Pět padlých československých vojáků, policistů a četníků. Zemřeli v bojích se sudetoněmeckým freikorpsem začátkem října 1938 – tedy až po uzavření mnichovské dohody. Ordneři totiž napadali československé jednotky i při jejich stahování do vnitrozemí.
Československé jednotky se začaly stahovat z pohraničí hned začátkem října. Třeba v pevnostním bunkru v Lužických horách ustupující vojáci ze vzteku zapálili dřevěné ostění.
Sudetoněmecké bojůvky napadaly ustupující jednotky na různých místech. Střety byly velmi tvrdé. Kromě mrtvých měla československá armáda i desítky zraněných.
„Pohraniční válka kvůli fanatismu henleinovců pokračovala dál. Jsou i místa, kde se bojovalo, třeba u Varnsdorfu nebo Brandova v Krušných horách, celé dny,“ řekl Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu v Praze.
O podmínkách stahování jednotek v té době jednala v Berlíně československá vojenská delegace. V jejím čele stál ruský legionář – divizní generál Karel Husárek. Mise dokázala vyjednat třeba stažení těžkých zbraní z pohraničních pevností.
„Byly tam tisíce kulometů a miliony kusů střeliva a dalšího vybavení, které v té krátké době od 1. do 10. října bylo evakuováno,“ řekl Karel Straka z Vojenského historického ústavu.
Československá vojenská delegace nevyjednávala v Berlíně jenom o vojenských otázkách, podílela se také na stanovení pomnichovských hranic.
„Musel zasáhnout až přímo nacistický vůdce, aby zvrátil vývoj, který šel Československu vstříc,“ naznačil Straka.
Československá armáda se začala stahovat z pohraničí den po přijetí mnichovské dohody, poslední český voják odtud odešel 10. října roku 1938.
