Právě před 80 lety, na první svátek vánoční, v soumračné atmosféře druhé republiky zemřel spisovatel a novinář Karel Čapek. Ačkoliv dlouhodobě trpěl zdravotními neduhy, historici se shodují, že k jeho smrti v pouhých 48 letech fatálně přispělo nejen trauma z mnichovské dohody, ale také vlna nenávisti, které symbol české kultury čelil kvůli svým politickým názorům. Články, které ho označovaly za nepřítele národa, doprovázely anonymní výhružky nebo vytloukání oken.
„Ještě se omlouval za to, že umírá.“ Karel Čapek před 80 lety podlehl štvanici ve stínu Mnichova
Češi byli po mnichovském verdiktu hluboce otřeseni. I když zemi byla připravena bránit milionová armáda, stát nakonec padl bez boje a lidé začali zuřivě hledat, „kdo za to může“. Za viníky národní tragédie byli označováni nejen představitelé prvorepublikové politiky, ale přímo masarykovské „ideály humanitní“ a parlamentní demokracie.
Jenže vzhledem k tomu, že Tomáš Garrigue Masaryk byl již po smrti a další symbol padlé demokracie, prezident Edvard Beneš, už pár dní po Mnichovu abdikoval a koncem října odcestoval ze země, stal se hlavním terčem útoků právě Čapek, který se vždy výrazně politicky angažoval a byl považován za Masarykova neoficiálního mluvčího.
Hon na „nepřítele národa“
„Karla Čapka neudolala jen nemoc, ale hlavně štvanice, které na něho zorganizoval pravicový tisk a kdejaký neumětel jako na představitele té ‚hradní‘ politiky, která zklamala. Takových štvanic a jejich obětí bylo moc,“ napsal ve svém průvodci po českých dějinách novinář Pavel Tigrid.
Pro Čapka samého představovala mnichovská dohoda a následný vývoj osobní tragédii. Jeho nejbližší, předně manželka Olga Scheinpflugová nebo novinář Ferdinand Peroutka, dosvědčují, že se mu zhroutil celý jeho dosavadní svět. Bolestně ho zranilo, že Anglie a Francie – země, které velmi obdivoval a jejichž bohatou kulturu se snažil tlumočit českým čtenářům – obětovaly Československo v Mnichově hitlerovskému Německu.
„Zdá se mi, že už tu nemám co dělat, byl bych tu směšnou figurkou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest ve smlouvě a podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal,“ zaznamenala Čapkova žena jeho zklamání. Přesto neustal v práci a dál psal proti totalitě a rozdělování společnosti. Demokracie podle něj znamenala sdílenou odpovědnost, a proto také kritizoval hon na viníky národní tragédie.
Jenže on sám byl čím dál častěji označován za škůdce a nepřítele. Hlasité odsudky zní ze strany katolické inteligence, která nikdy nesdílela Čapkův pohled na život a politiku. Básníci Jaroslav Durych nebo Václav Renč cupovali jeho údajný relativismus a materialismus.
Historie.cs: Boží muka Karla Čapka (zdroj: ČT24)
K útočným článkům se přidávají četné výhrůžky od fašistických anonymů, zlověstné telefonáty, dokonce vytloukání oken jeho domu. „To vše vzbuzovalo u Čapka jistě znechucení, ale hluboce byl otřesen především těmi, jimž Mnichov jakoby přišel vhod a kteří tak mohli dát průchod své nenávisti,“ napsal literární vědec Jaroslav Med v knize Literární život ve stínu Mnichova.
Sám Čapek se k morální kondici národa vyjádřil mimo jiné v úvaze „Kdo je kdo“. Tři týdny před smrtí pro Lidové noviny napsal: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme lépe, kdo je kdo. Kdo byl slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.“
Na seznamu gestapa
Záminkou k útokům nebyly jen jeho texty a politické názory, ale také lživá nařčení, že se vyhýbal mobilizaci a v době Mnichova utekl z metropole. Obvinění ze zbabělosti přitom ostře kontrastují se skutečností, že Karel Čapek nekompromisně odmítl odejít do emigrace, i když byl k tomu opakovaně vyzýván a dokonce zván ze zahraničí.
Spisovatel přitom věděl, že jeho jméno je na předních místech na seznamu těch, kteří mají být zatčeni po budoucím příchodu Němců do Prahy. Když pak 15. března 1939 začala německá okupace Československa, zazvonili prý u Scheinpflugové opravdu dva příslušníci gestapa. Dozvěděli se však už jenom to, že je Karel Čapek mrtvý. Jeho starší bratr, malíř a spisovatel Josef Čapek zemřel na jaře roku 1945 v koncentračním táboře.
„Vzpomínám však dlouhých týdnů po katastrofě, kdy v podivném zmatení zdálo se nejlacinějším podnikem v tomto národě kopnout do Karla Čapka; kdy některé noviny oblibovaly si říkat po každém jeho článku, po každém jeho projevu: Tento muž nechť mlčí, nemá komu co říct,“ podotkl v Čapkově nekrologu Ferdinand Peroutka.
„Čapek ztělesňoval v české společnosti to, čemu se v anglosaském světě říká public intellectual – to znamená intelektuál, který nezůstává uzavřený do slonovinové věže své odbornosti, ale bedlivě sleduje vývoj společnosti, diagnostikuje jej, komentuje jej, je zde se svými radami a varováními,“ uvedl před deseti lety k výročí Čapkova skonu kněz a teolog Tomáš Halík.
„Do značné míry předpověděl svou smrt v postavě doktora Galena, kterého rozšlape nenávistný dav. Také Čapek, tento ušlechtilý džentlmen, byl do značné míry ušlapán onou spodinou, která je bohužel také trvalou částí našeho národa, který se tak rád nazývá národem holubičím. Lék Čapkova díla měl být právě tak rozšlapán, jako ten kufřík s léky doktora Galena. Dvě totalitní diktatury se o to velmi snažily, a přesto jeho dílo zůstává živé; ten lék, který nám nabídl, je stále zde – také díky jeho vdově a všem, kdo se starali o jeho dílo,“ upozornil Halík. Právě jeho otec, literární historik Miroslav Halík, se stal roku 1939 editorem Čapkova rozsáhlého díla.
Široký záběr, pozornost k maličkostem
Tvůrčí záběr Karla Čapka byl pozoruhodně široký. Sahal od poezie přes publicistiku, prózu, drama, cestopisy, pohádky až k politickým a filozofickým úvahám. Rodák z Malých Svatoňovic na Trutnovsku si zajistil nesmrtelnost zejména romány a dramaty, která varují před zneužitím politické moci či techniky. K jehož nejslavnějším dílům patří Válka s mloky, Bílá nemoc, Ze života hmyzu nebo Matka. V letech 1932 až 1938 byl opakovaně nominován na Nobelovu cenu za literaturu, pokaždé neúspěšně.
Schopnost bystrého pozorovatele, jenž vidí i obyčejné maličkosti v neotřelých souvislostech, prokazoval Čapek pravidelně i v tisku. Jako novinář pracoval od roku 1921 až do konce života v pražské redakci Lidových novin. Kromě aktuální publicistiky psal s lehkostí i humorem o lidských vášních, zálibách či slabostech. Z některých fejetonů později vznikly i knihy, například román Továrna na absolutno.
Karel Čapek působil také jako dramaturg a režisér Vinohradského divadla v Praze, kde nastudoval mimo jiné světovou premiéru své hry Věc Makropulos, v níž si zahrála i Olga Scheinpflugová. S touto herečkou a spisovatelkou se Čapek oženil v roce 1935, tři roky před svou smrtí.
Od poloviny 20. let minulého století žili bratři Čapkové na pražských Vinohradech ve dvojvile se společnou zahradou, kde se tehdy každý pátek scházeli „pátečníci“. Mezi hosty patřila demokratická elita první republiky – kromě T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Ferdinanda Peroutky například také Eduard Bass, Karel Poláček a Vladislav Vančura.
Povodeň na Staré Huti
Poslední tři roky života strávil Karel Čapek převážně na letním sídle nad rybníkem Strž u Staré Huti nedaleko Dobříše, kde je v současnosti jeho památník. Právě zde tráví také podstatnou část osudového podzimu roku 1938. „Přijíždí sem z Prahy, kde je rozjitřená atmosféra, aby si uspořádal myšlenky, aby dokázal dát ještě na papír to, co chce říci. Připravuje prohlášení do novin bezprostředně po přijetí mnichovského diktátu, píše útěšné články, nabádá lidi, aby nacházeli nové hodnoty,“ vypráví ředitelka Čapkova památníku Kristina Váňová.
A na Staré Huti zažívá také povodeň, která zasáhla prakticky celou zahradu i s novými výsadbami. Při odklízení škod u domu si původně přivodil lehkou chřipku. Jeho stav se nejprve zlepšil, ale brzy musel znovu ulehnout. Až pozdě bylo rozpoznáno, že se u něj rozvinul zápal plic. Zdravotní stav komplikovalo i to, že Čapek byl silný kuřák a trpěl Bechtěrevovou chorobou, která mu deformovala páteř a hrudní koš. V situaci, kdy nebyla dostupná antibiotická léčba, se tak zápal plic stal takřka neřešitelnou situací.
„Řekni pánům profesorům, že jsem jim nerad zkazil Vánoce“
Zemřel doma ve vile v Praze na Vinohradech večer na první svátek vánoční, tedy 25. prosince. „Umíral vsedě při plném vědomí, pokorně a tiše, jako dítě, kterému to nařídil učitel. Ještě odpoledne se omlouval za to, že umírá: Řekni pánům profesorům Charvátovi a Pelnářovi, že jsem jim nerad zkazil Vánoce,“ popisuje Olga Scheinpflugová, jak na prahu smrti myslel na lékaře, kteří ho navštívili na Štědrý den.
„Nebojoval. Nerval se. Nezápasil. Přestal jenom dýchat a přestal jenom žít. Chcete-li, věřte si, že zemřel na bronchitidu a zápal plic,“ napsala o jeho posledních dnech novinářka Milena Jesenská.
Pohřeb se konal 29. prosince. „V soumračné druhé republice je Čapek nebezpečný pro některé lidi i po smrti, protože ani Národní divadlo, pro něž napsal řadu dramat, ani Národní muzeum, kde by měl jako člen Akademie nárok na vypravení pohřbu z Pantheonu, se k němu nehlásí a uvádějí velice malicherné důvody, proč to nemohou udělat. Nakonec je to paradoxně katolická církev, opat Metoděj Zavoral, Čapkův přítel, který vypravuje pohřeb na Vyšehradě. A byla to zároveň jedna z posledních manifestací českého národa před okupací,“ upozorňuje Kristina Váňová.
Mezi řadou osobností, které se přišly rozloučit, nemohl chybět šéfredaktor Lidových novin Eduard Bass. „A kdyby všechno Tvoje velké, slavné, uctívané dílo nějakým barbarským rozkladem kultur bylo smeteno a pohubeno, jedna jediná věta z něho zůstane v našich duších vryta nezrušitelně, ta vždy vítězná a vždycky útěšná tvoje věta: Ještě není vše ztraceno, doposud zbývá naděje,“ pronesl necelé tři měsíce před vyhlášení protektorátu.