Když 1. září 1939 napadlo nacistické Německo Polsko, nebylo v tom samo. Z východu se k němu po dvou týdnech přidali vojáci Sovětského svazu. A z jihu na polské území společně s Němci vstoupila vojska Slovenského státu. Role Slovenska v operaci je dodnes kontroverzní. Za doby komunismu se o ní mlčelo a málo zkoumaným a nedostatečně popsaným tématem zůstává i v současné době.
Na Polsko s „přátelským německým vojskem“ zaútočili v září 1939 i Slováci
Slovenský stát vznikl 14. března 1939 jako klientský stát Německa na území Slovenska. Stalo se to po brutálním nátlaku Adolfa Hitlera a jeho ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa na předsedu vlády Jozefa Tisa při jednání v Berlíně. Tiso tehdy dostal na vybranou ze dvou možností: samostatné Slovensko, které vyhlásí nezávislost na v té době už paralyzovaném Česko-Slovensku, anebo celé jeho území obsadí Maďarsko a Německo do toho nijak nezasáhne.
Toto samostatné Slovensko vzniklo v okleštěné podobě, protože ještě předtím, 2. listopadu 1938, byla část území, na níž žilo značné množství maďarského obyvatelstva, obsazena maďarskou armádou v důsledku Vídeňské arbitráže. Malé části těchto sporných oblastí se smíšeným polským a slovenským obyvatelstvem připadly Německu a – což je pro následující řádky důležité – také Polsku.
Varšavští páni zapomněli na Pilsudského politický testament a celkem podle Benešova způsobu začali provokovat velké Německo a jeho tvůrce Adolfa Hitlera. Toho Adolfa Hitlera, který umožnil malému slovenskému národu svobodu a státní samostatnost.
Polsko si toto území přivlastnilo 1. prosince 1938 v návaznosti na Mnichovskou dohodu ze září 1938. Někteří polští politici navíc podporovali Maďarsko v jeho snaze začlenit do svého státu části obývané převážně Maďary. Slovensko tak přišlo o území o rozloze 226 kilometrů čtverečních, na němž žilo 4280 lidí. Tento postup se na Slovensku považoval za naprostou zradu, protože do té doby severní soused snahy o slovenskou samostatnost vítal, a dokonce jim i pomáhal. Pochopitelně hlavně s cílem oslabit Československo.
Od té doby na hranicích mezi Polskem a Slovenskem docházelo k ozbrojeným konfliktům, nejprve severně od Čadce, poté na Javorině – neobešly se dokonce bez úmrtí. Bratislavu také provokovalo chování polských úřadů vůči Slovákům na obsazených územích.
Proti Polsku
Slovensko našlo po Mnichovu silného spojence, jemuž se líbily snahy Polsko oslabit. Bylo to pochopitelně Hitlerovo Německo, jež bylo po téměř bezpracném úspěchu v Mnichově rozhodnuté expandovat na východ a získat tak znovu svá „historická území“. Zásadní ale je, že Slovensko do značné míry ztratilo kontrolu nad tím, jak si bude samo rozhodovat o svém osudu. To platilo hlavně po vynuceném podpisu Ochranné smlouvy v březnu 1939, která umožnila německým vojákům obsadit pás slovenského území podél hranic.
Tam se odehrál v červenci 1939 i bizarní incident, kdy v horském pásmu Velký Polom četa německého vojska svévolně přesunula hranici asi o půl kilometru ze slovenského území na úkor Polska. Postupně, jak se Slovensko stále více stávalo na Třetí říši závislým, bylo jasné, že jeho území bude využité jako nástupní prostor pro německá vojska, jež do Polska vtrhnou také z hůř chráněného jihu.
Slovák a Němec spolu nikdy neměli spory. Slovák od něj nikdy netrpěl křivdu utlačování a když s ním byl ve spojeneckém svazku, jako se to stalo v časech Pribiny a německého Arnulfa, dobře bylo slovenským národům.
Nacistický režim v Berlíně s tím počítal už od konce května 1939 a připravoval na to i slovenskou stranu, zejména tlakem na zlepšení tamní dopravní sítě, jak silniční, tak i železniční. Od července Německo začalo koncentrovat v ochranném pásmu své jednotky.
Přípravy na válku
Právě osvobození ztracených území se stalo oficiální politickou záminkou pro slovenskou účast v nacistickém tažení.
Během tajných rozhovorů s Němci se slovenská vláda rozhodla, že bude souhlasit s účastí na plánovaném útoku Berlína na Polsko. Slováci také souhlasili s tím, že Německu umožní využívat své území jako nástupní prostor pro své jednotky.
Dne 26. srpna Slovenská republika mobilizovala své Němci schválené a povolené ozbrojené síly a vytvořila novou polní armádu s krycím názvem „Bernolák“, která byla pojmenovaná po knězi, jenž na přelomu 18. a 19. století kodifikoval spisovnou slovenštinu. Toto vojsko mělo 51 306 vojáků. Kromě toho bylo povoláno 160 tisíc záložníků, z nichž 115 tisíc nastoupilo do služby do 20. září 1939.
Velitel slovenské armády generál Ferdinand Čatloš (vlevo) v rozhovoru s německým generálmajorem Erwinem Engelbrechtem (vpravo) před velitelstvím ve Spišské Nové Vsi
Velení této armády se chopil samotný ministr obrany Ferdinand Čatloš, bývalý legionář v Rusku. První fázi invaze do Polska vedl z velitelství ve Spišské Nové Vsi, po 8. září se přesunul do Solivaru u Prešova.
Vojsko bylo součástí německé skupiny armád jih, bylo tedy zcela podřízené 14. armádě vedené Wilhelmem Listem. „Pokud by se rozhodlo, že v případě, pokud by slovenská vláda odmítla německé požadavky, uplatnila by se plná výkonná moc německé armády bez respektování suverenity Slovenské republiky,“ píše slovenský historik Igor Baka. Hlavním smyslem této armády bylo jednak zabránit polskému vpádu na Slovensko a současně podporovat německé síly v jejich likvidaci polských jednotek a obsazování polského území.
Armáda Bernolák měla tři pěší divize: Jánošík, Škultéty a Rázus. Navíc vznikla ještě 5. září motorizovaná jednotka Kalinčiak, ta se ale do bojů nezapojila: válka s Polskem skončila dřív, než dorazila na frontu.
Proti nim stála polská Karpatská armáda, kterou tvořily převážně pěší jednotky s lehkou dělostřeleckou podporou a bez tanků.
Slováci a Němci, bok po boku
Původně měl německý útok na Polsko začít nikoliv 1. září, ale už 26. srpna. Na poslední chvíli ho odvolal samotný Adolf Hitler, kterého znepokojila zpráva o uzavření polsko-britské smlouvy o vzájemné pomoci a současně přiznání Itálie, že zatím není na nějaký větší válečný kontakt připravená.
Jenže informace o zrušení útoku se nedostala ke všem jednotkám. Konkrétně se to stalo kvůli chybě vysílačky u malé diverzní skupiny Abwehr na slovensko-polském pomezí. Tato jednotka tedy v původně plánovaném čase a termínu vyrazila sama na Polsko s cílem obsadit železniční tunel v Jablunkovském průsmyku. Opravdu se jí povedlo obsadit železniční stanici Mosty, vzít desítky zajatců, a dokonce zajmout vlak. Protože se polským jednotkám podařilo podminovat koleje, museli se Němci vrátit zpět na Slovensko pěšky. Tehdy se ještě podařilo diplomatům označit nepodařenou akci za nedopatření – ale věřil tomu už jen málokdo.
Ať už se věci vyvinou jak chtějí, my si jen budeme bránit svoje. Na nikoho nebudeme útočit, ale přes své hranice nikomu nedovolíme přejít, aby se naše území nestalo bojištěm! To vědí dobře naši vojáci a gardisté, kteří stojí na našich hranicích, z nichž se nepohnou před žádným útokem na naše území.
V dalších dnech se začaly německé jednotky přes slovenské území přesunovat do předem vytipovaných pozic, předseda vlády Jozef Tiso ve „Výzvě národu“ oslovil lid, aby „podporoval přátelské německé vojsko, které prochází v těchto vážných chvílích naší vlastí“ a vyzval veřejnost, aby „německé vojenské oddíly přivítala jako přátele a poskytla mu největší podporu“. Důležitým detailem bylo, že tuto výzvu koncipovala německá strana.
A teprve tehdy se slovenská armáda dozvěděla, že se útoku na německé straně zúčastní i ona. Kdy a za jakých okolností není až dodnes úplně jasné. Samotný ministr Čatloš později popsal, že se to stalo za dramatických okolností až 1. září kolem páté ranní, jiná svědectví ale říkají, že o tom věděl asi osm až deset dní předem. Čatloš ale prokazatelně vydal ústní rozkaz, který už konkretizoval úlohy slovenských jednotek při postupu na polské území.
Útok
Samotný opravdový útok začal 1. září 1939 v pět hodin ráno. Polská armáda, která na válku s mnohem modernější německou silou nebyla dostatečně připravená, nemohla klást silnější odpor ani na jihu, kde proti ní stáli Němci a Slováci společně.
První divize obsadila vesnici Javorina a město Zakopané, poté pokračovala směrem na Nowy Targ a zleva chránila německou druhou horskou divizi před polskými protiútoky. Během 4. a 5. září se pak zapojila do bojů s pravidelnými jednotkami polské armády. Svůj postup zastavila 7. září, kdy pronikla asi třicet kilometrů do hloubi polského území. Později byla divize stažena zpět, přičemž jeden prapor zůstal do 29. září, aby obsadil Zakopané, Jurgów a Javorinu.
Slovenské vojsko pochodující přes Zakopane
Naopak druhá divize zůstala jako záloha a účastnila se jenom záškodnických operací. V tom ji měla podporovat skupina Kalinčiak. Třetí divize měla za úkol chránit 170 kilometrů slovenských hranic mezi Starou Ľubovnicí a hranicí s Maďarskem. Bojovala pouze v menších potyčkách a po několika dnech se přesunula na polské území; svůj postup ukončila 11. září.
Na obsazeném, čistě polském území, se chovejte korektně! Ne slepě panovačně! (...) Tato ohleduplnost se ale nesmí zvrhnout v neopatrnost a slabost. Jsou případy, že do civilu oblečené osoby na polském území střílejí na naše vojsko. S těmito je třeba hned na místě udělat pořádek a považovat je za zákeřné záškodníky a vrahy, které nechrání žádné mezinárodní úmluvy a práva. (důvěrný rozkaz č. 1. z 8. září)
Generál Čatloš vyznamenávající poručíka Jána Nálepku v obce Karlików. Nálepka se později stal velitelem 1. československého partyzánského oddílu v Sovětském svazu
Slovensko nasadilo do bojů i několik leteckých eskader, které využívalo hlavně k průzkumu, ale místy i k bombardování a podpoře německých stíhačů. Letectvo přišlo během operací o dva letouny, jeden kvůli polské protiletadlové palbě, druhý při náhodné nehodě. Co se týká celkových ztát, odpovídaly povaze bojů, délky operace i tomu, jakou roli slovenští vojáci od Němců dostali. Činily 37 mrtvých, 114 zraněných a jedenáct nezvěstných – někteří zahynuli při bojích, jiní při nehodách.
Pozoruhodné je, že vůči agresi proti slovanskému sousedovi se na Slovensku nezvedl silnější odpor. Za největší se považuje takzvaná Kremnická vzpoura z poloviny září. Během ní opustilo tamní posádku asi tisíc mužů, kteří se odebrali do města, kde provolávali protivládní hesla. Podle historika Igora Baky marxistická historiografie význam této události silně nadsazovala, když tvrdila, že se vzbouřenci osobně vyjednával ministr obrany Čatloš. „Celou situaci nakonec vyřešil hustý déšť a příjezd vojenského oddílu se třemi obrněnými automobily,“ píše vědec.
Slovenští a němečtí důstojníci před budovou velitelství. Sedící (třetí zleva) je generál Čatloš a generálmajor Engelbrecht (třetí zprava)
Dohra
Do konce září Slovensko stáhlo všechny své jednotky zpět na své území. Slovenský stát oslavil vítězství nad nepřítelem vítěznou vojenskou přehlídkou, která se konala 5. října v Popradu.
Silná slovenská armáda se ale Německu do jeho dalších plánů nehodila, a tak byly mobilizované jednotky postupně demobilizovány a 7. října byla celá armádní skupina Bernolák rozpuštěna. Její roli víceméně převzala polovojenská Hlinkova garda, jejíž pravomoci se významně rozšířily právě na začátku září 1939 v průběhu vojenské operace pro Polsku.
Jsme zatím jediným aktivním spojencem velkého a vítězného německého národa. S jeho pomocí jsme už osvobodili slovenské bratry z Čadce, Oravy a Spiše, kteří trpěli pod polským jařmem... Velký a vítězný německý spojenec nás odmění národním darem i na jiných polích našeho slovenského smutku. (důvěrný rozkaz z 8. září)
To ale neznamenalo konec. Slovenská armáda získala v Polsku asi 1350 civilních zajatců. Drtivou většinu drželo Slovensko do února na svém území, pak je předalo z větší části Němcům a z menší Sovětům. Zbytek byl držen ve slovenském zajateckém táboře v Lešti. Režim také využil vojenské operace pro zákrok vůči vnitřnímu nepříteli – jak národnostním menšinám (samozřejmě s výjimkou Němců), tak i politickým oponentům.
Celé sporné území, ať už bylo součástí Polska od roku 1920, nebo od roku 1938, připadlo Slovensku, což oficiálně potvrdil slovenský parlament těsně před Vánocemi 1939. To vydrželo až do 20. května 1945, kdy se hraniční linie vrátila do polohy z roku 1920.
Podle historika Baky tato válka přinejmenším dočasně posílila postavení Slovenska, které se díky ní etablovalo jako vzorový stát v nacistické sféře vlivu.