Téměř osm set trestů smrti – takový byl finální účet působení Mimořádných lidových soudů, které měly před 80 lety po druhé světové válce v českých zemích trestat zrádce, kolaboranty a udavače. Spravedlnosti tehdy neušli někteří vrcholní představitelé nacistického aparátu. Před soud se ale občas dostali i nevinní lidé, kteří s blížícím se rokem 1948 začali být komunistům nepohodlní. Nezasloužené tresty jim mnohdy zničily život a na rehabilitaci čekají dodnes.
„Senát tvořil profesionální soudce, který byl jeho předsedou, a čtyři laici, které vybíral do seznamů z ‚národně a státně spolehlivých‘ občanů příslušný okresní národní výbor a formálně je jmenovala vláda. O výši trestu se hlasovalo – nejprve se vyjádřili soudci z lidu. Role předsedy, jako profesionálního právníka byla nicméně důležitá jako určitá korekce této ‚lidové spravedlnosti‘,“ popisuje tehdejší fungování Mimořádných lidových soudů Jan Kuklík, vedoucí Katedry právních dějin z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Už před rokem 1948, který pomyslně ohraničuje počátek politických vykonstruovaných procesů, tak existovala snaha zbavovat se nepřátel komunistů, které tehdy stačilo označit za nacisty, nebo jejich pomahače. Přestože díky Mimořádným lidovým soudům (MLS) byli potrestáni mnozí váleční zločinci a kolaboranti, před jejich senáty se dostávali i nevinní lidé. A už tehdy jako žalobce u MLS působil například Josef Urválek – po roce 1948 agilní prokurátor ve vykonstruovaných procesech s Miladou Horákovou nebo Rudolfem Slánským. Už v době retribučních procesů, kdy působil u soudu v Českých Budějovicích – „vynikal“ nad ostatními kolegy množstvím navrhovaných trestů smrti a přísností.
Lidé chtěli viníky. Před soud tak museli protektorátní ministři, i když byli v odboji
Myšlenky na potrestání nacistických zločinů se začaly objevovat už před koncem války, nešlo o spontánní reakci. „Retribuční předpisy začala československá exilová vláda připravovat od počátku roku 1942, a to v souvislosti s mezinárodními jednáními o poválečném potrestání německých válečných zločinů. Spolupracovala přitom s ostatními exilovými vládami, zejména s vládou polskou. Přípravy zintenzivnily po vyhlazení Lidic a Ležáků a jejich podoba byla dokončena ještě v exilu v únoru 1945, kdy byl vydán ‚londýnský‘ dekret o potrestání válečných zločinců a domácích kolaborantů a o mimořádných lidových soudech,“ popisuje Kuklík.
Předpřipravené postupy se ale ještě se živelným koncem války a vyjednáváním měnily. „Dekret byl poté až na osvobozeném území novou vládou Národní fronty změněn, a to i na základě Košického vládního programu. Nový retribuční dekret tak byl vydán jen pro české země a doplněn dekretem o Národním soudu,“ dodává historik práva.
Prezident Edvard Beneš retribuci posvětil svým podpisem 19. června 1945. Soudy začaly jednat okamžitě. Trestu neměl uniknout nikdo, kdo spolupracoval s nacistickým režimem, nebo se přímo podílel na moci. Cílem dekretů tak byli jednak Němci, váleční zločinci, přestože hlavní viníci stanuli spíše před trestním tribunálem v Norimberku. Ani ti, co na českém území zůstali, se ale před soud občas nedostali. „Méně významní pachatelé řady zločinů z řad Němců nebyli potrestáni proto, že byli zařazeni do odsunu. Nejvýznamnějším procesem tohoto druhu se tak stal proces s K. H. Frankem (státní ministr pro Protektorát Čechy a Morava, pozn. aut.) před MLS v Praze,“ uvádí Kuklík.
Obnovená československá justice měla ale trestat i takzvané nacistické „pomahače“. „Druhou skupinou měli být představitelé domácí kolaborace, zejména Emil Hácha (protektorátní prezident, pozn. aut.), protektorátní vláda, aktivističtí novináři, udavači a podobně. Ty nejvýznamnější procesy proběhly před Národním soudem v Praze,“ dodává Kuklík.
Hácha nakonec před soudem nestanul. Jeho stav byl v té době už natolik vážný, že se vláda 25. června rozhodla „nechati zemříti dr. Háchu na Pankráci“ ve vězeňské nemocnici, kam byl po zatčení převezen. Stalo se tak 27. června 1945. Členové protektorátní vlády se ale před soud dostali.
Proces s bývalými funkcionáři začal před Národním soudem 29. dubna 1946. Ze svých činů za války se měl zpovídat například bývalý předseda vlády Jaroslav Krejčí, ministr národní obrany Jan Syrový, Háchův tajemník Josef Kliment nebo bývalý předseda vlády Rudolf Beran. Historici se shodují, že cílem bylo nejen posoudit jejich skutečné činy, ale najít konkrétní viníky, na které by se dala svést okupace, stanné právo a v podstatě skoro vše špatné, co se Čechům během války dělo. „Byl to politický proces. Hledal se viník za Mnichov, 15. březen, okupaci,“ uvedl historik Jaroslav Rokoský v pořadu Historický magazín.
Emoce byly zjitřené a davy chtěly viníky. Přitom už tyto procesy ovlivňovali pravděpodobně Sověti.
To přiznal i tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina, který tehdy mluvil se sovětským poradcem Ivanem Čičajevem. „Bez rozpaků přiznal, že sovětská vláda má zájem na tom, aby rozsudkem národního soudu byla činnost a již pouhá existence této vlády jasně puncována jako zrada,“ vzpomínal později na rozhovor Drtina. „Pomyslel jsem si, že to, co mně tu sovětský oficiální zástupce své vlády říká, je nepochybně přímé vměšování této vlády do našich vnitřních záležitostí. (…) Ale to jsem si toliko myslel, panu Čičajevovi jsem to neřekl. V tehdejší mezinárodní situaci i v naší vnitřní politice bylo zhola nemožné, abych tak učinil,“ dodal Drtina.
Tlak na potrestání byl silný, což se projevovalo i v tehdejších médiích. Možnost objektivně posoudit činnost ministrů navíc komplikovala stále ještě zjitřená poválečná situace – jejich tvrzení o pomoci odboji často neměl kdo dostatečně ověřit – část možných svědků padla ještě za války. Přesto nyní už odborníci nepochybují o tom, že odboji pomáhal Beran i bývalý ministr financí Josef Kalfus, který se před soud dostal také.
Josef Kalfus byl ministrem financí v československé vládě od roku 1936 a tuto funkci zastával i v době protektorátu. Po Mnichovské dohodě pomáhal Čechům, kteří narychlo prchali z pohraničí. Například poskytnul azyl a podporu Janu Zelenkovi-Hajskému a jeho rodině, která následně v roce 1942 pomohla parašutistům uskutečnit útok na Reinharda Heydricha. Působil v odboji, byl spolupracovníkem organizace Politické ústředí a dařilo se mu tuto činnost tajit. Po válce stanul jako jeden z ministrů protektorátní vlády před Mimořádným lidovým soudem. Prokurátor pro něj požadoval trest dvacet let až doživotí. Podařilo se mu ale prokázat svoji odbojovou činnost. Přesto ho soud uznal vinným, žádný trest mu ale neuložil. Po únoru 1948 mu byl zabaven majetek a musel pracovat pouze na nekvalifikovaných pozicích, například v cihelně. Zemřel v roce 1955.
I přes zjevný tlak nikdo z bývalých politických funkcionářů neodešel od soudu s trestem smrti. Nejpřísnější tresty dostali ministr zemědělství a lesnictví Adolf Hrubý a politický tajemník prezidenta Háchy Josef Kliment –doživotí. Bývalý ministr vlády Jaroslav Krejčí měl ve vězení strávit 25 let a skutečně se na svobodu už nedostal, zemřel v roce 1956 v Leopoldově. Další bývalý předseda vlády v době pomnichovské – Rudolf Beran – byl odsouzen k 20 letům vězení. A to přestože byl za války prokazatelně členem odboje, za což ho nacisté také v roce 1941 zatkli. Přesto musel Beran do vězení a veškerý jeho majetek propadl státu. A zemřel také v Leopoldově v roce 1954 v nedůstojných podmínkách.
Odsouzen byl také další předseda vlády a ministr národní obrany Jan Syrový – za to, že v době okupace nenařídil československým vojákům klást odpor a nezničil vojenský materiál, který tak padl do rukou Němcům. Přestože podporoval rodiny lidí perzekvovaných Němci a tajně se souhlasem premiéra Eliáše převedl část prostředků z fondu pro legionáře pro potřeby odboje. U Národního soudu dostal 20 let a byl propuštěn až na amnestii v roce 1960.
Odborníci se v současnosti většinou shodují, že přestože nikdo z vládních funkcionářů nedostal trest smrti, výše jejich potrestání byla přemrštěná. Byli mezi nimi i hrdinové, kteří přímo pomáhali odboji, i zdrženlivější, kteří doufali, že ze svojí pozice budou moci alespoň brzdit tlak a požadavky Němců. „Syrový a členové jeho vlády v této době deprese a chaosu skutečně zachraňovali, co se dalo,“ popisuje například Rokoský.
Retribuce skončily v roce 1947. Než se k moci dostali komunisté a chtěli hledat další kolaboranty
Kromě těchto mediálně viditelných procesů se ale odehrála řada soudů s dalšími viníky. „V českých zemích bylo podáno více než 132 tisíc oznámení, z nich se před soud dostalo 38 316 případů a celkem bylo odsouzeno 30 142 osob. Bylo uloženo 778 trestů smrti a 741 trestů doživotí,“ vypočítává Kuklík. Mezi nejčastější přečiny, které retribuční soudy řešily, patřilo udavačství – podle Kuklíka u některých MLS tvořilo až třetinu všech případů. Časté byly také delikty spočívající v členství v nacistických a kolaborantských organizacích a propagace nacismu.
Mezi potrestané patřil například i Karel Čurda, parašutista vyslaný z Anglie, který v červnu 1942 zradil své kolegy, mimo jiné Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, udal gestapu nejen je, ale i příslušníky domácího odboje, kteří mu předtím sami pomáhali. Čurda dostal u MLS trest smrti. Stejně jako jeho kolega Viliam Gerik, taktéž bývalý parašutista a následně konfident gestapa. Oba byli oběšeni koncem dubna 1947 v Pankrácké věznici.
Původně se předpokládalo, že Mimořádné lidové soudy budou fungovat zhruba rok. Jejich působnost byla následně prodloužena do poloviny roku 1947. O ukončení retribučního soudnictví poté rozhodoval parlament. V něm se kolem tohoto tématu zvedla vzrušená debata, ve které proti sobě stáli především poslanci komunistické strany a strany národněsocialistické. I přesto byla závěrečná zpráva o konci retribuce, kterou připravil ministr spravedlnosti Prokop Drtina, 2. července 1947 jednomyslně schválena a trestání válečných zločinů tak mělo být u konce. Ale pouze na rok.
Situaci výrazně otočil komunistický převrat v únoru 1948. Komunisté totiž vinili národní socialisty – s ministrem Drtinou – že schválně kryli některé nacistické zločiny, a proto se někteří zločinci, udavači a konfidenti nedostali před soud.
„Reakční síly, které rozhodovaly o retribuci, dobře cítily, že mají své přirozené spojence právě v těch, kdož měli býti potrestáni retribucí. (Lze tedy pochybovat, zda) cifry o výsledcích retribuce, které byly sděleny vládě, jsou správné, neboť se zdá, že počet odsouzených a údaje o výměrech uložených trestů se podstatně liší od skutečnosti a že skutečnost zůstává daleko za těmito údaji,“ uvedl v březnu 1948 na jednání vlády nový komunistický ministr spravedlnosti Alexej Čepička.
Cestě k obnovení retribučních procesů tak nic nebránilo. Na jednání sněmovny poslanci volali po „skutečné očistě“, protože předchozí potrestání podle nich nebylo dostatečné. Počítalo se s řadou revizních procesů a s projednáním odložených či zastavených případů. Poslanci tak 25. října 1948 schválili obnovení retribučního soudnictví.
Někteří museli před soud znovu. Například Navarová, která poskytla první pomoc Heydrichovi
Přestože navenek komunisté mluvili o tom, že chtějí napravovat nedostatečné tresty a odhalovat skryté nepřátele, cíl byl podle historiků spíše jiný – zbavit se politických konkurentů a nepohodlných kritiků.
Před soud se tak znovu dostala například Marie Navarová. Bývalá zdravotní sestra měla tu smůlu, že 27. května 1942 byla přímo na místě útoku na Reinharda Heydricha, kterému jako zdravotnice poskytla první pomoc, než ho odvezli do nemocnice. Z místa pak odešla. Gestapo po ní začalo pátrat, ale ona se zprvu přihlásit zdráhala. Nakonec na úřadovnu gestapa přišla. Podle dochovaných dokumentů se ale vymlouvala na to, že špatně vidí, a proto jako svědek neposkytla žádné cenné informace. Následně ji v červnu 1942 přivezli i k tělům parašutistů, které měla identifikovat – opět řekla, že si není jistá.
Přestože odmítala, dostala za „spolupráci“ s gestapem finanční odměnu. Tu obratem věnovala na dobročinné účely. Její jméno ale zůstalo už v nacistických dokumentech mezi těmi, kteří pomohli k vypátrání a dopadení parašutistů. Dne 2. července 1946 byla zatčena a skončila ve vazbě Mimořádného lidového soudu. Obžaloba ji vinila z kolaborace.
Marie Navarová byla ale naopak zapojena do odboje. Jejím manželem byl Oldřich Navara, vrchní vězeňský lékař na Pankráci. Společně se snažili pomáhat politickým vězňům, Marie Navarová jim zprostředkovávala kontakt s příbuznými, nebo jim tajně nosila na přilepšenou jídlo. Aby získali informace o dalších osudech vězňů, například jejich převozech do jiných zařízení a podobně, na oko se přátelili s velitelem věznice, nacistou Paulem Soppou.
I přes toto jejich krytí ale Navarovy v září 1944 odhalilo gestapo a manželé skončili v Malé pevnosti v Terezíně, kde byli vězněni až do konce války. Oldřich Navara se po propuštění vrátil na místo vrchního pankráckého lékaře a byl to tedy on, kdo kontroloval oběšené při retribucích – stetoskopem kontroloval tep například K. H. Frankovi i Čurdovi. Přesto se na jejich místě mohl následně ocitnout sám.
V první vlně retribuce Marie Navarová odsouzena nebyla. Na její obranu tehdy vystoupilo mnoho svědků – jak bývalí vězni na Pankráci, tak i ti z Terezína, kteří dosvědčili, že Navarová jako bývalá zdravotnice nezištně pomáhala každému, kdo to potřeboval. Její případ se ale dostal před soud opět v roce 1948. A tehdy před ním stanul i její manžel.
Navarovi byli souzeni v září 1948. Marie nakonec dostala osm let žaláře, její muž sedm. Důkazy o odbojové činnosti i svědectví tentokrát nepomohly. Naopak jim pravděpodobně přitížila náklonnost k národním socialistům, například Miladě Horákové, kterou znali osobně.
Oldřich Navara požádal hned v roce 1949 o obnovu řízení. Před soud se tehdy dostavilo přes 170 svědků, kteří trvali na lékařově nevinně a podávali důkazy například o tom, že vystavoval falešná potvrzení, aby uchránil některé mladé lidi od nucené práce v Německu. Pomáhal vězňům a podporoval i své židovské známé.
Navarovo zdraví se mezitím prudce zhoršilo a v dubnu 1952 byl propuštěn z vězení s tím, že další šetření proti němu bude vedeno na svobodě. Očištění svého jména se však nedožil – zemřel začátkem února 1953. Ještě než došlo k obnovení jeho procesu. Jeho manželku pak propustili v srpnu téhož roku, za mřížemi tak strávila pět let. Zabavený majetek jí ale nevrátili. Následně pracovala v obchodě se zeleninou. Zemřela v roce 1966.
Obnovení retribucí v roce 1948 sice znamenalo pro řadu lidí uvěznění, finální „účet“ činnosti Mimořádných lidových soudů to ale příliš nezměnilo. „Když komunistický režim znovu otevřel retribuce, obešlo se to již bez nějakého výrazného nárůstu nových případů a KSČ tak neuspěla se svým tvrzením že národní socialisté řadu kolaborantů v původních retribucích kryli,“ potvrzuje Kuklík.
Syrový, Beran i další se dočkali rehabilitace. Po téměř 80 letech
Na případné rehabilitace si neprávem odsouzení, případně už jejich rodinní příslušníci, museli počkat až po roce 1989. „Nestalo se tak ale cestou stížnosti pro porušení zákona, ale prostřednictvím obnovy řízení,“ upřesňuje advokát Lubomír Müller, který zastupoval rodinu generála Syrového. Právě v jeho případě došlo v roce 2022 k obnově řízení a následně zastavení stíhání – jméno Syrového bylo očištěno. Stejně jako pověst Rudolfa Berana nebo Jana Antonína Bati.
Retribuční soudy do určité míry splnily svůj úkol – došlo k odhalení a potrestání těch, kteří napomáhali nacistickému režimu v Československu. Zároveň už před rokem 1948, ale i po něm, posloužily jako záminka k odstranění nepohodlných lidí z cesty komunistům.
„Diskutabilní bylo určitě obžalování nejen protektorátních ministrů, ale i některých členů vlád druhé republiky, jako byl například generál Jan Syrový či Rudolf Beran. V těchto procesech se projevily jak politické spory a animozita mezi stranami Národní fronty a agrárníků, tak i osobní averze. To jistě není možné pokládat za příklad spravedlivého potrestání. Nicméně neuspěly například snahy komunistických ministrů ve vládě prosadit ‚politický‘ požadavek na uložení trestu smrti některému z členů protektorátní vlády,“ dodává Kuklík.
