Rubrika Mnichov 1938

Období druhé republiky zůstává pozapomenuto v sevření dvou historických milníků, mnichovské dohody a vyhlášení protektorátu. Necelých šest měsíců na přelomu let 1938 a 1939 si přitom zaslouží pozornost. Právě před 80 lety Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon, který fakticky ukončil parlamentní demokracii v Česko-Slovensku a posunul zemi k autoritářskému zřízení. Spolu s rozpadem politického systému mezi Čechy rostla nesnášenlivost a xenofobie.

Německo i další země si připomínají 80. výročí takzvané křišťálové noci, jednoho z největších protižidovských pogromů v historii. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 nacisté zavraždili desítky lidí a zhruba 30 tisíc jich poslali do koncentračních táborů. Zapalovali synagogy a ničili a rabovali židovské obchody i domy. Historici událost považují za přelomovou – diskriminace Židů se rázem změnila v jejich systematické pronásledování a otevřela cestu k holocaustu.

Když se dva roky po první světové válce stalo Hlučínsko součástí Československa, místní to přijali chladně. Mluvili sice česky, ale vzhledem k historii regionu na slezsko-polském pomezí se cítili a mysleli jako Němci. Jejich očekávání povzbuzená ekonomickou krizí, která je pod křídly Československa zasáhla, se naplnila 8. října 1938. Ten den přijeli vojáci wehrmachtu a začala se psát nacistická kapitola hlučínské historie.

„Mám plán pro všechny případy,“ tvrdil Edvard Beneš ještě před mnichovskou konferencí. Později lidé sarkasticky dodávali: „Plán – aeroplán.“ Po přijetí mnichovské dohody totiž Beneš 5. října 1938 jako prezident abdikoval a 22. října odletěl nejdříve do Velké Británie a později do Spojených států. Podle kritiků tím utekl od zodpovědnosti v nejhorší možné chvíli – sám Beneš si ale již v té době hledal pozici, ze které by mohl znovu bojovat o svobodné Československo.

Pět padlých československých vojáků, policistů a četníků. Zemřeli v bojích se sudetoněmeckým freikorpsem začátkem října 1938 – tedy až po uzavření mnichovské dohody. Ordneři totiž napadali československé jednotky i při jejich stahování do vnitrozemí.

Krátce po podpisu mnichovské dohody začala separátní akce v režii Polska. Severní soused dal Československu 30. září 1938 ultimátum. Buď mu vydá Těšínsko, nebo si území vezme sám, což se nakonec i stalo. Těšínsko ale zůstalo pod správou Polska jen do září 1939. Poté připadla i tato část země nacistickému Německu.

Čechoslováci lapali po dechu, ale ve světě vyvolala mnichovská dohoda jásot. Komentáře většinou označovaly dohodu Velké Británie, Francie a Itálie s Hitlerem na odstoupení Sudet Německu za diplomatický majstrštyk, který odvrátil hrozbu války. Už v době podpisu se ovšem ozývaly i hlasy, které kritizovaly narušení rovnováhy sil v Evropě i ztrátu důvěryhodnosti západních demokracií.

„Neexistující a bezprávné je všecko to, k čemu jsme byli od září 1938 nezákonně a neústavně přinuceni,“ prohlásil Edvard Beneš v červenci 1940. Učinil tak v rozhlasovém projevu do vlasti z londýnského exilu, odkud jeho vláda usilovala o to, aby signatáři mnichovské dohody uznali dokument za neplatný od samého počátku. Přístupy Velké Británie či Německa ale ukazují, že na věc neexistuje jednotný pohled.

Führerbau – budova, kterou si v roce 1933 nechal Adolf Hitler postavit v centru svého oblíbeného Mnichova – sloužila nacistickému vůdci jako prostor pro přijímání zahraničních návštěv. A právě zde 29. září 1938 hostil britského ministerského předsedu Nevilla Chamberlaina, francouzského premiéra Édouarda Daladiera a italského diktárora Benita Mussoliniho – signatáře mnichovské dohody.

Před 80 lety skončila první republika. Okamžikem konce byl podpis mnichovské dohody nebo spíše její přijetí československou vládou 30. září 1938. Dalšího dne začalo Německo zabírat území, které mu podpisy Chamberlaina a Daladiera přiřkly, a Československo se začalo měnit. Z proklamované bašty demokracie ve střední Evropě se během pár měsíců, které byly druhé republice vyměřeny, stalo vlastně Německo v malém.