Druhá republika existovala sotva půl roku. Nešlo ale o státní útvar, který by po tu dobu byl jakkoli stabilní. Zásadně se měnil geograficky i politicky. Malé srovnání první a druhé republiky tudíž vychází převážně z „konečného“ stavu, který lze datovat k lednu a únoru 1939.
Problém Těšínska vyřešilo jednání Prahy s Varšavou, které však bylo do značné míry formální, a Československo muselo ustoupit prakticky ve všem. Otázka jižního Slovenska se silnou maďarskou menšinou se pak řešila v německo-italské režii. Ta v první vídeňské arbitráži přiřkla Maďarsku část území, které si nárokovalo, na druhé straně ne všechno. I tak ale muselo Československo odevzdat svému letitému rivalovi téměř 12 tisíc kilometrů čtverečních na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Nejvýchodnější část republiky navíc přišla o hlavní město Užhorod, úřady se musely přestěhovat do Chustu. Navíc Německo ještě dodatečně docela svévolně obsadilo několik obcí, byť v nich Němci nepřevažovali.
Československo se za druhé republiky zásadním způsobem proměnilo i politicky. Před nástupem úřednické vlády Rudolfa Berana vládla Československu duhová koalice, premiérem byl agrárník Milan Hodža a vláda se musela potýkat s každodenním politickým životem poznamenaným roztříštěnou politickou scénou. Za první republiky bylo standardem, že vítěz voleb získal kolem patnácti procent, pro vstup do Poslanecké sněmovny pak postačovala tři procenta hlasů.
Druhá republika situaci zásadním způsobem změnila. Zatímco vládli muži Jana Syrového, nový předák agrární strany Rudolf Beran zahájil velkou reorganizaci politické scény a prosadil sloučení stran do dvou velkých bloků – Strany národní jednoty, postavené na bázi republikánské (agrární) strany doplněné o pravicová a středopravá uskupení, a levicové Národní strany práce, sdružující především sociální demokraty a část národních socialistů. Parlament se potom připravil o pravomoci schválením zmocňovacího zákona, který umožnil vládě vydávat nařízení prostřednictvím prezidentských dekretů, a od prosince 1938 se již nescházel.
Tyto změny se týkaly především Čech a Moravy. Slovensko získalo autonomii a Podkarpatská Rus stejně tak. S tím také souvisela změna názvu státu na Česko-Slovenskou republiku (ve zkrácené verzi též Česko-Slovensko). Způsob, kterým byly zákony o autonomii obou zemí schváleny, ovšem neodpovídal ústavě. I to však ukazuje, že i když po dobu existence druhé republiky platila Ústavní listina ČSR z roku 1920, byla to jen formalita. Fakticky směřovalo Československo (či Česko-Slovensko) se zmocňovacím zákonem a sjednocením stran k modelu autoritativní vlády. Politici neskrývali, že tak činí ve snaze zalíbit se Berlínu, na kterém byla republika nově existenčně závislá.
Odtržení Sudet nebyla jenom politická pohroma, v zabraném území se nacházelo těžiště československé ekonomiky. Počet průmyslových podniků poklesl o dvě pětiny, textilní průmysl poklesl téměř o dvě třetiny a papírenský průmysl o polovinu. Němci také získali 90 elektráren, takže Československo bylo rázem závislé na dodávkách energie od svého souseda.
Německo přitom dělalo, co mohlo, aby okleštěný stát ještě více oškubalo. Vyžádalo si 14,5 tuny zlata ke krytí oběživa v Sudetech. Požadavek, aby zároveň převzalo příslušný podíl státního dluhu, odmítlo. Alespoň v tomto ohledu ale Československo dostalo pomoc ze západní Evropy v podobě mnichovského úvěru. Ten poskytla státu Velká Británie, z celkových deseti milionů liber byly čtyři míněny jako dar. Ze zbytku Československo nakonec stihlo vyčerpat jen menší část.
K ilustraci dopadu záboru pohraničních území se často používá vliv na železnici. Mnichovská dohoda totiž skutečně nebrala ohled na reálné potřeby zbytkového Československa. Chamberlain s Daladierem v ní prakticky rezignovali na jakoukoli vlastní iniciativu a Hitlerovi dali prakticky vše, oč si řekl.
Je asi zřejmé, že když muselo Československo odevzdat pohraniční oblasti, „useklo“ to tratě, které vedly z vnitrozemí na hranice. Ale zábory přetnuly i řadu klíčových vnitrostátních tras včetně tratě z Prahy do České Třebové a navazujících úseků do Olomouce a do Brna. Celková délka železniční sítě se zkrátila více než o třetinu, státní dráhy také musely svému říšskému protějšku předat množství lokomotiv a vozů.
Existence druhé republiky ovšem nikdy nebyla Hitlerovým cílem. Nechtěl Československo ponížit a ochromit, ale zničit. Zvláštní stát závislý na Německu a politicky řízený hlavně snahou Německu se zalíbit zanikl po pěti měsících a půl. Pak byl prezident Hácha v Berlíně přinucen vložit české země „s plnou důvěrou do rukou vůdce“, zatímco slovenského předáka Jozefa Tisa předtím Hitler dotlačil k vyhlášení slovenské nezávislosti. Zbytek Podkarpatské Rusi zabralo Maďarsko.