Zemi sežehly tanky, z nebe padala hořící letadla. Bitva u Prochorovky patří k nejděsivějším v historii

Největší tanková bitva druhé světové války i všech dob se odehrála před 75 lety – 12. července 1943 u středoruské vesnice Prochorovka. Střetlo se v ní přibližně 800 tanků sovětské tankové armády generála Rotmistrova s postupujícími formacemi 700 německých obrněnců.

Boje u Prochorovky byly součástí bitvy o Kurský výběžek, která trvala padesát dní. Na německé a sovětské straně se bojů účastnily až tři miliony vojáků a desítky tisíc kusů obrněné techniky. I když byly konečné ztráty wehrmachtu mnohem nižší než ztráty rudé armády, pro německou stranu znamenal Kursk počátek ústupu z východní fronty a jasné znamení, že válku už není možné vyhrát.

Po kapitulaci posledních Hitlerových mužů u Stalingradu udržoval velitel Skupiny armád Jih Generál Erich von Manstein pozice jen s nejvyšším úsilím. Všechno se mu hroutilo. Pro plánovanou akci u Kurska nazvanou operace Citadela mu Adolf Hitler sliboval „nezničitelné“ zázračné vybavení, které wehrmachtu zajistí při rozhodující ofenzivě úspěch.

Továrny Porsche měly dodat těžké útočné zbraně, nové tanky Tiger a Panther, těžká samohybná děla a tanky s plamenomety. „Většina těchto zbraní je nezničitelná. Jejich síla je nedostižná… S tak ohromným množstvím nejmodernějších zbraní se musí podařit znovu převzít iniciativu,“ byl přesvědčen Hitler. Brzo se ukázalo, že je to chiméra.

Polní maršál Erich von Manstein (vpravo) s tureckými důstojníky během bitvy u Kurska donutil bojovat i vojáky týlových složek

Zdroj: ČTK / Sueddeutsche Zeitung Photo

Velitelé wehrmachtu se do bitvy nehrnuli

Němečtí velitelé si byli vědomi faktu, že přes mobilizaci téměř všech dostupných sil už nemají dostatek zdrojů na mohutnou ofenzivu jako v předchozích dvou válečných letech. Jejich hlavním cílem tak bylo vyřadit z boje co nejvíc techniky a vojáků na straně nepřítele.

V německém velení neměl plán útoku na kapsu u Kurska bezvýhradnou podporu. Zkušení důstojníci včetně maršála Mansteina se chtěli držet strategie „pružné obrany“, díky které by německé jednotky dokázaly čelit sílícím Sovětům a postupně by vyčerpaly jejich útočný potenciál. Hitlera odrazoval od útoku i tvůrce německých tankových vojsk Heinz Guderian. „Kolik lidí podle vás vůbec ví, kde leží Kursk? Proč chceme letos na východě útočit?“ ptal se vůdce. Defenzivní přístup ale Hitler odmítl a nakonec svými chybnými rozhodnutími osobně ovlivnil i průběh samotné bitvy.

Video Studio ČT24
video

Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu hovoří o Operaci Kutuzov

Zdroj: ČT24

Původní Mansteinem požadovaný termín zahájení útoku nejpozději koncem května byl kvůli čekání na dodávky nové techniky několikrát odložen. Odklady ale wehrmachtu nepřinesly žádnou výhodu. Sovětští generálové pod vedením maršála Georgije Žukova získali čas na posílení obrany kolem Kursku, která nakonec v až čtyřech liniích sahala několik desítek kilometrů za frontu.

„Můžeme spekulovat, jestli Sověti dešifrovali německé depeše zakódované systémem enigma, nebo jestli byli ve čtení depeší závislí na svých britských spojencích. Nicméně sovětská strana byla přesně informovaná o místu a času chystané německé ofenzívy včetně všech odkladů. Takže Němci 5. července útočili proti hluboko členěné a dobře vybudované obraně,“ připomněl Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu.

Tank proti tanku

Krátce před zahájením bojů se Sověti pokusili překvapit a zničit ještě na zemi německé letectvo, ale bez valného úspěchu. Luftwaffe tak dokázala později získat nad bojištěm jasnou převahu. O výsledku bitvy, která začala ráno 5. července, se ale rozhodovalo na zemi.

Německý plán na klešťový obchvat ze severu a od jihu se kvůli dobře připravené obraně začal zadrhávat již na samém počátku. Na jihu bojiště se sice německým tankistům a pěchotě podařilo proniknout na dohled Kursku, byla to ale spíše výjimka.

U vsi Prochorovka pak 11. července začal střet, který nemá v historii obdoby. Proti sobě stanulo na zhruba dvacetikilometrovém úseku během tří dnů na tisíc tanků a samohybných děl, sovětské měly převahu dva ku jedné. Na stísněném bojišti se tanky dostávaly doslova na dosah a v boji stroj proti stroji do sebe nezřídka narážely.

Boje, do nichž bylo nasazeno i velké množství letounů, trvaly celý den a byly tak zuřivé, že podle svědectví jednoho důstojníka „byla země černá a sežehnutá od tanků jako hořící pochodeň“. Dým z hořících bojových vozidel někdy zakryl oblohu a ze zčernalého nebe s hvízdáním padala hořící letadla.

Generál Manstein musel brzo zjistit, že Hitlerova velikášská vyjádření o nepřemožitelné německé technice se s realitou příliš nesetkávají. Avizovaných zázračných zbraní dorazily na frontu jen stovky kusů. A navíc se ukázalo, že nebyly ani tak nezničitelné, jak Hitler sliboval. Novým tankům Tiger a Panther chybělo odzkoušení v boji a příliš často se u nich projevovaly dětské nemoci.

Po desítkách hodin bojů sice dosáhli němečtí tankisté vítězství, na výsledku samotné bitvy to ale nic nezměnilo. Ve stejné době se totiž spojenci vylodili na Sicílii a Hitler nařídil stáhnout od Kurska část jednotek.

Němci později uvedli, že toho dne sestřelili 420 letadel. Ztráty na obou stranách byly obrovské – útočníci přišli o zhruba 350 tanků a asi 10 000 vojáků, ztráty Rudé armády byly stejné nebo dokonce vyšší.

„Sověti zvolili nechat proběhnout německou ofenzivu, počkali, až se vyčerpá, a pak teprve zahájili protiofenzivu Kutuzov na severu a Rumjancev na jihu, která měla dorazit vyčerpané německé jednotky,“ popsal taktiku historik Jakl.

Po střetnutí u Prochorovky bylo jasné, že operace Citadela je odsouzena k neúspěchu. Několik dní poté se začaly německé jednotky stahovat, 5. srpna rudoarmějci opět získali město Orlov a 23. srpna dobyli zpátky Charkov, ztracený o pět měsíců dříve.

Pro Němce už nebylo cesty zpět

Přestože Sověti přišli u Kurska odhadem až o 320 tisíc mužů, znamenala tato bitva definitivní zlom na východní frontě. Navzdory významným ztrátám udrželi rudoarmějci pozice a otevřela se jim cesta, po které v následujících měsících dorazili až do Berlína.

Nikita Chruščov, který se bitvy účastnil jako vysoký politický komisař, hodnotil Kursk ve svých pamětech jako „bod obratu“ Velké vlastenecké války. Generál Erich von Manstein zase hovořil o „darovaném vítězství“. Přímá intervence Hitlera z 16. července totiž rozhodla o tom, že německá vojska přišla o poslední šanci obklíčit sovětské vojáky západně od Kursku.

Detailní průběh bitvy byli historikové schopni rekonstruovat až po pádu Sovětského svazu. Bádání v archivech kromě jiného spustilo kritiku sovětských generálů, kteří, vědomi si výrazné převahy své armády, neváhali s vojáky i technikou zacházet jako se spotřebním zbožím.

Zničení více než osmi tisíc kusů sovětských opancéřovaných zbraní u Kurska znamenalo, že se nemohly účastnit nejbližších ofenziv, pro které s nimi bylo počítáno. Kolem Kursku bylo rozmístěno všech pět obrněných armád, které musely být následně staženy a reorganizovány.

Ztráty rudoarmějců kompenzovala psychologická porážka wehrmachtu, který při letní ofenzivě prvně neuspěl a fakticky zahájil ústup.

„I když objektivně byla porážka Německa už dlouho zřejmá, od této chvíle bylo už každému vojákovi v zákopech jasné, že se válka vyhrát nedá. A v tomto ohledu může být Kursk považován za zvrat vnímání porážky,“ říká historik Karl-Heinz Frieser.

Historický ústav německé armády přirovnává bitvu u Kurska k bitvě na Sommě, kde během prvního dne jednoho z největších krveprolití první světové války přišli Britové o šedesát tisíc mužů.