský emancipační proces totiž říšský vůdce využil jako důkaz toho, že československý stát se rozpadá a chaosu ve střední Evropě je třeba zabránit vojenským obsazením Čech a Moravy.
„Hitler potřeboval ukázat světu, že Československo se rozpadlo v důsledku vnitřních sporů, ne v důsledku německé intervence. I kdyby (Jozef) Tiso nevyhlásil samostatnost Slovenska, tak jsem přesvědčen, že by k ní i tak došlo. Z toho, co víme, by to zřejmě mělo podobu nějakého volnějšího protektorátu, ale každopádně by Slovensko bylo odděleno od zbytku českých zemí,“ popsal ve Studiu 6 historik z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty univerzity Karlovy Jan Rychlík.
Hitler sliboval „jistou dávku národní svobody“
Dodal, že Slováci se v té době obávali maďarské invaze, ale obsazení celého Slovenska Maďarskem nebylo v německém zájmu. „To by na východní hranici Německa vznikl poměrně silný stát a potom už by nebylo možné Maďarům cokoli slibovat. Hitler byl samozřejmě nevypočitatelný, ale nemyslím si, že ta maďarská hrozba byla reálná,“ sdělil Rychlík.
Do Berlína Hácha dorazil 14. března okolo desáté hodiny večerní, hlavní jednání ale začalo až po půlnoci, tedy 15. března. Po úvodním prohlášení Háchy, který se snažil nastolit téma Slovenska, si slovo vzal Hitler a Háchovi stručně oznámil, že ráno v šest hodin překročí německé vojsko české hranice a případný odpor bude „brutálně všemi prostředky potlačen“.
Pokud však Hácha pomůže uklidnit situaci, udělil by Hitler Čechům „jistou dávku národní svobody“. Hácha sice namítal, že nemá prostředky, jak v tak krátké době ovlivnit odpor obyvatelstva, ale dostal k dispozici telefon, aby alespoň informoval vládu a zajistil kapitulaci armády.
Poté mu bylo předloženo memorandum, kterým chtěl Hitler dokázat, že vstup vojsk není agresí, ale výsledkem dohody. Hácha s podpisem váhal, přestože byl pod silným tlakem, a dokonce dostal i srdeční záchvat. Nakonec však ustoupil a podepsal dokument, v němž „v zájmu uklidnění vkládá s plnou důvěrou osudy českého národa a české země do rukou vůdce Německé říše“.
Hitler řval, za ďábla Hácha považoval Göringa
Historik z Masarykovy univerzity Vladimír Černý připomněl, že Háchův srdeční záchvat vyděsil jednoho z Hitlerových tajemníků, který prohlásil, že „jestli nám tady umře, tak nás svět osočí, že jsme ho zavraždili“. Tlak na Háchu popsal Černý jako obrovský, citoval také z prezidentových vzpomínek, v nichž si Hácha mimo jiné poznamenal, že Hitlerovo řvaní se dalo vydržet, protože „kdo řve, nemusí být uvnitř ďábel“.
Mnohem víc podle Černého československého prezidenta děsil německý ministr letectví, zakladatel gestapa a nejbližší Hitlerův spolupracovník Hermann Göring. „S tou svou bodrou tváří mě vzal za ruku a měkce mi domlouval, je-li opravdu třeba, aby ta krásná Praha byla v několika hodinách srovnána se zemí... A já poznal, že se mnou mluví ďábel, který je schopen svou hrozbu splnit,“ citoval historik z Háchových memoárů.
I když si dle Černého Hácha při cestě do Berlína mohl naivně myslet, že situaci zachrání, Hitler nečekal, co československý prezident řekne. „On od něj vlastně potřeboval jen potvrzení toho stavu. Když Hácha jednal s Hitlerem, tak okupace už byla v běhu,“ zdůraznil historik.
Dodal, že vzhledem k tomu, že po podpisu Mnichovské dohody byly vytyčeny nové hranice, to měly postupující německé jednotky do Prahy, která byla strategickým cílem, jen 40 kilometrů daleko. „Ještě horší situace byla v Brně, které se nacházelo od nově vytyčené hranice necelých třicet kilometrů. A německá armáda také nemusela překonávat žádné horské masivy, například Krkonoše a Šumavu,“ vysvětlil historik z brněnské univerzity.
Okupace začala podle plánu v šest hodin, byť Ostravsko začali Němci obsazovat již 14. března, a během dne vojska nacistického Německa obsadila české země. Zároveň byla vyhlášena samostatná a nezávislá Podkarpatská Rus.
Když se Hácha večer před osmou vrátil z Berlína, již jej na peroně „vítal“ německý generál Eccard von Gablenz a další důstojníci wehrmachtu. „Přivtělení zbytku českých zemí k Říši představovalo pro Hitlera veliký triumf. Je známo, že po podpisu deklarace, která měla ospravedlňovat okupaci, rozradostněný Hitler pravil, že je největším Němcem, a požádal své sekretářky, aby ho políbily na obě tváře. Svůj triumf se rozhodl završit cestou do Prahy,“ přiblížil na ČT24 historik Josef Tomeš. Dodal, že nacistický vůdce zároveň chtěl být v české metropoli dříve než právě Hácha.
Ten spolu s doprovodem opustil německé hlavní město hodinu před polednem stejným zvláštním vlakem, kterým tam předchozího večera dorazil, doplnil historik. „Hitler zvolil cestu oklikou, nikoli údolím Labe, chtěl, aby co největší její část vedla po vlastním říšském území a českém území, které bylo připojeno k Německu na podzim 1938,“ podotkl. Hitlera doprovázel i pozdější říšský protektor Reinhard Heydrich, cesta probíhala v utajení.
Do Prahy nacistický vůdce přicestoval po 19. hodině a překvapil personál již obsazeného Pražského hradu. Majordomus ho podle Tomeše ubytoval v takzvaném Karlově křídle Hradu určeném pro významné státní návštěvy. Z jednoho z oken traktu pak Hitler mával německým studentům, kteří „mu přišli vzdát hold“. Hácha se o tom, že je Hitler na Hradě, dozvěděl až na večerním zasedání vlády.
Není to tak zlé, říkal údajně Hácha
Zajímavostí je, že zapřisáhlý abstinent a vegetarián Hitler oslavil triumfální příjezd do Prahy a na Hrad mimo jiné tím, že si nechal naservírovat pražskou šunku a pivo. „Není prokázáno, zda bylo pivo točené, či lahvové,“ uvedl historik.
Podle některých svědectví si Hácha příliš nechtěl připustit vážnost situace. Ministru Jiřímu Havelkovi údajně řekl: „Nic si z toho, pane kolego, nedělejte, není to tak zlé. Budeme mít vlastní stát, ovšem bez armády a bez zahraničního ministra“. Chvalkovský později přiznal, že ani při podpisu okupačního memoranda s Háchou neočekávali vyhlášení protektorátu Čechy a Morava a předpokládali jen dočasnou okupaci.
Protektorát však byl Hitlerem vyhlášen již 16. března. Jeho formální hlavou zůstal státní prezident Emil Hácha, on i vláda Rudolfa Berana však byli pouze loutkami v rukou úřadujícího říšského protektora. Tím se stal bývalý německý ministr zahraničí Konstantin von Neurath. Na území protektorátu, který existoval až do konce druhé světové války v květnu 1945, žilo přes sedm milionů obyvatel.
„Všechny maminky plakaly, otcové taky“
Středa 15. března 1939 se vryla do paměti řady tehdejších dětí, jejich vzpomínky přinesl před třemi roky projekt Paměť národa. „Patnáctého března 1939 padal mokrý sníh, měli jsme školu, já byl ve druhé třídě. Když jsme vyšli ze školy, čekali na nás rodiče. Všechny maminky plakaly, otcové taky. Pak jsme viděli, jak po Václavském náměstí táhnou Němci. Tehdy jsme pochopili, že jsme okupovaní,“ popisoval Zdeněk Kukal, který v té době žil v samém centru Prahy.
Jiřina Fořtová potkala postupující okupační síly v Plzni. To ráno ji doprovázel otec, který uměl perfektně německy a jednoho z důstojníků se tak ptal, co v západočeské metropoli dělají. „A ten důstojník mu řekl, to slyším jako dneska: ‚Přišli jsme vás zachránit,‘“ uvedla v roce 2021 Fořtová pro Paměť národa.
Historik Jaroslav Šebek připomněl, že Němci žijící v Praze se už 15. března 1939 dostali do potyček s českými obyvateli a existují snímky, na nichž měli tito Němci viditelná zranění, když se na Hradě setkali s nacistickými hodnostáři. „Pražští Češi 15. března hrozili přijíždějícím jednotkám pěstmi, velká část lidí dávala už v prvních dnech na protest proti okupaci květiny k pomníku svatého Václava na Václavském náměstí,“ popsal Šebek. Jiní lidé podle něj na protest nosili trikolóry.
Přehlídky i demonstrace proti okupaci
Doplnil, že Praha zažila v roce 1939 velkou vojenskou přehlídku okupačních sil nejen u příležitosti jmenování říšského protektora, ale také proto, že Hitler slavil 20. dubna padesátiny. „Takže se zase konala velká přehlídka, která demonstrovala, že nacisté tady chtějí vládnout pevnou rukou. Tento způsob vyjadřování dominance nad Čechy byl (nacisty) hojně využíván,“ podotkl Šebek.
Pražské Václavské náměstí ovšem nesloužilo pouze jako místo pro nacistické přehlídky. „28. října (1939) tu byla velkolepá a odvážná demonstrace, kdy se lidé nebáli dát najevo odpor proti okupační moci, i když už probíhala druhá světová válka. Čeští policisté se spíš snažili demonstranty chránit, nejbrutálnější zákrok provedly policejní jednotky nacistické branné moci a hlavně příslušníci SS,“ zdůraznil historik.
