Brněnská etnografka Alena Jeřábková prožila dětství za druhé světové války, pamatuje bombardování i osvobození Brna. Studovala v době politických procesů v padesátých letech, v srpnu 1968 s manželem zvažovali emigraci a jako pedagožka se studenty prožila i rok 1989. V otevřeném vzpomínání přibližuje dramatické okamžiky i osobní rozhodnutí, která formovala její život.
Narodila se 23. března 1934 v Bratislavě. „Tatínek jako mladý neměl žádné vzdělání, protože v sedmnácti letech nastoupil do války. Byl ale velmi chytrý, nádherně psal a měl ambici stát se učitelem,“ vypráví pamětnice. Její otec nakonec vystudoval v Brně a dostal místo u soudu jako úředník. „Uposlechl ale Masarykovy výzvy, aby šli legionáři pomáhat na Slovensko, kde tehdy chyběla inteligence,“ vysvětluje, jak se rodina ocitla v Bratislavě.
Na Slovensku se před druhou světovou válkou začala situace vyostřovat a rodina byla nucena odejít. V březnu 1939 se přestěhovali do Brna.
„Přijeli jsme 13. března, 14. byl vyhlášen Slovenský štát a 15. přišli Němci. A to je moje vzpomínka, přestože mi bylo jen pět let. Jak maminka přišla s takovou tou bílou konvicí, opřela se o komodu a strašně plakala. To si pamatuju dobře, protože ve stejné pozici jsem pak byla 21. srpna 1968, když jsme nevěděli, co máme dělat, jestli máme emigrovat,“ říká.
Štěstí v době bombardování
Otec dostal v Brně místo v pojišťovně v centru města. „Tam dostali zásah bombou přímo do krytu. Byli tam zasypaní, ale vyhrabali se ven. To bylo vždycky bum – a jen jsme se krčili na lavici v chodbě. S námi tam byla jedna paní a ta křičela: Modlete se, modlete se, prosím vás,“ popisuje bombardování Brna.
O život šlo prý tatínkovi ještě několikrát, ale vždy měl štěstí. „Jel k lékaři na Husovu, ale někde na Joštově si to rozmyslel, vystoupil a šel si vyřídit něco jiného. Vzápětí ta tramvaj dostala zásah,“ vypráví Jeřábková.
V krabičce si Jeřábková schovává na památku jeden konkrétní úlomek. „To je úlomek šrapnelu, kterým byl tatínek zraněn před osvobozením,“ přibližuje.
Osvobození a setkání s prvními Rusy
Pamatuje si také zničení Německého domu. „Vylezli jsme na střechu, ale to byla hrůza. Všechno bylo úplně černé. Létaly obrovské kusy papíru, říkalo se, že hoří Německý dům.“
Po skončení náletů byla slyšet střelba, jak se blížili sovětští vojáci. „Shromáždili jsme se na rohu Zemědělské a Babičkovy ulice a tam jsme se setkali s prvními Rusy. Tatínek hned oprášil svoji ruštinu a mluvil s nimi. Byli to většinou vzdělaní lidé. Tatínek donesl památník a jeden voják mu tam udělal zápis,“ přibližuje.
Euforii vystřídalo zklamání
Dny osvobození podle ní provázela velká euforie. „Všichni si mysleli, jak to půjde k lepšímu – a pak přišel osmačtyřicátý rok. To bylo veliké zklamání,“ říká.
Vzpomíná i na politické procesy v padesátých letech. „Pamatuju si, když odsoudili Miladu Horákovou. Seděli jsme u rádia a maminka říkala: Ale ne, přece jako ženu ji neodsoudí. A pak, když byl vynesen rozsudek, tak maminka hrozně plakala,“ vypráví.
Tenkrát studovala gymnázium. Jako studenti prý žádné ohrožení necítili. „To spíš rodiče. Když tatínek nepřišel večer domů, maminka byla rozčilená,“ říká.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Lidový kroj
Od dětství hrála na klavír, studovala u známých brněnských profesorů. Chtěla se hrou i živit. „Ale rodiče mi to rozmluvili,“ podotýká. Protože ji bavila historie a vystupovala ve folklorních souborech, rozhodla se studovat národopis a dějiny umění.
Na fakultě se seznámila s manželem. „Manžel to vzal hopem a prohlásil, že rozhodně nebude čekat, až dostuduju. Takže jsem se na konci třetího ročníku vdávala, na konci čtvrtého se narodila dcera Alena. Diplomovou práci o valašském kroji jsem psala u manželových rodičů ve Valašském Meziříčí. Hlídali dceru a já mohla pracovat na diplomce,“ zmiňuje.
Manžel, také etnograf, jezdil před rokem 1968 do Německa a Rakouska. Byl čestným členem rakouské i německé národopisné společnosti. V srpnu 1968 uvažovali o emigraci. „Z Vídně se mu ozvali, že pokud chce, máme okamžitě emigrovat. Chvíli jsme o tom přemýšleli, ale ne dlouho – měli jsme oba rodiče tady a byli jsme vázáni lidovou kulturou. Tak jsme řekli ne,“ vysvětluje.
Vážit si školy
Alena Jeřábková vystudovala národopis a dějiny umění na Masarykově univerzitě, kde pak více než padesát let externě vyučovala lidový kroj. Absolvovala také knihovnictví na Univerzitě Karlově. Pracovala v brněnské univerzitní knihovně a v Knihovně Jiřího Mahena. Od roku 1975 učila na Střední knihovnické škole, kde se studenty zažila i sametovou revoluci v roce 1989.
„Ráno jsme přicházeli ke škole a studenti stáli venku. Zajímavé je, že okamžitě všechno pochopili, nebyla tam žádná nejistota, věděli, co dělat,“ říká.
„U dnešních mladých lidí mě trochu mrzí, že si málo váží toho, že se dostanou na vysokou školu. My jsme si toho vážili, poslouchali jsme učitele. Přijde jim to jako samozřejmost – stejně jako možnost cestovat. Víc by si měli všímat toho, co se kolem nich děje, hlavně politiky. Někdy jsem překvapená, že o některých událostech vůbec nevědí,“ uzavírá.
