Období druhé republiky zůstává pozapomenuto v sevření dvou historických milníků, mnichovské dohody a vyhlášení protektorátu. Necelých šest měsíců na přelomu let 1938 a 1939 si přitom zaslouží pozornost. Právě před 80 lety Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon, který fakticky ukončil parlamentní demokracii v Česko-Slovensku a posunul zemi k autoritářskému zřízení. Spolu s rozpadem politického systému mezi Čechy rostla nesnášenlivost a xenofobie.
„Pět měsíců druhé republiky, chvíle v našem životě nejneuvěřitelnější, fantastickému snu podobná: jako bychom žili na Měsíci, jako bychom měli každou chvíli procitnout anebo sletět do prázdna! Plavba vytřeštěných zavrženců, napěchovaných na rozbitý člunek bez plachet a spuštěných bez cíle na širé moře. Nebylo možné uvěřit, že tak lze natrvalo žít,“ popisoval zlomovou dobu literární vědec Václav Černý ve svých Pamětech.
Češi byli hluboce otřeseni mnichovskou dohodou. I když zemi byla připravena bránit milionová armáda, stát nakonec padl bez boje. Republika přišla o třetinu území s třetinou obyvatelstva. Československo ztratilo rovněž třetinu důležitých průmyslových závodů. Vnitrozemí zaplavili uprchlíci ze zabraného pohraničí a narostla nezaměstnanost.
Hledání viníka spouští nenávist
Šokovaní občané začali zuřivě hledat, „kdo za to může“. Hlavní symbol padlé demokracie, prezident Edvard Beneš, už pár dní po Mnichovu abdikoval a koncem října odcestoval ze země. Rudolf Beran, předseda agrární strany a od prosince také předseda vlády, tušil, že hitlerovské Německo nebude chtít dodržet garance nových hranic, a soudil proto, že země by raději neměla mocnějšího souseda dráždit.
„V tomto kontextu se jevilo jako logické, že prakticky ve veškerém vládním tisku přestalo být Německo byť i jen náznakem označováno za hlavního původce mnichovských rozhodnutí a brzy také utichla ostřejší kritika postupu západních signatářů mnichovské dohody. Tím více ale zesilovaly útoky na principy československého politického systému, na parlamentarismus a na politické strany,“ upozorňují autoři knihy Druhá republika 1938–1939 s výmluvným podtitulem Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě.
Novinář Pavel Tigrid ve svém průvodci po českých dějinách vypráví: „Zejména v prvních měsících (…) se ve večerníkových plátcích šířily takové kachny, že Beneš ukradl cenné národní sbírky nebo že si v Londýně velkopansky žije. Pravda, moc lidí tyhle pomluvy odmítalo, ale část společnosti jim věřila a šířila je po hospodách.“
Tigrid upozorňuje, že honba za viníky se nespokojila jen s Benešem a západními demokraciemi, ale útočilo se též na „benešovce“, na „hradní“ nebo na „liberály“, na Židy, na emigranty, na socialisty, na „falešný humanismus“ a „proradný internacionalismus“.
A připomíná, že jednou z obětí této nenávistné atmosféry se stal spisovatel a novinář Karel Čapek, kterého na konci roku 1938 nezlomila jenom nemoc, ale právě štvanice, kterou na něj coby další výrazný hlas první republiky zorganizoval pravicový tisk.
Sám Čapek se k morální kondici národa vyjádřil 4. prosince 1938 v Lidových novinách v úvaze „Kdo je kdo“. Tři týdny před smrtí napsal: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme lépe, kdo je kdo. Kdo byl slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.“
Konec demokracie
Politické změny na podzim 1938 postupovaly překvapivě rychle. Zatímco v českém pohraničí pokračovaly násilnosti německých oddílů, už 6. října byla na Slovensku podepsána tzv. Žilinská dohoda, která vyhlásila autonomii. V názvu republiky se začal užívat spojovník a ze státu se stalo Česko-Slovensko.
Způsob, jakým byl zákon o autonomii schválen, sice neodpovídal ústavě, ale to jen ukazuje, že i když po dobu existence druhé republiky platila Ústavní listina ČSR z roku 1920, byla to jen formalita.
Prezidenta Beneše nahradil koncem listopadu Emil Hácha a předsedu vlády Jana Syrového vystřídal 1. prosince Rudolf Beran. Zatímco dříve vládly Československu rozmanité koalice a vláda se musela potýkat s roztříštěnou politickou scénou, druhá republika situaci zásadním způsobem změnila.
Zatímco ještě vládli muži Jana Syrového, Beran prosadil sloučení stran do dvou velkých bloků: Zaprvé do Strany národní jednoty, postavené na bázi republikánské (agrární) strany doplněné o pravicová a středopravá uskupení. A zadruhé do mnohem menší levicové Národní strany práce, která sdružovala především sociální demokraty a část národních socialistů.
Dne 15. prosince 1938 pak Národní shromáždění schválilo tzv. zmocňovací zákon, který vládě umožňoval vyhlašovat zákony a prezidentovi také měnit ústavu. Tím, že zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla zlikvidována parlamentní demokracie v Česko-Slovensku a republika se posunula k autoritářskému zřízení.
„V politologii by se řeklo, že to byl krizový politický systém. Systém, který během války měla Velká Británie a konečně i Spojené státy. A říct, že to byl totalitní systém, to je neudržitelné,“ uvažuje v dokumentu Druhá republika politický vědec Ivo Feierabend, jehož otec Ladislav Karel Feierabend v Beranově vládě zastával post ministra zemědělství.
Také Pavel Tigrid upozornil, že tehdejší politická reprezentace se svými kroky často snažila především zachránit, co ještě zachránit šlo.
Fakticky ale Česko-Slovensko už roku 1938 se zmocňovacím zákonem a sjednocením stran směřovalo k modelu fašistické vlády. Postupně byla také zaváděna tvrdá cenzura. Politici ani neskrývali, že tak činí ve snaze zalíbit se nacistickému Berlínu, na kterém byla nová republika existenčně závislá.
Volný pád do antisemitismu
Politické proměny stejnou rychlostí doprovázelo to, co později Pavel Tigrid nazval „volným pádem českých mravů občanských a lidských“. Události po Mnichovu především tvrdě dopadly na všechny, kdo se v té době stavěli proti Německu a jeho vůdci.
Výjimkou nebylo ani oblíbené Osvobozené divadlo Jiřího Voskovce a Jana Wericha, které na nástup fašismu a nacismu ve svých hrách nevybíravě satiricky upozorňovalo. I jejich scéna se stala jednou z prvních obětí totalitarismu, úřady ji už v listopadu nechaly zavřít a její protagonisty zachránil útěk do Spojených států.
Prostředí kultury nabízí mnoho bolestných příkladů toho, jak se také v českých zemích vzedmul antisemitismus. Populární herec a režisér Hugo Haas byl napadán za to, že dělá práci, která by měla být vyhrazena jen pro „opravdové Čechy“. Už začátkem roku 1939 pak kvůli svému židovskému původu dostal výpověď z Národního divadla a na jaře raději uprchl s manželkou přes západní Evropu do Spojených států.
Protižidovské nálady byly motivovány i snahou přilepšit si. Nejen umělci, ale také advokáti, lékaři a další profese vytušili v nové společenské atmosféře šanci zbavit se konkurence. Na základě četných udání byli z advokátní nebo lékařské komory vylučováni židovští a němečtí členové, aby jejich klienty mohli snadno přebrat jejich čeští kolegové.
Nesnášenlivé národovectví a antisemitismus se projevovaly také ve vztahu k uprchlíkům z pohraničí, kteří ve vnitrozemí hledali zastání. Zatímco pro etnické Čechy byla organizována humanitární pomoc, čeští Němci a Židé byli zhusta ponecháni napospas s tím, že sami odejdou do emigrace. Což však v zimním období a navíc v situaci, kdy xenofobie stoupala v celé střední Evropě, byl často nemožný úkol.
„Řešení sociálních problémů hledala vláda druhé republiky nikoli v redistribuci bohatství, ale v etnické nacionalizaci,“ napsal pro Respekt historik Jan Adamec. „Byl to konflikt podepřený také protielitářským populismem – my pracujeme na polích, v továrnách, na úřadech; je, horních deset tisíc, najdete v obchodech, bankách, u filmu, v lékařských ordinacích nebo v přepychových lázních. My vytváříme hodnoty, ti druzí na nás parazitují. Stejný mechanismus pak použijí Němci proti Čechům, Češi proti Němcům a nakonec Češi proti Čechům.“
Pravda o Čecháčkovi
Lidé, kteří zůstali věrní prvorepublikové tradici humanismu a demokracie, později mnohdy vzpomínali, jak pružně se jejich spoluobčané přizpůsobili novým poměrům. Na úvod citovaný Václav Černý také napsal: „Za dob starého Rakouska pronesl kdysi kterýsi notábl, že co Čech, to buď lokaj nebo hulvát. (…) Vídeňákovi bylo lze připomenout nespočet lidských výsostí, které v dějinách nesla česká jména, takže jeho opovržení mohlo právem jen zvyšovat naše národní sebevědomí. Ale spílal-li Čechům, měl pravdu o Čecháčkovi, tvoru, jenž ostatně nikdy není jen jedním nebo druhým, ale vždy lokajem i hulvátem zároveň.“
„Kdykoliv nás stihne nová rána a dočasný pád, vždy bude v Čechách znovu libovolné množství hřbetů nahrbených k přijetí jha, a hnijících hub, dušujících se láskou k vlasti a plivajících po všem, co měla a má nejlepšího,“ varoval ve svých Pamětech Václav Černý.
