Bitva na řece Sommě v severní Francii se stala symbolem nesmyslného krveprolití první světové války. O července do listopadu 1916 padlo na úzkém pruhu země na 1,3 milionu mužů, aniž by to přitom mělo velký vliv na průběh konfliktu. Definitivní porážku německého nepřítele nepřinesla ani novinka v podobně tanku, kterou Britové poprvé nasadili do akce před 100 lety, 15. září 1916. Pro Němce byla ocelová monstra překvapením, většina z pěti desítek strojů ale toho dne zklamala.
Přesně před sto lety byly poprvé použity tanky. Zcela změnily tvář válek
Plán pro nasazení nové zbraně, vyvíjené v přísném utajení, byl zdánlivě jednoduchý - tanky měly dosáhnout nepřátelských linií zhruba pět minut před pěchotou, které by otevřely cestu přes ostnaté dráty překážky a zákopy. Skutečný obrázek bojiště mezi obcemi Flers a Courcelette byl ale jiný. Do boje se dostalo pouze 32 (podle některých zdrojů 36) tanků a jen polovina z nich byla schopná držet krok s pěchotou a zapojit se do boje alespoň současně s muži, kterým měly otevřít cestu.
Některé z posádek hlučných ocelových oblud, v jejichž útrobách se mísily výpary benzínového motoru s pachem střelného prachu z děl a kulometů, dokonce ztratily orientaci a zaútočily na vlastní jednotky. Ty z obrněnců, kterým se průlom frontové linie podařil, ale dokázaly vnést do řad německých obránců pořádnou paniku. Například ve Flers jeden z tanků dosáhl hlavní silnice, cestou mohutně ostřeloval okolí a za ním pospíchali jásající britští vojáci.
Většina ze strojů ale svůj úkol nesplnila, často je vyřadily mechanické poruchy, některé tanky také doplatily na nepřátelskou palbu. Útok z 15. září 1916 pak sice dokázal proniknout zhruba dva kilometry do hloubi německého území, to ale bylo vše. Brzy se objevili kritici unáhleného nasazení nové zbraně (patřil mezi ně i Winston Churchill, jinak velký zastánce tanků). Poukazovali například na to, že byl promrhán moment překvapení, který mohl sehrát úlohu při rozsáhlejším tankovém útoku.
Reportáž o tancích (zdroj: ČT24)
„Bylo to velmi užitečná zkouška,“ tvrdil ale jeden z velících důstojníků, kteří zastávali opačný názor. Britové se totiž z neúspěchu na Sommě (i dalšího fiaska v létě 1917 u Ypres) poučili a usilovně pracovali na vylepšení taktiky, zatímco Němci novou zbraň podceňovali. „Naši pěšáci se tankům smějí,“ tvrdilo německé vrchní velení, podle kterého neměla obrněná vozba žádnou budoucnost a mohutné pancéřované stroje jen vzbuzovaly v britských vojácích pocit falešného bezpečí.
Tanky porazíme, věřili Němci
Falešný pocit bezpečí však mělo spíše německé velení. Když se totiž nově vypracovaná a hlavně pečlivě dodržená taktika spojila s modernějšími tanky, kterých navíc nebylo jen pár desítek, ale několik stovek, přinesla útočníkovi výraznou převahu, byť jen dočasnou. Němci se o tom mohli přesvědčit v listopadu 1917 během bitvy u Cambrai, kdy po dělostřelecké přípravě vyrazilo vpřed na 380 tanků, podporovaných pěchotou. Obrněnci, postupující ve trojicích, se vzájemně kryli a brzy překonali německou obranu.
Útok, podporovaný ze vzduchu letadly, tak za pouhých deset hodin postoupil o osm kilometrů do hloubky nepřátelského území. Nebylo to ale zadarmo, během prvního dne ztratili Britové zhruba 180 strojů, většinu však nikoli v důsledku nepřátelské palby, ale kvůli poruchám nebo zapadnutí. Němcům se navíc podařilo útočící jednotky zastavit, i díky přesné dělostřelecké palbě a nasazení zkušených záloh. Po jejich protiofenzívě se pak fronta téměř vrátila do původních linií.
Prvotní úspěch tanků v Cambrai sice využila propaganda a po celé Británii se rozezněly zvony na znamení vítězství, na dalším průběhu války ale ani tentokrát nic nezměnil. Bitva nicméně ukázala potenciál nové zbraně, který o dvě dekády později naplno využila německá armáda v Polsku či Francii, a to trochu paradoxně. Až téměř do konce první světové války totiž německé velení tanky přehlíželo a zatímco dohodové státy jich do bojů nasadily na 3500, císařské vojsko pouhých pět desítek.
Sto let tanků
Konstrukce obrněného vozidla prošla během 100 let mnoha změnami a vyvíjel se i způsob jeho použití. První tanky byly konstruovány proto, aby přinesly změnu do patové situace zákopové války: byly to téměř třicetitunové kolosy s maximální rychlostí jen o málo vyšší než je rychlost chůze. I přes nespolehlivost a nepříliš velkou účinnost dokázaly při své premiéře vnést zmatek do řad nepřítele. Rázně změnit situaci na bojišti ale nedokázaly.
GALERIE
Sedm nejdůležitějších tanků dějin
Obrněnec, původně určený pro podporu pěchoty, dospěl až během druhé světové války. Už práce některých meziválečných odborníků, jako byli sovětský maršál Michail Tuchačevskij nebo pozdější francouzský prezident Charles de Gaulle, naznačovaly, jaký potenciál se v tankovém vojsku skrývá. Nová role tankového vojska se ukázala pod vedením jednoho z dalších teoretiků, německého generála Heinze Guderiana, v září 1939 během tažení proti Polsku a později ve Francii.
Němci svým způsobem použití definitivně vymanili tanky z role pouhé podpory pěchoty. Sevřené šiky „panzerů“ rychle pronikaly do hloubi území protivníka, zatímco Francouzi měli své tanky rozptýlené mezi jednotkami a nedokázali je účinně využít. Přes nedostatky tehdejších německých tanků se taktika osvědčila, zlom přišel až po útoku na Sovětský svaz v červnu 1941. Němci sice zpočátku také tam postupovali, pak ale přišel kvůli zásobovacím problémům, nepřízni počasí a chybám velení zlom.
Vrcholem druhé světové války byla pro tanky Bitva u Kurska v roce 1943, dodnes největší střetnutí všech dob, ve kterém účinkovalo přes 6000 tanků. Už v průběhu války se ale začaly ukazovat slabiny tanku - vývoj protitankových zbraní (ručních, těžkých či leteckých) i zlepšující se taktika způsobily, že „životnost“ posádky tanku v boji se odhadovala na čtyři minuty. Druhá světová válka také nadlouho předurčila tankovou konstrukci, vzory se staly sovětský T-34, německý Panther či americký Pershing (byť nasazený až koncem války).
Po druhé světové válce pokračoval vývoj tanku dál, zlepšovalo se pancéřování, sílily motory, měnila se výzbroj i způsob nasazení - díky dnešním velkokapacitním letounům je třeba možné dopravit tanky na druhou stranu zeměkoule během několika hodin. Zároveň se ale zlepšovaly i protitankové zbraně. Kromě bazuky či pancéřové pěsti, známých už z druhé světové války, se objevily třeba protitankové řízené střely. Výrazným soupeřům tanků se ukázal být bitevní vrtulník, ale i stíhací bombardéry vybavené přesnými raketami a bombami.
Tanky se změnily stejně svět
Důležitost letecké nadvlády se ukázala už během druhé světové války a dodnes platí, že sebelepší tanková armáda nemá proti nepříteli s výraznou převahou ze vzduchu příliš šancí. Přesvědčil se o tom třeba Saddám Husajn v roce 1991 (jeho armáda tehdy s více než 5000 tanky byla na pátém místě na světě), ale třeba i bosenští Srbové o čtyři roky později. Letecké útoky dokážou spolehlivě ničit i dnes například obrněnou techniku, která je v rukou radikální organizace Islámský stát.
GALERIE
Tankový den v Lešanech
Dnešní nejlepší tanky, americký M1 Abrams, britský Challenger 2, německý Leopard 2 či izraelská Merkava, váží kolem 60 tun a jsou díku motorům o více než 1000 koních schopné na silnici vyvinout rychlost až 70 kilometrů v hodině a mohou přesně střílet i v plné rychlosti. Nadále funguje také ruská tanková škola, loni představený ruský tank T-14 Armata je sice o zhruba deset run lehčí než jeho západní protějšky, co do střelecké schopnosti, rychlosti či odolnosti ale nezaostává.