Oslavy 75. výročí od konce druhé světové války se letos v Rusku budou muset obejít bez velké vojenské přehlídky na moskevském Rudém náměstí. Šéf Kremlu Vladimir Putin ji kvůli pandemii koronaviru zrušil. Oslavy Dne vítězství přitom mají v Rusku velký význam, protože vítězství v druhé světové válce, respektive v ruském pojetí ve Velké vlastenecké válce, je klíčovou součástí tamní kolektivní paměti. Hrdost na porážku nacismu sjednocuje ruskou společnost, zároveň ji však Putinův režim využívá k politickým účelům doma i v zahraničí.
„Nic většího a záslužnějšího, než podíl na vítězství nad nacismem, ve dvacátém století sovětský režim, jehož se dnešní Rusko cítí být pokračovatelem, nepředvedl,“ vysvětluje politický geograf Michael Romancov z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, proč je účast na válečném vítězství pro Rusy tak důležitá.
Další experti se vyjádřili v tom smyslu, že není moc jiných událostí, se kterými by se mohla ruská společnost tak silně identifikovat.
Například sociolog Lev Gudkov, šéf nezávislého ruského výzkumného centra Levada, už dříve napsal, že vítězství v druhé světové válce „je pro národní vědomí post-sovětské společnosti v podstatě jediný pozitivní záchytný bod“. Vítězství je podle něj „hlavním symbolem, který sjednocuje společnost“ a „základní představa národního vědomí“.
Filozof a politolog Oleksij Polegkij, který působí na univerzitách ve Vratislavi a v Antverpách, zase uvedl, že „vítězství ve Velké vlastenecké válce je jedna z mála historických událostí, na které může být většina Rusů hrdá“.
Válečné vítězství jako „poslední svátost“
Když se centrum Levada ptalo v průzkumu z konce roku 2018, na které historické události a jevy jsou obyvatelé Ruska hrdí, vybralo 87 procent dotázaných právě „vítězství ve Velké vlastenecké válce“. Za ním skončily s velkým odstupem „vůdčí role země při vesmírných objevech“ (50 procent), „návrat Krymu Ruské federaci“ (45 procent) a „slavná ruská literární tradice“ (40 procent).
Romancov podotýká, že Den vítězství má v Rusku podobnou pozici jako ve Francii pád Bastily či ve Spojených státech Den nezávislosti. „Zásadní rozdíl mezi Ruskem a Francií a USA však spočívá v tom, že v obou uvedených zemích není nikterak bráněno historickému zkoumání oněch událostí, včetně jejich kritické interpretace,“ upozornil.
V Rusku se podle něj válečné vítězství stalo mýtem, respektive předmětem (až) náboženského uctívání. „Není nic neobvyklého, když se o vítězství hovoří jako o 'poslední svátosti', o kterou Rusko musí pečovat a chránit ji,“ přiblížil politický geograf.
Zaplnění vakua po rozpadu SSSR
Podíl SSSR na porážce nacistického Německa je samozřejmě neoddiskutovatelný, vítězství Rudé armády v bitvách u Stalingradu či u Kurska zvrátila vývoj na východní frontě.
„Po rozpadu Sovětského svazu, ztrátě národní identity v kombinaci s téměř desetiletím ekonomických zmatků, je pochopitelné, že se mnozí Rusové s nostalgií ohlížejí do minulosti,“ podotýká historik Joshua Kroeker, který působí na univerzitách v Heidelbergu a v Petrohradě.
Zároveň však poukazuje na to, že Putinův režim využívá vzpomínek na válečné vítězství – a také na tehdejšího diktátora Stalina – k tomu, aby toto vakuum zaplnil, přičemž zdůrazňuje „velikost“ válečného vítězství a diktátorovy epochy, zatímco jeho zločiny pomíjí.
Polegkij dodává, že součástí mýtu je také ospravedlňování obětí údajně nutných k válečnému vítězství a obnově země. V posledních letech tak v Rusku stoupá počet lidí, kteří věří, že represe mohou být politicky nutné a historicky ospravedlnitelné. Zároveň klesá počet těch, kteří mají stalinistické represe za neomluvitelné zločiny.
Legitimizace režimu
Politika paměti obklopující vítězství v druhé světové válce je proto i jedním z nástrojů legitimizace současného Putinova autoritářského režimu, uvádí Maria Domańska z varšavského Centra pro východní studia. „Je praktikována státními orgány, státem kontrolovanými médii, částí akademické obce a sítí společenských organizací. Financována je státem či podniky s vazbami na Kreml,“ přiblížila.
Například šest až osm procent vysílání státní televize tvoří podle Kroekera sovětské či ruské filmy a pořady o válce. U příležitosti letošního výročí konce války vysílá televize po několik týdnů jména třinácti milionů padlých sovětských vojáků na oranžovo-černém pozadí evokujícím svatojiřskou stuhu.
Stuha byla původně symbolem oslav Dne vítězství v postsovětských zemích. Později ji však začali používat aktivisté podporující ruskou anexi Krymu a ruské angažmá na východní Ukrajině včetně tamních ozbrojenců. Stuha se tak stala jakýmsi vyjádřením sounáležitosti se současným ruským režimem, a třeba Ukrajina proto její nošení zakázala.
„Vítězství určuje naši existenci“
Podle Romancova začala Moskva narativ o válečném vítězství politicky využívat již v devadesátých letech, avšak ne v takové míře jako za Putina. Během dvou dekád jeho vlády se narativ měnil, třeba ještě v roce 2005 se vojenská přehlídka na Rudém náměstí nesla v duchu oslav společného vítězství a konce nejstrašnější války v dějinách a zúčastnilo se jí dosud nejvíc čestných hostů ze zahraničí.
„Současný ruský režim si odkazem na grandiózní historické vítězství, jehož se prohlásil jediným interpretem a strážcem, snaží udržet privilegovanou pozici v systému současných mezinárodních vztahů. Ten totiž, jak je například patrno ze složení Rady bezpečnosti OSN či z dikce řady důležitých dokumentů této organizace, její Chartu nevyjímaje, zatím ještě stále odráží výsledky druhé světové války,“ shrnul současný stav Romancov.
Odpovídají tomu i slova senátora Alexe Puškova, člena komise, která připravuje změny ruské ústavy. Puškov navrhuje, aby bylo vítězství zaneseno do preambule ústavy.
„Zaznamenal bych v té či oné podobě naše vítězství ve druhé světové válce, status vítězné mocnosti, protože určuje naši existenci, domácí i mezinárodní,“ řekl s tím, že právě na základě pozice vítěze druhé světové války je Rusko stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta.
Spasitelský mýtus
Rusko se tak příběhem o válečném vítězství snaží ospravedlnit jak svůj vlastní režim, tak své velmocenské ambice v zahraničí, což zahrnuje nejen hegemonii v post-sovětském prostoru, ale také revizi evropské bezpečnostní architektury, píše Domańská. Konkrétně to podle ní znamená úsilí o marginalizaci role NATO, vznik „bezpečnostní nárazníkové zóny“ ve střední Evropě či zisk práva veta ve všech evropských bezpečnostních otázkách.
Mýtus o vítězství ve Velké vlastenecké válce proto nabývá rozměrů „mesianistického mýtu o záchraně světa před absolutním zlem“, uvádí Domańská a připomíná v této souvislosti výrok předsedy ruské Státní dumy Vjačeslava Volodina, který v listopadu prohlásil, že současná Evropa vděčí za svou existenci padlým sovětským vojákům.
Zdůrazňování vlastního podílu na konci války jde ruku v ruce s umenšováním role západních Spojenců. Například loni při příležitosti 75. výročí Dne D, tedy vylodění západních Spojenců v Normandii, které předznamenalo osvobození západní Evropy od nacismu, prohlásila mluvčí ruské diplomacie Marija Zacharovová, že přínos vylodění ke konci války by se neměl zveličovat a že bez sovětského „titánského úsilí“ by konečné vítězství nebylo možné.
„Jak historici poznamenávají, vylodění v Normandii nemělo rozhodující dopad na výsledek druhé světové války a Velké vlastenecké války. Ten už byl předurčen jako výsledek vítězství Rudé armády, především u Stalingradu a u Kurska,“ řekla Zacharovová.
Velká vlastenecká válka začala v roce 1941
Kromě toho se Rusko snaží zamlžit podíl Sovětského svazu na rozpoutání války tím, že relativizuje dopad paktu Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939, jímž se obě totalitní mocnosti zavázaly na sebe neútočit a zároveň si v tajném dodatku rozdělily východní Evropu.
Když Evropský parlament označil druhou světovou válku za „bezprostřední důsledek“ paktu, Putin to nazval „holým nesmyslem“ a prohlásil, že k uzavření paktu donutily Sovětský svaz předchozí kroky západních zemí, například mnichovská dohoda z roku 1938.
Společně s odmítnutím kritiky sovětsko-německého paktu se Putin opřel do Polska, když připomněl, že se po mnichovské dohodě podílelo na rozdělení Československa obsazením Těšínska a území Oravy a Spiše.
„Moskva nemůže debatou o roku 1939 mnoho získat. Jakákoliv pozornost věnovaná paktu odporuje mýtu o ‚Velké vlastenecké válce', který zobrazuje SSSR jako oběť a podle kterého začala válka v roce 1941,“ podotkl historik Jan Claas Behrends z postupimského Centra pro soudobé dějiny.
Naráží tak na skutečnost, že ruská interpretace druhé světové války přijala sovětské pojetí o takzvané Velké vlastenecké válce (1941–1945), která začíná vpádem Hitlerových vojsk do Sovětského svazu a omezuje se na sovětsko-německé boje. „Pokud obrátíte pozornost k roku 1939, dekonstruujete tím tento základní příběh,“ dodal Behrends.
Útok na „fašistickou“ Ukrajinu
Zatímco na Polsko útočí Moskva slovně, Ukrajina se po tamních prozápadních demonstracích, které svrhly proruské vedení země, stala v roce 2014 terčem ruské vojenské agrese. I v tomto případě hrál narativ o válečném vítězství nad nacismem a fašismem značnou roli, říká Romancov.
„Anexe Krymu, stejně jako rozpoutání války na východě Ukrajiny a dodnes trvající podpora tamním separatistům, je oficiálně zdůvodňována tím, že se na Ukrajině dostaly k moci ‚fašistické' síly a ruskojazyčnému obyvatelstvu hrozila genocida,“ vysvětlil politický geograf.
Domańska v této souvislosti konstatuje, že evropské aspirace Ukrajinců „byly začleněny do leitmotivu ruské politiky paměti, kterým je mýtus o věčné hrozbě přicházející ze Západu“. Analytička tvrdí, že tímto mýtem Putinův režim ospravedlňuje veškeré sovětské či ruské invaze, které na základě tohoto mýtu označuje za „obranné“ války.
„Přepisování historie“
Jak už výše poznamenal Romancov, současný ruský režim brání kritické interpretaci válečných událostí. Jakékoliv zpochybňování výhradně pozitivní role Sovětského svazu považuje Moskva za „přepisování historie“, což je obrat, který – patrně v souvislosti s poukazováním evropských států na roli SSSR v úvodu války – použili například i zmíněný předseda Dumy Volodin i senátor Puškov.
„Rusko trvá na tom, aby mu minimálně všechny ty státy, kam za druhé světové války vstoupila noha sovětského vojáka – osvoboditele, projevovaly nehynoucí vděk na věčné časy. S postupujícím časem Moskva používá čím dál tím tvrdší rétoriku vůči všem, kdo si ve svém veřejném prostoru dovolí změnit cokoli, co není v souladu s ruskými představami,“ upozorňuje Romancov na další rozměr ruského chápání válečného vítězství.
Už v roce 2007 to pocítilo Estonsko, když se rozhodlo přesunout z centra Tallinu na vojenský hřbitov za městem sochu sovětského vojáka, který v očích mnoha Estonců symbolizoval půlstoletí sovětské okupace. Rusko a mnozí příslušníci ruské menšiny v Estonsku proti tomuto kroku okamžitě protestovali a označovali ho za „pokus o přepisování historie“ a „hanobení společných dějin“.
Při následných nepokojích, při kterých docházelo k rabování obchodů či zapalování popelnic, jeden člověk zemřel. Během několika týdnů po přesunu pomníku zasáhly Estonsko tři velké kybernetické útoky, které byly podle estonského ministerstva obrany vedeny z celého světa včetně ruských státních institucí.
V letech 2015 až 2017 zase Moskva tvrdě kritizovala postup Polska, které v té době připravovalo a nakonec i přijalo zákon o zákazu propagace komunismu, jenž zahrnuje demontáž pomníků Rudé armádě s výjimkou pomníků padlých na hřbitovech či jiných pietních místech. Moskva kvůli tomu hrozila i sankcemi.
Koněv a „rehabilitace nacismu“
Na jaře 2014, po agresi vůči Ukrajině, podepsal Putin novelu trestního zákoníku, která zavedla trestný čin „rehabilitace nacismu“. Na jeho základě je možné trestat šíření „nepravdivých informací o činnosti SSSR“ za války či „znesvěcení symbolů vojenské slávy Ruska, spáchaných na veřejnosti“.
Historik Kroeker v této souvislosti podotýká, že „jednotný historický výklad se stal zákonem, zatímco debata o historických faktech se stala trestně postihnutelným deliktem“.
Právě na základě paragrafu o rehabilitaci nacismu vyšetřuje Vyšetřovací výbor Ruské federace, hlavní kriminální ústředna země a jakási obdoba americké FBI, odstranění normalizační sochy sovětského maršála Ivana Koněva z náměstí Interbrigády v Praze 6. Za „naprosto příšernou iniciativu“, která slouží reinkarnaci nacismu, označila ruská diplomacie i instalaci pomníku vlasovcům v Řeporyjích.
Rusko navíc chce v souvislosti s letošním výročím konce války v Evropě prosadit ve Valném shromáždění OSN rezoluci, která by prohlásila vítězství nad nacismem a pomníky padlým v boji proti nacismu za světové dědictví. Domańska se domnívá, že přijetí takového dokumentu by umožnilo Moskvě ještě zvýšit tlak na země, které válečnou historii a s ní spojené monumenty hodnotí jinak, než se Kremlu zamlouvá.
Přehlídka místo reflexe hrůz
Samotný Den vítězství připomíná svou vojenskou pompou spíš propagandistickou akci na podporu Putinova režimu než vzpomínku na padlé a smysluplnou reflexi válečných hrůz, kritizoval loni oficiální oslavy politolog Andrej Kolesnikov z moskevského centra Carnegie.
„Protože Den vítězství se slaví jako radostná událost, hlavní připomínka války už není vnímána jako tragédie, ale spíše jako strhující vojenská přehlídka, která křičí ‚Mohli bychom to udělat znovu!'“, napsal Kolesnikov.
Letošní oslavy se bez toho obejdou. Respektive, alespoň v květnu, neboť vojenská přehlídka byla oficiálně jen odložena. Spekuluje se, že by se mohla uskutečnit u příležitosti definitivního výročí konce války, tedy jako připomínka konce bojů v Tichomoří, který připadá na začátek září.
Putin v dubnu podepsal zákon o přenesení data ukončení druhé světové války z 2. na 3. září, tedy ze dne, kdy Japonsko formálně kapitulovalo, na den, který v roce 1945 sovětské vedení vyhlásilo za Den vítězství nad Japonskem. V tento den slaví Den vítězství ve válce proti Japonsku i Čína.
Autoři zákona argumentovali tím, že chtěli „zachovat historickou spravedlnost vůči vítězům“ války. V médiích se však objevily úvahy, zda změna nemá zakrýt připomínku masakru ve škole v Beslanu, který připadá právě na 3. září a za nějž přiznal štrasburský soud spoluvinu i ruskému státu. Proti přesunutí data se ozvala i rada pro lidská práva, poradní orgán prezidenta.
Zpět do roku 1941?
Začátek září ale není jediným termínem, o kterém se v souvislosti s „náhradní“ přehlídkou mluví. Spekuluje se také, že by se mohla konat 24. června, tedy v den, kdy v roce 1945 maršál Georgij Žukov vedl na Rudém náměstí přehlídku na počest vítězství.
Jako další termín připadá v úvahu 7. listopad, na který připadá kromě bolševické revoluce také výročí přehlídky z roku 1941. Tehdy sovětští vojáci pochodovali rovnou z Rudého náměstí na frontu proti Němcům postupujícím k Moskvě.
- První přehlídka vítězství se konala 24. června 1945, byla monumentální a v mnoha ohledech ikonická. Ze sedla bílého koně jí velel maršál Georgij Žukov, v jejím závěru byly před Leninovo mauzoleum, na jehož tribuně stál Stalin, vrženy bojové zástavy poražených nacistických vojsk.
- Dalších dvacet let se pak vojenská přehlídka nekonala, i když vítězství samozřejmě slaveno bylo, většinou ohňostroji ve velkých městech po celém SSSR. Tvrdí se, že se o upozadění 9. května (v letech 1945 – 1947 byl dnem pracovního volna, ale od roku 1947 do roku 1965 byl opět dnem pracovním) zasadil Stalin, neboť prý žárlil na Žukova.
- Nejdůležitějším dnem v sovětském kalendáři tehdy bylo, stejně jako v době před válkou, výročí bolševického převratu z roku 1917. To připadalo na 7. listopadu a tehdy se také konala slavnostní vojenská přehlídka. V SSSR bylo zdůrazňováno, že se tak stalo i v listopadu 1941, kdy pochodující vojska z Rudého náměstí směřovala přímo do obranných pozic před Moskvu, k níž se blížili nacisté. Slavnostní vojenské přehlídky se v SSSR konaly právě na 7. listopadu, a to až do roku 1990, kdy se konala naposledy.
- V zásadě dnešní podobu získal 9. květen až za Leonida Brežněva, roku 1965, tedy u příležitosti dvacátého výročí konce války – Velkého Vítězství. Od té doby je 9. květen dnem pracovního volna a v Kremlu probíhala slavnostní státní recepce. V jubilejních letech (1975 – 30. výročí a 1985 – 40. výročí) se konala slavnostní vojenská přehlídka. Vojenské přehlídky začaly být od 60. let konány i mimo Moskvu, ve městech, které jsou námořními základnami, se postupně objevily i přehlídky námořních sil.
- Vedle vojenských jednotek, které pochodují po Rudém náměstí, byly až do rozpadu SSSR vždy zařazovány i ukázky vojenské techniky, včetně jaderných zbraní.
- Po rozpadu SSSR se v Rusku vojenská přehlídka nekonala. Tradice byla obnovena u příležitosti 50. výročí v roce 1995. Od té doby se opět konala každý rok, ale do roku 2008 bez vojenské techniky na Rudém náměstí (technika byla prezentována na jiných místech). Od roku 2008 až do letošního roku pak přehlídka vždy byla jak s pochodujícími jednotkami, některé přitom byly oblečeny do uniforem z válečných let, tak s technikou, včetně historických strojů.
