Československo bylo jedinou zemí, která si v předvečer druhé světové války mohla vybrat, zda bude bojovat. Hitlerovu pomnichovskou územní expanzi totiž už nebrzdila ani diplomatická jednání. Rozhodným faktorem v úvahách o národní obraně ale byla síla protivníka – německá vojenská mašinérie Československo převyšovala ve vzdušných silách a na straně Berlína stála i zeměpisná výhoda.
Srovnání armád, které se nestřetly. V časech Mnichova čelila Praha masivní přesile
Nacistické Německo bylo oproti Československu v září 1938 celkově větší, mělo k dispozici víc lidí, zbraní, objemnější průmyslové zázemí i obrovskou zeměpisnou výhodu. Po anšlusu Rakouska na jaře téhož roku totiž obkličovalo celé české země a společná hranice se táhla v šírokém oblouku od Ostravy až po Bratislavu.
V českém prostředí se přesto ozývá přesvědčení, že díky průmyslové vyspělosti českých zemí, věnci hor, pohraničnímu opevnění a odhodlanému vojsku by případný vojenský střet Prahy a Berlína nemusel vyznít jednoznačně. Přinášíme proto podrobné porovnání vzájemných sil.
Problémy s čísly
Hned na úvod je nutné zdůraznit, že porovnávat síly armád k 30. září 1938 je velmi obtížné. Stavy té československé jsou známé poměrně přesně, protože provedla mobilizaci. Naopak německá armáda zůstávala ve své většině v mírovém složení, tento den nepovažovala za nijak výjimečný a zpětné zjišťování jejích tehdejších konkrétních stavů je ošemetné.
„Ve Fall Grün nikdo nekalkuloval s přesnými čísly,“ říká o plánu nacistů na vojenský útok proti Československu historik Vojenského historického ústavu (VHÚ) Karel Straka. Říšská armáda se totiž neustále rozšiřovala a modernizovala a tento proces neměl žádný naplánovaný konec. To znamenalo, že musela být neustále připravena zaútočit nehledě na to, kolik má zrovna mužů a jakou může nasadit výzbroj.
Hlavní informace o stavu německého vojska pochází z norimberského procesu v roce 1946. „Byly to dokumenty, které jsou účelové a vznikly s cílem dokázat, že Adolf Hitler chtěl Československo napadnout,“ upozornil na jejich problematičnost v pořadu Historie.cs historik Pavel Šrámek s tím, že detailní průzkum německých archivů stále chybí.
Stavy československé a německé armády k září 1938
Jak je patrné z tabulky výše, největší problém představuje nejasný počet vojáků. Odhaduje se, že německá armáda v mírovém stavu neměla v září 1938 k dispozici méně než milion lidí. Její mobilizace, která mohla stavy navýšit, by trvala v řádu týdnů. Když o rok později zaútočila na Polsko, vrhla do boje asi dva miliony vojáků. To je však jen velmi přibližné vodítko k možným stavům v září 1938, protože její rozvoj byl velmi dynamický.
Podobná technická vyspělost
Kromě počtů je ve válce důležitý také technický stav zbraní. Ten byl u obou států srovnatelný. Například stav tanků, v jejichž výrobě bylo Československo považované za součást světové špičky, byl podobný. Praha je o něco lépe vyzbrojila, když do části z nich namontovala kromě kulometů také kanony.
Německá technika převyšovala všechny soupeře včetně Československa v oblasti protiletadlových děl. U nich se navíc brzy ukázalo, že mají ještě další využití. „Byla velmi účinná proti stálému opevnění,“ upřesňuje Straka. Zbraň konstruovaná na střelbu do velkých výšek dokázala poslat munici také obrovskou rychlostí do velké dálky.
52 minut
Historie.cs: 1938 – opevnění a mobilizace
V kombinaci s vynikajícími zaměřovacími systémy tak pro československé bunkry představovala německá děla ničivou zbraň. Dokázala je totiž s vysokou přesností a průrazností ostřelovat z míst, kam preventivní ani odvetná palba nedosáhla.
Přesto Německo nepočítalo s útokem v místech, kde bylo tuzemský val opevnění nejsilnější. „Němci měli mimořádný respekt k našemu opevnění,“ podotkl historik VHÚ Eduard Stehlík a současně upozornil, že nacisté měli kvůli sudetoněmeckým zvědům i leteckému snímkování perfektní informace o použitých materiálech i mnoha dalších parametrech opevnění.
„Vzduch je naše moře“ – ale vládne mu Luftwaffe
„To nejhorší skóre vychází u letectva,“ konstatuje Straka hlavní oblast německé převahy. Nejenže Hitler disponoval mnohem větším množstvím letadel, byla také na vyšší úrovni. Pokrok v jejich vývoji se v Německu nezastavil ani přes zákaz vojenského letectva, který vzešel z mírové konference ve Versailles po první světové válce, jež s Německem účtovala coby s poraženou velmocí.
Letectvo Československa a Německa v září 1938
V Československu byl pokrok leteckých konstruktérů o poznání pomalejší. „Mnohé stroje přicházely do služby ve 30. letech už zastaralé,“ popisuje Straka. Asi nejvýstižněji rozdíl strojů vystihuje fakt, že československé stíhačky byly pomalejší než německé bombardéry.
Jedinou výhodou byl letecký personál, který byl v Československu na vynikající úrovni. To se ostatně ukázalo i později v bitvě o Anglii. Němečtí letci za sebou naopak měli hlavně kvůli versailleským limitům vesměs jen velmi zběžný výcvik.
20 minut
Hledání ztraceného času: Letem leteckým světem
Velké mezery ve výcviku
Kvalitní příprava vojáků je pro úspěšné vedení války zásadní. „Na obou stranách byly velké mezery,“ shrnuje Straka připravenost obou armád k boji. Československá strana se potýkala hlavně s důsledky hospodářské krize, která vedla ke škrtům ve výcviku. Záložáci starších ročníků proto neznali nejnovější zbraně a neuměli je ovládat a známé jsou i případy řidičů, kteří od vojny neseděli za volantem.
Když se 30. září sešlo vedení státu, představitelé politických stran, prezident, s velením armády, se třemi nejvyššími generály, tak se všichni na základě vojenských posudků shodli, že za dané situace doporučit válku není možné.
Jeden rozdíl byl jasný. Československo mělo už od roku 1918 všeobecnou brannou povinnost a svou armádu dlouhodobě budovalo. Německo se muselo podřídit versailleským omezením a opravdovou vojenskou sílu začalo budovat, až když ve druhé polovině třicátých let závěry konference přestalo respektovat.
Tři roky otevřeného německého vzdoru však představovaly stále málo času na doplnění důstojníků, kteří pak německé armádě chyběli. V roce 1938 tak vypadala jako velmi dobře vycvičené malé jádro, obalené masou nedostatečně cvičených vojáků.
Odhodlání bránit
Vedle výcviku byla zásadní i morálka mužstva. Československá armáda v této oblasti doplácela podobně jako celý stát na své mnohonárodnostní složení. Čeští i slovenští vojáci byli velmi odhodlaní bránit svou vlast a podobné nálady vládly i mezi Rusíny. „To byli obzvlášť odolní vojáci zvyklí na tvrdý život,“ říká Straka.
Maďarští vojáci byli vůči pražskému velení loajální. „Až do Mnichova plnili své povinnosti téměř na sto procent,“ popisuje Straka s tím, že to obzvlášť platilo pro ty, kteří sloužili v českých zemích. Po Mnichovu se však jejich přístup zlomil. Chtěli rychle do civilu a pod vlivem německé propagandy začali také dezertovat.
Sudetoněmecké vojáky, kterých bylo celkem asi 300 tisíc, pak v zásadě jde rozdělit na tři skupiny. Tu nejloajálnější tvořili antifašisté, kterým šlo v případě Hitlerova obsazení území, na němž žili, o život. Za československou demokracii byli ochotni padnout stejně odhodlaně jako Češi, Slováci a Rusíni.
Největší skupinu sudetoněmeckých vojáků tvořili ti, kdo pro Československo nedýchali, avšak plnili své povinnosti. Nedovolili si odepřít mobilizační rozkaz a v září 1938 nastoupili do pozic.
Zbylých asi sto tisíc sudetoněmeckých příslušníků československé armády chovalo vůči první republice odpor, při mobilizaci nenastoupili a často uprchli do Německa, kde narukovali. Často měli dobré technické vzdělání, což je v armádě nacistů vyšvihlo k elitnějším sborům.
Československé velení si hrozbu ztráty loajality u vojáků z národnostních menšin uvědomovalo, a dávalo proto pozor, aby Němci nebo Maďaři v žádné jednotce nepřevažovali. Nenasazovalo je také do nejdůležitějších součástí armády, tedy útvarů stálého opevnění, tankových vojsk a k dělostřelcům.
Německá armáda podobné problémy neměla. Její situace byla po stránce morálky, nálad a loajality významně jednodušší. Odpůrci nacistického režimu už v roce 1938 přežívali na periferii německé společnosti – pokud vůbec byli naživu.
Průmyslová mašinerie a strategické obklíčení
Co se týká týlu, Německo se mohlo v případě konfliktu spolehnout na mnohem větší průmyslovou kapacitu danou jednak větší celkovou ekonomikou a současně Hitlerovým důrazem na militarizaci. Československo se naopak nacházelo v zásadně nevýhodné pozici: v době války by se většina jeho průmyslové kapacity okamžitě ocitla na dostřel německých vojáků.
Historik Miroslav Kejzlar upozornil, že Československo pro smysluplné vedení boje potřebovalo splnění dvou podmínek. Bylo třeba získat alespoň neutrálně přátelský postoj Polska a neutralitu a samostatnost Rakouska. „Bylo přímo řečeno, že bez splnění těchto dvou podmínek operační oddělení hlavního štábu nevidí možnost sestavit rozumný válečný plán pro obranu státu,“ řekl v Historii.cs.
Ty největší podniky se nacházely na Ostravsku a na severu Čech, tedy nejblíž k hranicím, od kterých se očekával útok. Německé letectvo navíc mohlo celé české země přelétávat ze všech směrů napříč – a například při letu z Drážďan do Lince nebylo potřeba u letadel kalkukovat ani s nutností návratu na domovskou základnu.
Zdaleka největší nevýhodou tak pro Československo představovala jeho poloha. České země po anšlusu (kromě hranice se Slovenskem) téměř kompletně obklíčili nacisté. „Československá strana musela rozptýlit své síly po hranici i vnitrozemí. Obránce si nemohl vybrat, kde zkoncentruje jednotky. Útočník tuto možnost měl a mohl vytvořit mohutnou převahu v místě útoku,“ vysvětluje Straka.
Československé plány i němečtí generálové počítali s tím, že se Německo pokusí oddělit české země od Slovenska invazí ve Slezsku a na jihu Moravy. Obzvlášť ve Slezsku proto bylo vybudováno nejsilnější opevnění, které by zřejmě nástup německé armády významně zdrželo a způsobilo jí velké ztráty.
Národnostní situace v ČSR v atlasu z r. 1936
Hitler chtěl rychlou válku a rychlý úspěch. Proto rozhodl, že případný útok se povede přes Český les směrem na Plzeň a Prahu. Tam by německá armáda narazila na daleko menší odpor.
„Strategie blitzkriegu byla spíš z nouze ctnost. Německo potřebovalo, aby válka byla co nejrychlejší, protože mu hrozila blokáda a izolace od přísunu zdrojů,“ vysvětluje Straka. Surovin měl Hitler k dispozici velmi málo. V roce 1936 museli dokonce tamní výrobci munice snížit produkci až na šedesát procent, protože neměli z čeho náboje vyrábět.
O výsledku není pochyb
„Německo mělo určitě přesilu,“ myslí si Straka a dodává, že tuzemské vojsko by německému útoku podlehlo. Zásadní přitom byla možnost Německa vybrat si místo útoku a v něm soustředit obrovskou převahu.
Československo by kladlo značný odpor a způsobilo agresorovi výrazné ztráty. Ty by ale podle Straky byly současně srovnatelné na obou stranách, a zatímco třetí říše mohla jednotky doplňovat, obránci by už neměli odkud další síly čerpat.
Na jasném vítězství Německa v případné válce proti Československu na podzim 1938 se shodli i Stehlík, Kejzlar a Šrámek v Historii.cs. Na tom, jestli měli Čechoslováci tak jako tak do prohraného boje jít, však už shoda nepanuje.
