„Mám plán pro všechny případy,“ tvrdil Edvard Beneš ještě před mnichovskou konferencí. Později lidé sarkasticky dodávali: „Plán – aeroplán.“ Po přijetí mnichovské dohody totiž Beneš 5. října 1938 jako prezident abdikoval a 22. října odletěl nejdříve do Velké Británie a později do Spojených států. Podle kritiků tím utekl od zodpovědnosti v nejhorší možné chvíli – sám Beneš si ale již v té době hledal pozici, ze které by mohl znovu bojovat o svobodné Československo.
Zrada, nebo jasnozřivost? V době hledání viníka Edvard Beneš abdikoval a odletěl do Anglie
Prezident a vrchní velitel ozbrojených sil Edvard Beneš rezignoval na svou funkci den poté, kdy byla dne 4. října zvolena nová úřednická vláda, v jejímž čele zůstal i nadále „novodobý Žižka“, jednooký generál Jan Syrový. Adolf Hitler v téže době podnikl další triumfální cestu po anektovaných Sudetech, zatímco na druhé straně českých zemí, na Těšínsku, začalo polské vojsko obsazovat další kraje a města, například Třinec nebo Jablunkov.
V abdikačním projevu před osmdesáti lety, 5. října 1938, promluvil Beneš sice zdrženlivě, posluchačům se ale snažil dodat naději. „Jednou všechny bude soudit historie a rozhodne spravedlivě,“ prohlásil.
„Koruna stromu naší vlasti je osekána, ale kořeny národa tkví pevně v zemi. Sestupme ke kořenům, soustřeďme všechnu svou starou rodovou sílu do nich, jako jsme to ve svých dějinách učinili již několikrát, a koruna opět po čase vyrazí svými ratolestmi,“ vyzval Beneš.
Metafora o silách přírody, které obstojí proti útrapám lidské historie, odráží Benešovu schopnost myslet i v kritické chvíli na lepší budoucnost, o čemž svědčí také jeho rodinná korespondence, komentuje prezidentovu řeč francouzský historik Antoine Marés.
Místo sebevraždy perspektiva odboje
Beneš tvrdil, že chtěl rezignovat hned po Mnichovu, ale nakonec se rozhodl učinit tak až ve chvíli, kdy země bude mít pevnou vládu. Ačkoliv nejprve oznámil, že z funkce odchází dobrovolně, již v roce 1941 prohlašoval, že ho k abdikaci donutilo Německo a že svým odstoupením chtěl především chránit národ. Faktem je, že Beneš se pro nacistické politiky stal zcela nepřijatelnou figurou, protože představoval překážku jakémukoliv, třebaže vylhanému, „narovnání“ vztahů mezi Prahou a Berlínem.
Speciál ČT24 k výročí mnichovské dohody (zdroj: ČT24)
Už 6. října z hradního stožáru zmizela prezidentská vlajka a Beneš se stáhl do své vily v Sezimově Ústí nedaleko Tábora. A 22. října pak odletěl se svou paní Hanou pravidelnou leteckou linkou do Velké Británie. V listopadu přijal funkci prezidenta pomnichovské republiky právník Emil Hácha.
V okleštěné vlasti Beneš zanechal dům, který měl velmi rád, valnou část majetku i nejbližší spolupracovníky. „V jeho blízkém okolí Prokopa Drtinu a Huberta Ripku od pomyšlení na sebevraždu odradila pouze perspektiva odboje, která se prezidentovým exilem začínala rýsovat,“ píše Marés.
Viník číslo jedna
Většina národa ovšem podobnou důvěru nesdílela. „Mnichov znamenal hlubokou vnitropolitickou krizi, kterou doprovázely nejprve pocity rozhořčení a zklamání, následované depresí, ale i snahou zjistit, kdo za to může,“ napsal pro Respekt právní historik Jan Kuklík.
„Viníkem číslo jedna se v očích většiny tehdejší české společnosti stal Edvard Beneš. V jeho osobě byla odsouzena dosavadní zahraniční orientace státu, včetně spojenectví s Francií, a Beneš byl použit i jako symbol kritizované podoby vnitřní politiky. Někteří politici, jako senátor Josef Matoušek či ministr zahraničí František Chvalovský dokonce navrhovali, aby Benešova role v mnichovské krizi byla úředně prošetřena,“ pokračuje.
Beneš se v období počínající druhé republiky rychle stává spolu se „zrádnou“ Anglií a Francií hlavním terčem nenávisti. Naopak někteří názoroví oponenti, když vidí, jaká štvanice se na Beneše jako obětního beránka rozpoutala, se chtějí od útoků distancovat.
Zbabělci pro vás nehnou ani prstem, píše Benešovi do exilu Rašín
Radikální pravicový vlastenec Ladislav Rašín, syn prvního československého ministra financí Aloise Rašína, sice během mnichovských dnů vyzýval prezidenta k ozbrojenému odporu, aby Československo zachránilo svou čest bez ohledu na ztráty, ale v dopise, který Benešovi píše v listopadu do exilu, volí spíše empatický tón.
„Dnes hledá se viník. Bohužel splňuje se to, co jsem Vám předpověděl: jen Vy máte nésti zodpovědnost za všechno, co se stalo, a všichni zbabělci, kteří se schovávali za Vás a Vaši autoritu, kteří nechávali Vám rozhodnutí, aby sami nemuseli rozhodovat, nehnou ani prstem, aby Vás vzali v ochranu a přihlásili se také o svůj díl zodpovědnosti,“ stojí v Rašínově dopise.
„S bolestí a jistou melancholií vidím, že Vaší abdikací odchází z našeho života ta idealistická generace, která pracovala za války pro osvobození národa doma i za hranicemi, a dostávají se k slovu pováleční materialisté, jejichž osobním prospěchům má republika sloužit,“ načrtává Rašín úpadek mravů i demokracie, se kterým je druhá republika obecně spojována.
„Netušil jsem, že i v době tak tragické pro náš národ a stát jest v našem politickém životě tak málo rytířskosti, odpovědnosti a odvahy, ale zato tak mnoho podlosti, zbabělosti a bezcharakternosti a tolik touhy na národní katastrofě vydělat,“ zlobí se Rašín. Sám se zapojil do odbojové činnosti, v roce 1939 byl zatčen gestapem, prošel řadou věznic a zemřel krátce před koncem války ve vězeňské nemocnici.
Štvanice na „falešný humanismus“
Novinář Pavel Tigrid ve svém průvodci po českých dějinách vypráví: „Zejména v prvních měsících po pádu se ve večerníkových plátcích šířily takové kachny, že Beneš ukradl cenné národní sbírky nebo že si v Londýně velkopansky žije. Pravda, moc lidí tyhle pomluvy odmítalo, ale část společnosti jim věřila a šířila je po hospodách.“
Trpký posměch na Benešovu adresu vyjadřovala známá anekdota. Před Mnichovem Beneš uklidňoval národ slovy: „Mám plán pro všechny případy.“ Nebylo však jasné, o jaký plán vlastně šlo, takže se věta později sarkasticky doplňovala: „Mám plán. Je to aeroplán.“
Tigrid upozorňuje, že honba za viníky se nespokojila jen s Benešem a západními demokraciemi, ale útočilo se též na „benešovce“, na „hradní“ nebo na „liberály“, na Židy, na emigranty, na socialisty, na „falešný humanismus“ a „proradný internacionalismus“. A připomíná, že jednou z obětí této atmosféry se stal spisovatel Karel Čapek, kterého nezlomila jen nemoc, ale právě štvanice, kterou na něj coby další zvučný hlas první republiky zorganizoval pravicový tisk.
„Ryba smrdí od hlavy“
Podle kritiků ale Edvard Beneš k bolestné proměně republiky sám zásadně přispěl nejprve svou abdikací a především svým odchodem do zahraničí. „Utekl v nejhorší možné chvíli od zodpovědnosti uložené mu ústavou a brzy dokonce odjel ze země jako soukromník,“ napsal před pěti lety pro server Aktuálně publicista Jan Urban.
„Opustil zodpovědnost ve chvíli, kdy měl posloužit ostatním jako příklad, a otevřel tak prostor pro vládu lůzy. Zhroucení obecné slušnosti a hysterie politických čistek druhé republiky tak padá i na jeho svědomí,“ dodává.
Podobně ostře nakonec hodnotil roli Beneše a politické reprezentace v době mnichovské krize už citovaný Pavel Tigrid. „Dalo by se to totiž obrátit podle známého rčení, že ryba smrdí od hlavy. Co když ten nízký stav národní morálky má svůj nejpůvodnější zdroj ve vychytralé, bezpáteřní a nejednou zbabělé politice těch v čele?“
„Jestliže vycházíme z mnichovských událostí jako z těch, které nalomily mravní páteř české společnosti, pak se tu začnou hromadit otázky: byl to snad lid, odhodlaný k nerovnému zápasu, kdo ji nalomil, nebo hrstka politiků, která rozhodla o kapitulaci, aniž se s tímto lidem dohodla nebo aspoň vyslechla jeho hlas?“ ptá se dál Tigrid. „Nebylo to spíš tak, že tento lid – jemuž stačí napovědět, aby pochopil – viděl, jak se to kroutí ‚nahoře‘, a prostě se zařídil podle toho?“
Válka z exilu
Při úpravě optiky je ale dlužno dodat, že Beneš v exilu rozhodně nezahálel – podle pamětníků byl v dalších letech myšlenkou „odčinit Mnichov“ doslova posedlý. Z Ostrovů sice zprvu odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu, ale po okupaci Československa a vyhlášení protektorátu na jaře 1939 přesídlil zpátky do Londýna a stal se vůdčím představitelem zahraničního odboje.
obrázek
Lze spekulovat, že Beneš abdikoval a opustil republiku nedlouho po mnichovské konferenci, protože správně předpověděl, že jakékoliv vedení země se bude muset podrobit nacistickému Německu, a nechtěl se kompromitovat druhorepublikovou politikou, aby mohl prosazovat obnovu svobodného Československa.
Kromě osobního nasazení projevil také neobyčejnou jasnozřivost, díky které s velkou přesností předpověděl začátek i průběh války. Ostatně už v den konání konference v Mnichově sdělil československým generálům, že probíhající události jsou jen začátek velké evropské války, do které se budou muset zapojit i další země.
„Nechtějí nyní bojovat společně s námi a za lepších okolností; budou muset bojovat těžce a za nás, až my bojovat nebudeme moci. Dostanou všichni těžkou odplatu. Já sám musím postupovat tak, abych zachránil stát aspoň do nejbližší války. Připravujte se na ni, budeme v ní hrát ještě svou roli,“ slíbil prezident generálům ještě před verdiktem velmocí, jenž měl padnout v mnichovské Führerbau.
Návrat prezidenta budovatele
Druhá světová válka skutečně vypukla už v září 1939 napadením Polska, jak prezident správně predikoval. Velká Británie i Francie tentokrát už proti Německu vystoupily a Beneš zatím v londýnském exilu systematicky pracoval na tom, aby se Československo vrátilo na diplomatickou mapu Evropy a po válce stanulo po boku vítězných mocností.
Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky, v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu a v květnu se triumfálně vrátil do Prahy.
Do ciziny odlétal jako vysmívaný zrádce. Do vlasti se vracel opět jako respektovaný „prezident budovatel“. V těch slavných chvílích ovšem scházely pouhé tři roky do zlomového momentu, kdy Beneš abdikuje podruhé – tentokrát pod tlakem rudé síly Klementa Gottwalda.