„Neexistující a bezprávné je všecko to, k čemu jsme byli od září 1938 nezákonně a neústavně přinuceni,“ prohlásil Edvard Beneš v červenci 1940. Učinil tak v rozhlasovém projevu do vlasti z londýnského exilu, odkud jeho vláda usilovala o to, aby signatáři mnichovské dohody uznali dokument za neplatný od samého počátku. Přístupy Velké Británie či Německa ale ukazují, že na věc neexistuje jednotný pohled.
„Na otázku neplatnosti mnichovské dohody z hlediska mezinárodního práva jsou rozdílné názory. Záleží i na postojích a argumentech jednotlivých států,“ podotkl pro web ČT24 právní historik Jan Kuklík ml.
Neplatnost mezinárodní smlouvy může být absolutní (je tedy neplatná od počátku), nebo relativní (platnost smlouvy je napadnutelná).
Absolutně neplatná je smlouva mj. v případě, že se jejího uzavření dosáhlo donucením státu pod hrozbou síly nebo jejím přímým použitím. Jedním z důvodů pro relativní neplatnost, které se postižený stát zpravidla musí sám dovolat, je potom podvod.
Odborník na mezinárodní právo Jan Ondřej považuje mnichovskou dohodu za příklad obou dvou možností – jak u absolutní neplatnosti z důvodu donucení státu, tak u relativní neplatnosti z důvodu podvodu. A to jen dokazuje složitost problému.
Dohoda porušila řadu pravidel
„Z převládajícího československého pohledu se jednalo o absolutně neplatnou mezinárodní smlouvu z důvodů porušení řady pravidel mezinárodního práva,“ uvádí Kuklík.
Přehled mnohých těchto porušení vyjmenovává další tuzemský expert na mezinárodní právo Josef Mrázek. Československo nebylo signatářem dohody, a šlo tedy o akt k tíži třetí strany, což mezinárodní právo nepřipouští. Podle Mrázka Německo tím, že hrozilo Československu vojenskou silou, porušilo Briand-Kellogův pakt z roku 1928, který zakazoval útočnou válku. Porušeny byly i Locarnské dohody z roku 1925, jejichž součástí je i arbitrážní dohoda mezi ČSR a Německem.
Mnichovská dohoda také porušila Pakt Společnosti národů (SN), který mj. zajišťoval územní celistvost a politickou nezávislost států. Velká Británie a Francie přitom byly členy SN.
Itálie a Německo z ní sice ve 30. letech vystoupily, „Německo ale bylo závazky paktu vázáno podle Versailleské mírové smlouvy, kterou nebylo oprávněné jednostranně revidovat nebo rušit,“ píše Mrázek ve svém příspěvku v knize Mnichovská dohoda: cesta k destrukci demokracie v Evropě.
„Dodnes nejčastěji užívaným (československým/českým) argumentem, který se postupně vytvářel za války, je, že Československo přijalo mnichovskou dohodu pod nátlakem, za hrozby silou ze strany Německa,“ dodává Kuklík.
Mezi projevy této hrozby řadí přípravy na válku proti Československu (tzv. Fall Grün) či skutečné napadení územní celistvosti ČSR podporou sudetoněmeckých ozbrojených skupin (tzv. Sudetendeutscher Freikorps).
Naopak poválečný norimberský tribunál uznal podvod jako jediný důvod neplatnosti dohody (z jeho pohledu tak šlo o relativní, a nikoliv absolutní neplatnost). Argumentoval tím, že Hitler nechtěl dohodou vyřešit spor o německou menšinu v Československu, ale chtěl si jí zajistit výhodné podmínky pro plánovou agresi na Východ, aby – optikou goebbelsovské propagandy – rozšířil pro německý národ jeho Lebensraum.
Mnichov a obnova Československa
„Tvrzení o absolutní neplatnosti Mnichova a o přijetí mnichovské dohody za hrozby silou se stalo základem teorie právní a politické kontinuity Československé republiky, formulované a prosazované za druhé světové války Edvardem Benešem. Od konce 50. let Československo začalo prosazovat formulaci, že dohoda je neplatná od samého počátku se všemi z toho vyplývajícími důsledky,“ dodává Kuklík.
Právě s problematikou právního a faktického obnovení československého státu v předmnichovských hranicích souvisí úsilí Benešovy exilové vlády o přehodnocení dohody jejími signatáři. Šlo o proces, který bývá označován jako „oduznání mnichovské dohody“.
Londýn uznal neplatnost až od března 1939
Jednání začala nejprve s Velkou Británií. Poté, co Spojené království v červenci 1940 uznalo Benešovu exilovou vládu (zatím jako prozatímní, od července 1941 definitivně), se k mnichovské dohodě vyjádřil britský premiér Winston Churchill.
V rozhlasovém projevu v září 1940 prohlásil, že ČSR přijetím mnichovské dohody přinesla oběť ve prospěch zachování míru, avšak „za šest měsíců zrušili muži bez skrupulí, kteří řídí osudy Německa, všechny slavnostní sliby a zničili dohodu mnichovskou s bezohledností, která odkryla před celým světem pravou podstatu jejich bezuzdné ctižádosti“.
Britská diplomacie pak v listopadu potvrdila, že Spojené království není v otázce československých hranic vázáno mnichovskou dohodou ani změnami hranic provedenými v jejím důsledku, nechce se ale až do skončení války přiklonit k jakémukoli jinému řešení.
Za klíčové se v případě britského „oduznání“ Mnichova považuje prohlášení v dopise ministra zahraničí Anthonyho Edena exilovému šéfovi československé diplomacie Janu Masarykovi ze srpna 1942.
V něm se Spojené království politicky od mnichovské dohody distancovalo a konstatovalo, že „nemá žádný vliv na budoucí poválečné uspořádání čs. záležitostí, zejména v otázce hranic.“ Zároveň se však právní hodnocení stále odvolávalo na Churchillův projev z roku 1940.
Britský pohled se nezměnil
Londýn tedy zastává stanovisko, že dohoda platně vznikla a zanikla teprve poté, co ji Německo 15. března 1939 porušilo vojenským obsazením zbytku Česko–Slovenska.
Podle historika Jana Němečka k tomu existuje celá řada důvodů. „Jsou to otázky majetkoprávní povahy, ke kterým došlo právě v tom období září 1938 až březen 1939. Je tady britská půjčka Československu, druhé republice, z počátku roku 1939 a další,“ uvedl v srpnu 2017 v Událostech, komentářích.
Na stanovisku ze 40. let trvá Londýn dodnes. Ve stejném duchu se k problému v dubnu 1965 vyjádřil ministr zahraničí Michael Stewart na návštěvě v Praze. Uvedl, že britská vláda Mnichov pokládá za zcela mrtvý, a to již po mnoho let. Fakt, že byl historicky uzavřen, neospravedlňovalo ani do budoucna žádné územní nároky vůči Československu, dodal.
Královna Alžběta II. se na státní večeři na Pražském hradě v březnu 1996 zmínila o tradici Masarykovy první republiky, jejíž krátká meziválečná existence skončila tak tragicky. Události, které způsobily její konec, označila za „jediný stín na vzájemných vztazích“ a vyjádřila i pochopení k „pocitům, které v této zemi existují k mnichovské dohodě“.
Francie kývla na neplatnost od počátku
Po Velké Británii se k otázce (ne)platnosti mnichovské dohody vyjádřila Francie, resp. exilový Francouzský národní výbor Charlese de Gaulla, jehož pohled je blízký československému.
Výbor nejprve v září 1942 prohlásil, že „zavrhuje dohody podepsané v Mnichově dne 29. září 1938… pokládá tyto dohody od počátku za neplatné. Neuznávaje žádné územní změny dotýkající se Československa, které nastaly v roce 1938 nebo později, zavazuje se, že učiní vše, co bude v jeho moci, aby se ČSR v jejích hranicích z doby před zářím 1938 dostalo veškerých účinných záruk, pokud jde o její vojenskou a hospodářskou bezpečnost, její územní celistvost a její politickou jednotu“.
Poté, co československá exilová vláda jako první uznala po vylodění v Normandii v červnu 1944 francouzskou prozatímní vládu, byla téhož roku v srpnu podepsána československo-francouzská deklarace, podle níž obě strany „považují mnichovské dohody se všemi jejich následky za neplatné hned od jejich počátku“.
„Francie své prohlášení z let 1942/1944 zopakovala v roce 1966 a je také potvrzeno v československo-francouzské smlouvě ze dne 1. října 1991,“ doplnil Kuklík.
Francouzi se však při vyjednávání této smlouvy zdráhali podpořit formulaci neplatnosti Mnichova od samého počátku (mluvili o nutnosti konzultace s Německem). Československý velvyslanec ve Francii Jaroslav Šedivý proto připomněl deklaraci z roku 1944 s dodatkem, že „přece socialistický prezident Mitterand nezůstane pozadu za konzervativcem de Gaullem, který se pod ten text podepsal“. Po dalším vyjednávání nakonec Paříž souhlasila.
Řím zdůraznil i neplatnost odstoupení pohraničí Maďarsku
Itálie se k mnichovské dohodě vyjádřila až po pádu Mussoliniho režimu v srpnu 1944. Učinila tak následující měsíc v oznámení ministra zahraničí Carla Sforzy.
Ministr uvedl, že italská vláda „pokládá od počátku za neplatné dohodu mnichovskou z 29. září 1938 a tzv. arbitrážní rozhodnutí Ciano-Ribbentrop, formulované ve Vídni dne 2. listopadu 1938 (viz Fakta níže – pozn. red.), jakož i všechny ostatní akty, jež jakožto důsledek těchto dohod a rozhodnutí směřovaly ke škodě nezávislosti a celistvosti Republiky československé“.
Na italském oduznání Mnichova je podle historiků pikantní, že když diplomacie Spolkové republiky žádala v 60. letech Itálii o jeho přesnou formulaci, italská diplomacie příslušný text ve svém archivu nenašla. Němcům tak muselo stačit znění, které v září 1944 otiskl list Corriere di Roma.
Své stanovisko z roku 1944 potvrdila Itálie i ve smlouvě s Českou republikou z 23. ledna 1996. Také Italové se podobně jako Francouzi zdráhali opětovně přitakat neplatnosti mnichovské dohody od samého počátku, ale nakonec tak učinili.
„Německá verze“ neřeší občanství a majetek
Rozdílně se k otázce Mnichova postavily po válce oba německé státy. NDR ve společné vládní deklaraci z července 1950 a poté znovu ve společném vládním prohlášení v roce 1958 a v dvoustranné smlouvě s ČSSR v roce 1967 potvrdila neplatnost dohody od samého počátku.
SRN nejprve v tzv. bonnské nótě z března 1966 prohlásila, že „je toho názoru, že mnichovská dohoda z r. 1938 byla Hitlerem roztrhána a nemá už žádný územní význam“.
„Teprve v jednáních na počátku 70. let byla SRN ochotna se od Mnichova distancovat v rovině politické či historické, v rovině právní však trvala na platnosti některých právních aktů vyplývajících z dohody,“ dodává Kuklík.
Výsledná formulace ze Smlouvy o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z prosince 1973 tak představuje kompromis, na kterém Německo trvá dosud. Smlouva konstatuje, že ČSSR a SRN považují dohodu za „nulitní.“ V Československu se však „nulita“ vykládala jako neplatnost od samého počátku, zatímco v Německu jako následná neplatnost od března 1939.
Obě strany si také ponechaly možnost vlastní interpretace otázek souvisejících se státním občanstvím a majetkoprávními záležitostmi (to se týkalo zejména sudetských Němců), které tak smlouva neupravuje.
„Nulitu“ mnichovské dohody zmiňuje i smlouva mezi ČSFR a SRN o vzájemné spolupráci z roku 1992. Česko-německá deklarace z roku 1997 o dohodě vysloveně nehovoří, konstatuje ale, že „každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor“.
