„Je mým nezměnitelným rozhodnutím v blízké budoucnosti vojensky zničit Československo.“ Těmito slovy začínal Adolf Hitler svůj plán na rozdrcení republiky. Připravovaný bleskový útok německé armády, která měla sousední území obsadit v několika dnech, je známý jako plán Zelený (Fall Grün). Jeho základ stanovil Hitler na schůzce s vrchním velitelem Wehrmachtu Wilhelmem Keitelem přesně před 80 lety – 21. dubna 1938. Mnichovská dohoda nakonec vedla k tomu, že zůstal jen na papíře.
Vzpoura v Sudetech i vražda vyslance v Praze. Před 80 lety Hitler vypracoval plán na rozdrcení Československa
Československo spolu s Rakouskem si Hitler určil jako první cíle, které mu svou strategickou polohou měly otevřít cestu k další expanzi na východ. První plán vojenských operací pro případ války s Československem vznikl už v květnu 1935. Jeho krycí název byl Schulung (školení). Němečtí generálové později rozpracovali dvě varianty války na dvou frontách. V záloze měli tři další plány pro zvláštní situace.
V listopadu 1937 Hitler upřesnil německým generálům časový harmonogram budoucí agrese. Konkrétní obrysy získal plán na ovládnutí Československa na dubnové schůzce Hitlera s Keitelem v roce 1938. 30. května pak německý vůdce vydal podrobné válečné směrnice k útoku na ČSR.
Finální verze předpokládala nasazení pěti armád o síle 39 divizí. Hlavní úder měly vést souběžně 10. armáda generála Waltera von Reichenaua (ze západu směrem na Plzeň a Prahu) a 12. armáda generála Wilhelma von Leeba (z jihozápadu přes České Budějovice dvěma směry na Tábor a Jihlavu).
První fázi útoku doplňovala ještě 2. armáda vedená generálem Gerdem von Rundstedtem, jejímž úkolem bylo prolomit československé opevnění na severní Moravě. V další fázi měly útok podpořit také 8. armáda v severozápadních Čechách a 14. armáda na jižní Moravě.
Část generálů se obávala porážky Německa
Přestože německé ozbrojené síly intenzivně zbrojily a v roce 1938 měl Wehrmacht k dispozici 46 divizí, část důstojníků v čele s náčelníkem generálního štábu Ludwickem Beckem vystupovala proti předčasné útočné válce, kterou by podle nich Německo nejspíš prohrálo. Beck nebyl sám, kdo opakovaně upozorňoval vůdce, že třetí říše není na válečný konflikt připravena. Předpokládal, že agrese proti ČSR přivede do války Francii a Británii a Německo bude poraženo. Hitler se ale v průběhu roku 1938 všech odporujících důstojníků zbavil.
Brzy pochopil, že Západ nebude kvůli Československu riskovat válečný konflikt. Ve svém plánu na ovládnutí Československa proto naopak kalkuloval s nepřímou pomocí západních mocností, které se chtěly otevřených střetů s Německem vyhnout.
- 2. května 1935 – pod krycím názvem Schulung (školení) schválen první plán vojenských operací pro případ války s ČSR
- 5. listopadu 1937 – Adolf Hitler poprvé upřesnil časový plán německé agrese, za první objekty expanze určil Rakousko a Československo (tzv. Hossbachův protokol)
- 21. dubna 1938 – Hitler na schůzce s vrchním velitelem wehrmachtu Wilhelmem Keitelem stanovil základy plánu Zelený – útočného plánu vůči ČSR
- 28. září 1938 – Německo dokončilo přípravy k provedení plánu
- 30. září 1938 – Československá vláda přijala výsledky Mnichovské konference, plán Zelený tak zůstal nerealizován
Nepokoje v pohraničí i vražda. Hitler hledal, jak ospravedlnit útok
Součástí plánu útoku byla představa bleskové akce, která by následovala „neúnosnou provokaci“ Německa. To by pak v očích alespoň části světa podle Hitlerovy vize ospravedlnilo vojenskou odvetu. Jakýkoliv diplomatický pokus předejít válce chtěl nacistický vůdce znemožnit náhlou akcí, neočekávanou svým načasováním i šíří.
Pohodlnou záminkou k útoku se tak měly stát vyprovokované nepokoje v pohraničí, které měli vyvolat stoupenci Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei - SdP) Konráda Henleina a speciální polovojenské jednotky, které byly vytvořeny speciálně pro tento plán.
Hitler v pokynech uvedl, že válečná propaganda musí na jedné straně zastrašit Čechy a snížit jejich schopnost odporu a zároveň musí naznačit národním skupinám v Československu, jak německou vojenskou operaci podpořit.
Pečlivě připravovaný a Berlínem financovaný puč sudetských Němců vedených Henleinem vypukl v noci z 12. na 13. září 1938 po fanatickém projevu Hitlera na závěr sjezdu NSDAP v Norimberku. Během něj Hitler obvinil Prahu z toho, že útiskem sudetských Němců vytváří nesnesitelnou atmosféru, přispívá k zostřování mezinárodní situace a vyzval sudetské Němce ke vzpouře.
„Německá propaganda měla prezentovat nepokoje jako teror proti německému obyvatelstvu ze strany československé vlády,“ uvedl Jan Boris Uhlíř z Vojenského historického ústavu pro Český rozhlas. Podle něj Němci počítali i s variantou politické vraždy, kterou by organizoval Berlín. „Mělo s největší pravděpodobností jít o německého vyslance v Praze,“ uvedl. To by byla už dostatečná záminka pro vojenskou reakci Německa.
Nepokoje ale byly za dva dny potlačeny a vedoucí činitelé v čele s Henleinem uprchli do Německa. Československá vláda následně jeho Sudetoněmeckou stranu zakázala.
Sudety Hitler získal bez boje
Nové pokyny k útoku na Československo vydal Hitler 27. září 1938, sedm divizí mělo podle nich být připraveno zaútočit o tři dny později. K tomu ale nedošlo. V noci 29. září 1938 totiž premiér Velké Británie Neville Chamberlain, předseda francouzské vlády Édouard Daladier, italský diktátor Benito Mussolini a německý nacistický vůdce podepsali takzvanou mnichovskou dohodu.
Československo bylo z jednání vyloučeno a jeho představitelům bylo pouze doporučeno, aby podmínky dohody „prostě přijali“. Vláda to udělala dopoledne 30. září. Mnichovský diktát nejen zlikvidoval tehdejší demokratické Československo, ale také výrazně usnadnil naplňování Hitlerových expanzivních plánů.
obrázek
Bezprostředním následkem bylo nucené postoupení Sudet Německu a dalších československých území Polsku a Maďarsku. Neněmečtí obyvatelé, kteří se nechtěli stát druhořadými občany německé říše, museli rychle opustit své domovy a přesídlit do vnitrozemí. Na rozhodování měli málo času – německá armáda překročila hranice už 1. října ve 14 hodin. 5. října pak abdikoval prezident Edvard Beneš.
Polsku bylo dovoleno okupovat celou spornou oblast Těšínska a takzvaná první vídeňská arbitráž v listopadu 1938 předala Maďarsku jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus. V březnu 1939 se zbytek Slovenska stal satelitem třetí říše a Němci začali okupovat Čechy a Moravu.
Republika přišla o 30 procent území s téměř 34 procenty obyvatelstva. Pohraničí do konce roku 1938 opustilo více než 114 500 Čechů, 11 500 německých antifašistů, 7000 Židů a přibližně tisíc osob jiných národností. Pod svrchovanost Německa, Maďarska a Polska se dostalo asi 1 161 600 lidí české, slovenské, případně ukrajinské národnosti. Československo ztratilo obrovský ekonomický potenciál a Hitler navíc bez boje získal pásmo pohraničních pevností.
Bránit zemi bylo ještě šest dní před Mnichovem připraveno více než milion mužů ve zbrani. I kdyby se však československá vláda rozhodla Německu vzdorovat, byla by podle historiků s největší pravděpodobností poražena.
- Německo
- divize: 39
letadla: 2400
tanky: 720 - ČSR
- divize: 37
letadla: 1500
tanky: 400
Chamberlain věřil v dohodu s nacistickým Německem
Dohoda z Mnichova byla zpočátku vydávána za akt, který Evropě zajistí mír. Klíčovou roli v tom sehrála Velká Británie, kterou, na rozdíl od Francie, nevázala s Československem spojenecká smlouva. Britský premiér Chamberlain – hlavní představitel takzvané politiky appeasementu (usmiřování) – nepovažoval za nutné, aby se Británie vojensky angažovala v „nějakém sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme“ a věřil v dohodu s Hitlerem.
Blízký Hitlerův spolupracovník Hermann Göring později popsal mnichovské jednání následovně: „Ve skutečnosti to byla úplně jednoduchá záležitost… Daladier a Chamberlain neměli nejmenší zájem obětovat nebo riskovat cokoliv na záchranu Československa. To mi bylo nad slunce jasnější.“
Naděje evropských mocností, že po podepsání mnichovské dohody se Hitlerovy expanzní choutky obrátí spíše na východ, směrem k bolševickému Sovětskému svazu, se ukázaly jako naivní. Rok po Mnichovu Německo obrátilo zbraně proti Polsku a útoky na Francii a Británii na sebe nenechaly dlouho čekat. Tragédii druhé světové války už nikdo nedokázal zabránit.
