Když se dva roky po první světové válce stalo Hlučínsko součástí Československa, místní to přijali chladně. Mluvili sice česky, ale vzhledem k historii regionu na slezsko-polském pomezí se cítili a mysleli jako Němci. Jejich očekávání povzbuzená ekonomickou krizí, která je pod křídly Československa zasáhla, se naplnila 8. října 1938. Ten den přijeli vojáci wehrmachtu a začala se psát nacistická kapitola hlučínské historie.
Hlučínsko pruské, československé, německé
Hlučínsko, malé území v české části Slezska vymezené řekou Opavou, Odrou a na severu hranicí s Polskem, je svým historickým vývojem specifickou částí republiky. Do roku 1742 bylo součástí zemí Koruny české, během slezských válek ale rakouská císařovna Marie Terezie ztratila část slezského území a spolu s ním i okolí Hlučína. Vzdát se ho musela na základě vratislavského míru, a území tak připadlo na 178 let Prusku, později císařskému Německu.
O jeho dalším osudu se rozhodlo s koncem první světové války. Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 prezident Tomáš Garrigue Masaryk začal usilovat o připojení tohoto území, jehož obyvatelé sami sebe nazývali Moravci, k nově vzniklému státu. „Argumentoval hlavně tím, že zde je slovanské obyvatelstvo a lidé hovoří česky. Mluvili tak sice, ale mysleli už jako Němci. Proto – když na Hlučínsko 4. února 1920 přišla československá armáda území zabrat – vojáky nikdo nevítal,“ uvádí ředitel Muzea Hlučínska Metoděj Chrástecký.
Před připojením Hlučínska k Československu neproběhl oficiální plebiscit, protože Moravci byli považováni za součást českého národa a k tomu se přidávaly i historické nároky. Podle neoficiálních hlasování chtěla být ale většina tamních obyvatel součástí meziválečného Německa – výmarské republiky.
„Hlučínsko bylo území, které před vznikem republiky vůbec nepatřilo k Rakousko-Uhersku a kde šel vývoj samostatně. Devadesát procent obyvatel se tam sice hlásilo k češství, oni se sami nazývali Moravci a Němci tvořili pouze deset procent obyvatel, ale měli takovou zdvojenou identitu. Ve smyslu národnostním a jazykovém se považovali za Čechy nebo za Moravce, ale ve smyslu občanském za Němce, to znamená za německé občany,“ uvedl spisovatel a právní historik František Emmert.
Hlučínsko, které bylo na základě článku 83 Versailleské smlouvy dva roky po válce přiřčeno Československu, se stalo největším územním ziskem nového státu na poražených mocnostech. Spolu s ním připadlo Československu 316 kilometrů čtverečních a asi 46 tisíc obyvatel.
K republice byla připojena ještě oblast jihomoravského Valticka a jihočeského Vitorazska, které se rozkládá kolem Českých Velenic. Obě oblasti byly téměř osm století součástí Dolních Rakous. „Hlučínsko, Valticko i Vitorazsko bylo víceméně cizí území se smíšeným obyvatelstvem,“ podotkl Chrástecký. Z připojených oblastí Hlučínsko dominovalo rozlohou, počtem obyvatel i koncentrací přírodních zdrojů a infrastrukturou.
Ekonomická krize a vítání vojáků wehrmachtu
Lidé na Hlučínsku podle Chrásteckého po připojení k Československu spokojeni příliš nebyli. Stát jim nezajistil práci a v době hospodářské krize, která tvrdě postihla zejména československé pohraničí, vypukla chudoba. Řešením tak pro obyvatele byla zase cesta za prací do Německa.
Hitlerova třetí říše navíc hlučínské pracovníky strategicky upřednostňovala před domácími, aby si i jejich prostřednictvím na území demokratické republiky pěstovala pátou kolonu. Vyžadovala proto i projevy loajality. Hlučíňané tak začali vstupovat do Sudetoněmecké strany Konráda Henleina – někteří i z přesvědčení nebo pod tíhou ekonomické situace.
S rokem 1938 se společenská situace začala vyostřovat. Na Hlučínsku propukaly demonstrace a docházelo i k ozbrojeným střetům. O dalším osudu území se rozhodlo v noci z 29. na 30. září 1938, kdy byl v Mnichově podepsán diktát o odstoupení československého pohraničí. Po uzavření mnichovské dohody začaly z Hlučínska odcházet československé úřady, policie i armáda. 8. října na Hlučínsko vstoupily jednotky wehrmachtu.
Většina pohraničí byla připojena k sudetským župám, Hlučínsko ale připadlo přímo k Říši jako území takzvaného Altreichu, čímž se naplnila očekávání značné části obyvatel. Lidé vojáky nadšeně vítali, stavěli slavobrány, vnímali je jako své osvoboditele.
„Myšlenkám na opětovné připojení k Německu nahrávala ekonomická situace. Během krize jim republika chleba nedala. Nespokojenosti využil Hitler a území připojil k Říši. Nebyly tady ani Sudety ani protektorát. Bylo zde Německo,“ upozornil Chrástecký. Spokojenost s novým stavem se u Hlučíňanů projevila třeba v poněmčování příjmení.
Hned po připojení k Říši získali všichni obyvatelé Hlučínska říšskou státní příslušnost, a stali se tak říšskoněmeckými občany. Stát na ně pohlížel jako na rodilé Němce a Hlučínsko považoval za historicky vlastní území. Říšské občanství dostal podle zákona každý občan narozený na Hlučínsku před rokem 1910. Platilo i pro děti a vnoučata.
„Podle německých zákonů se německé občanství dědí i v cizině po předcích, takže dnes vlastně i vnuci a pravnuci těch osob, které občanství za války měli, ho ve své většině zřejmě mají dodnes,“ uvedl Emmert. „Podle odhadů by se nárok na německé občanství mohl týkat asi dvou až tří set tisíc lidí, kteří dnes žijí na území České republiky,“ podotkl s tím, že o tom však většina z těchto lidí neví a značná část z nich by vůbec ani neměla zájem si ho vyřizovat.
Češi a jejich Rytířské kříže
Jelikož byli Hlučíňané plnoprávnými německými příslušníky, vztahovala se na ně nejen veškerá práva říšského občana, ale i povinnosti, tedy branná povinnost na muže a na dospívající služba v Říšské pracovní službě. Její oddíly pracovaly třeba na opravě silnic nebo pomáhaly v zemědělství.
„Zpočátku to byl optimismus a velká euforie. Téměř okamžitě klesla nezaměstnanost. Nadšení ale opadlo v okamžiku, kdy lidé dostali povolávací rozkazy do německé armády,“ řekl Chrástecký. Ve vesnicích zůstávaly jen ženy, děti a staří lidé. Někteří muži však vstupovali do armády dobrovolně, stejně jako do nacistických spolků a složek. „U wehrmachtu Češi sloužili tam, kde mohli uplatnit svou technickou zdatnost, to znamená jako řidiči tanků, v letectvu, námořnictvu, v protiletadlovém dělostřelectvu,“ doplnil historik Petr Gruber.
- Kolik mužů k ozbrojeným silám Německa narukovalo, se přesně neví. Odhady ale mluví o více než 12 000 mužích, z toho 3500 z nich padlo nebo zůstalo nezvěstných a 5000 dalších se vrátilo zraněných nebo s podlomeným zdravím. Po vojácích zůstalo na Hlučínsku asi tisíc vdov a na 2,5 tisíce sirotků.
„Na Hlučínsku se uvádí, že tři hlučínští odvedenci do wehrmachtu získali Rytířský kříž, což je nejvyšší německé vyznamenání,“ uvedl Viktor Grossmann, historik z Masarykovy univerzity Brno. Jak ale podotkl, tito lidé dnes mají tendenci upozaďovat svůj tehdejší vojenský um a pokud se jim podařilo dostat někam nahoru, tak se o tom příliš nemluví. „A není ani zájem, aby se o tom mluvilo,“ uvedl Grossmann.
V řadách wehrmachtu tak stanul například i herec a komik Felix Holzmann. „Sloužil jako pobřežní dělostřelec. A po válce byl asi rok v sovětském zajetí,“ uvedl Gruber.
Konec války, dnešní traumata a tabu
Otázky o identitě národa Moravců se objevily znovu po 2. světové válce, kdy se Hlučínsko opět stalo součástí českých zemí. Region se postupně začal vzpamatovávat z válečných škod, stejně jako z utrpěných traumat. „Zvláštní je, že z Hlučínska bylo odsunuto jen pět procent obyvatelstva. Snahy přitom byly docela silné,“ řekl Chrástecký. Dosud to považuje za jedno z tajemství historie tohoto regionu. „Podle mého názoru se tady už ale řešila potřeba kvalitní pracovní síly pro ostravské průmyslové podniky. Proto bylo odsunuto tak málo obyvatel,“ míní ředitel muzea.
Podle jiných názorů by vysídlením padly všechny prvorepublikové argumenty a konstrukce, podle kterých byli Hlučíňané nazíráni jako Češi. Byl jim tak udělen generální pardon.
„Až do konce 60. let se nikdo z těch, který si nějak zadal s německými okupanty, k tomu nechtěl hlásit, nechtěl na sebe nějak upozorňovat. Situace se změnila po podpisu mezistátní dohody mezi tehdejším Československem a západním Německem v roce 1973. Po jejím podpisu bylo možné, že německá strana posílala na území Československa například vdovám po padlých německých vojácích vojenské renty. I bývalí vojáci wehrmachtu české národnosti, kteří zůstali v Československu po válce, se mohli třeba za zranění dožadovat rent a odškodnění z německé strany. Tyto renty byly vypláceny v bonech,“ sdělil Emmert.
Mladší generace obyvatel regionu se dnes už považuje za Čechy, zatímco generace prarodičů má potíže s formulováním vlastní identity, kterou vnímá jako indiferentní, popřípadě slezskou nebo německou. „Vzpomínání je velice intimní. Je spíš tabuizované a udržované v malé skupině 38 obcí, které tvoří dnešní Hlučínsko,“ uvedl Grossmann.
Podle sociologa Jiřího Siostrzonka ale téměř vymizely názory, že připojení k Československu v roce 1920 byla chyba a že v rámci Německa by se místní lidé měli lépe. „To už je téma maximálně nejstarší generace. Tyto názory se objevovaly ještě za socialismu. Dnes nemají opodstatnění – zmizely s otevřením hranic,“ dodal.
