Boje, pro který vznikly, se nedočkaly. Dodnes jich ale stojí napříč republikou stovky jako tichá připomínka toho, co mohlo být. Malé bunkry, velké betonové pevnosti i podzemní komplexy z 30. let měly pomoci s obranou proti německé invazi. Dnes, tedy 80 let poté, co se jich Německo zmocnilo bez boje, jsou z nich unikátní turistické cíle. Přístupná je většina existujících dělostřeleckých tvrzí či jejich torz, nahlédnout lze i do některých malých bunkrů.
Během několika let vystavělo Československo systém pevností. Měly zbrzdit Němce, než přijdou na pomoc spojenci
Stojíme na svahu na nejvýchodnějším okraji Krkonoš a obhlížíme taktickou situaci. Přímo před námi se zvolna zvedají další kopce. Nejsou to špičaté skály jako v Tatrách nebo Alpách, přesto působí hrozivě. Jako by bylo jen otázkou minut, kdy se zpoza hřebene začnou valit tisíce mužů v šedých uniformách a tanky zaplaví průsmyk pod námi.
Nikdy jsem takový pocit na horách neměl, znepokojení většinou vyvolávají blížící se tmavé mraky, ale tady a teď… Proti Němcům bychom ale nebyli nechráněni. Za našimi zády se zvedá betonová masa pevnosti, která nese značně nepoetický název T-S73. Je to jediná dokončená část komplexu, který se měl stát pýchou československé armády – dělostřelecké tvrze Stachelberg, největší a nejmodernější součásti opevnění hranic. Historie a podpisy „spojenců“ z konce září 1938 dokončení tvrze neumožnily, přesto i jediný stojící srub vzbuzuje respekt a oživuje atmosféru doby, kdy bylo skutečně jen otázkou času, kdy se v průsmyku, kterým se do Čech pokoušely německé armády vpadnout po staletí, objeví první tank.
Jak vysvětluje předseda představenstva spolku Stachelberg Pavel Holzknecht, přišli tudy třeba Prusové v roce 1866, a proto měla průchod od Žacléře k Trutnovu na konci 30. let ochránit nejzápadnější z těžkých pevností stavěných tehdy na severní hranici Čech a ve Slezsku. Že je Stachelberg nedokončený, je důsledek toho, jak se opevnění připravovalo a stavělo. V prvé řadě se opevňovalo Slezsko a česko-moravské pomezí, protože sem měl podle předpokladů československých generálů (a ostatně i podle německého plánu Fall Grün) směřovat první útok.
Za pět let bude válka, varoval Beneš, když Hitler kráčel k moci
Že k útoku dojde, a dokonce i to, kde k němu nejspíše dojde, bylo československým stratégům zřejmé již dlouho. V roce 1933 byl po výrazném volebním vítězství jmenován německým kancléřem Adolf Hitler. Muž, který neskrýval své antipatie k Čechům a jejich státu, brzy v Německu získal prakticky absolutní moc a československé vedení si hrozbu uvědomovalo. Tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš ostatně již o rok dříve, když Hitlerova hvězda stoupala, ale kancléřem ještě nebyl, varoval, že v horizontu pěti let nastane v Evropě zásadní politická krize, na kterou se musí československá armáda dobře připravit.
Příprava záhy začala, od roku 1934 se armáda soustředila i na opevnění hranic. Konkrétní podobu začalo opevnění nabírat v roce následujícím. „První průzkumy pevnostní linie probíhaly na jaře 1935. Českoslovenští generálové spolu s členy francouzské vojenské mise, kteří tady dělali pochůzky, určovali trasy budoucích opevnění,“ popsal Pavel Holzknecht, podle kterého se první plány výrazně inspirovaly francouzským pohraničním opevněním známým jako Maginotova linie.
Pro srovnání: vchodový objekt do pevnosti Simserhof na Maginotově linii…
… a vchodový objekt dělostřelecké tvrze Bouda
„V Evropě hrozilo po roce 1933 reálné nebezpečí vojenského konfliktu. A než bychom se dopídili zkouškami odolnosti zbraní k vlastnímu systému, prodloužilo by se to o několik let. Proto se v prvopočátku opevňování můžeme setkat s francouzskými vzory bunkrů,“ vysvětlil Holzknecht.
Vzhledem k tomu, že fyzicky se začalo stavět až v průběhu roku 1935, vzniklo vše, co je dodnes u hranic (a nejen tam) k vidění, v průběhu pouhých tří let. Přitom se ještě během prací třikrát dramaticky změnila koncepce opevnění.
První plány předpokládaly, že vznikne pás těžkého opevnění podél severních hranic českých zemí. Ten měl především zajistit, že se československé vojsko bude moci soustředit pouze na hrozbu ze západu a nevpadnou mu do týla další německé jednotky ze Slezska.
V polovině roku 1936 však byl plán přehodnocen. Stavba těžkých pevností šla mnohem pomaleji, než se očekávalo. To bylo dáno hospodářskou kondicí Československa. Nešlo jen o to, že na tom stát po hospodářské krizi nebyl právě nejlépe, ale špatně na tom byly hlavně stavební firmy. „Stát neměl moc firem, které by byly schopné postavit takové bunkry,“ podotkl Pavel Holzknecht.
Rozsah těžkého opevnění byl tedy zásadně revidován. Mělo v prvé řadě vzniknout v úseku Ostrava–Trutnov. Zemský velitel v Čechách Sergej Vojcechovský však upozorňoval na další rizikové oblasti – linii Most–Praha a Krkonoše – které žádal také opevnit. Odpovědí bylo doplnění původní severní linie těžkého opevnění lehkým opevněním.
Další změna přišla s počátkem roku 1937, kdy hlavní štáb rozhodl o zásadním rozšíření linií lehkého opevnění, které teď mělo chránit prakticky celou hranici Čech a také jižní Slovensko, a to ve dvousledové linii. První sled měl vytvořit boční palbou palebnou přehradu, druhý sled pak měl přispět kosou nebo čelní palbou.
Snímek ze Šumavy z roku 1938 ukazuje, jak by prvosledové objekty lehkého opevnění nového typu vytvořily palebnou přehradu
Kromě opevnění na hranicích vznikla i vnitřní linie nazvaná Pražská čára, která měla chránit hlavní město. Díky ní je dodnes možné narazit na malé bunkry na netušených místech. Stačí třeba vyrazit na nedělní vycházku z Berouna do Srbska.
Poslední změnu si pak vyžádalo připojení Rakouska k Německu v březnu 1938. Na rakouských hranicích sice již rostlo lehké opevnění, ale po tzv. anšlusu zde náhle bylo německé území, odkud mohl přijít jeden z hlavních směrů útoku. K jeho zadržení by „řopíky“ rozhodně nestačily. I na jižní Moravě začaly vznikat těžké objekty, nikoli však rozsáhlé komplexy dělostřeleckých tvrzí, nýbrž jen izolované dělostřelecké a pěchotní sruby. Podle Pavla Holzknechta se kvůli nedostatku času použila pozoruhodná stavební metoda – stavěly se přesné kopie objektů, které již stály v severních Čechách a ve Slezsku.
Kýžený výsledek opevňování hranice pak měl být takový: Slezsko a část severních Čech chráněny nejtěžším opevněním včetně dělostřeleckých tvrzí, jižní Morava a později také některé další lokality včetně severozápadu Čech chráněny těžkým opevněním bez tvrzí a celá hranice s Německem, jižní Slovensko (kvůli Maďarům) a Těšínsko (kvůli Polákům) chráněny lehkým opevněním plus pražská čára lehkého opevnění.
To vše mělo sloužit hlavně ke krytí ústupu. Českoslovenští stratégové nepředpokládali, že by bylo možné se Německu plnohodnotně ubránit a zastavit vpád na hranicích nebo blízko za nimi. Počítalo se s tím, že více než dvojnásobně přečíslená (pokud ovšem nezaútočí zároveň i Maďaři a Poláci) československá armáda svede s Wehrmachtem ústupové boje a postupně se stáhne přes několik ústupových příček až k Beskydům. Těžké opevnění na severu a posléze i jihu (spolu se čtvrtou armádou dislokovanou na jižní Moravě) mělo zajistit, že Němci budou postupovat ze západu a ustupujícímu vojsku nevpadnou do boku, nebo dokonce první a druhou armádu v Čechách neodříznou.
Českoslovenští vojáci při cvičení v roce 1938
Počítalo se s tím, že zatímco se budou Češi bránit, dorazí spojenci a s nimi již bude skutečně možné Němce zastavit. Připomeňme, že kdyby se byla historie ubírala trochu jiným směrem a Francouzi se nenechali přemluvit k souhlasu s předáním československého pohraničí Německu, mohlo Československo počítat s pomocí Francie, snad i Velké Británie jako francouzského spojence, Sovětského svazu, jehož pomoc byla podmíněna francouzskou intervencí, a možná i Rumunska a Jugoslávie jako spojenců v Malé dohodě.
Řopíky a tvrze
Jak je zřejmé nejen z pohledu do historických knih, ale i při pohledu do české krajiny, většina pevností, které nakonec vznikly, byly objekty lehkého opevnění. Jde o klasické bunkry, které „zdobí“ třeba krkonošské pláně. Existují dva výrazně odlišné typy, které se pak dělí na řadu variant podle počtu střílen nebo umístění v terénu. Oficiálně se bunkry dělí na objekty lehkého opevnění starého typu a nového typu, častěji se však i v literatuře hovoří o vzoru 36 a 37.
Vzor 36 se stavěl v době, kdy platil Vojcechovského plán, lehké pevnosti tedy měly být spíše oporou pro ty těžké. „Lehké opevnění vz. 36 bylo údajně stavěno podle některého z obdobných typů zahraničních lehkých pevnůstek, ale spíše vycházelo přímo z opevnění polního,“ uvádí Velká kniha o malých bunkrech od Tomáše Svobody, Jana Lakosila a Ladislava Čermáka.
Při mobilizaci obsadili vojáci i pohraniční opevnění
Bunkry, které stojí například v Krkonoších, jsou již vzoru 37. Oproti starším bunkrům byly odolnější, na první pohled lze obě verze rozeznat podle tvaru – novější jsou více zaoblené – nebo podoby střílen.
Těžké opevnění pak měl tvořit systém dělostřeleckých tvrzí a menších objektů. Tvrze byly rozsáhlé komplexy, jejichž součástmi byly pěchotní, minometné a dělostřelecké sruby a minometné a dělostřelecké věže propojené podzemními chodbami, v podzemí vznikaly také kasárny či velitelské objekty. Zároveň ale vznikly i pěchotní a dělostřelecké sruby, které stály samostatně a systém tvrzí doplňovaly a v některých případech i nahrazovaly.
Když pomineme možnost, že by se na přelomu 30. a 40. let pokračovalo v dalším projektování a výstavbě dále na západě, počítaly plány se stavbou šestnácti tvrzí na linii od Moravské Ostravy po Trutnov. Později byly plány zredukovány, tři tvrze byly zrušeny, jednu nahradila sousední tvrz a místo zbylých měly vzniknout jen samostatné pěchotní sruby.
Skutečně se začalo stavět devět dělostřeleckých tvrzí a pět se podařilo stavebně dokončit. Dostaly jména Adam, Bouda, Hanička, Hůrka a Smolkov.
Moderní, majestátní a nepoužité
Když vstupujeme do srubu T-S73, musíme se hluboko sehnout. Vchod je velmi nízký a stísněný. Podivuji se, jak je možné, že tudy měli vcházet vojáci v plné polní, ale když vzápětí klesáme po zdánlivě nekonečném čtvercovém schodišti, pravda vychází najevo: Malá dvířka, kterými dnes vcházejí návštěvníci, byl jen nouzový východ. Kdyby dopadlo vše, jak mělo, byli by vojáci přicházeli zdola – z podzemního komplexu, do kterého právě sestupujeme. Neboť tvrz tvrzí dělaly ony podzemní chodby.
Dělostřelecká tvrz Stachelberg
Stachelberg – neboli Ježová hora, jak se pevnost nazývala od jara 1938 – měla být největší a také nejnákladnější z českých dělostřeleckých tvrzí.
„Dá se říci, že opevnění na Trutnovsku je nejmodernější opevnění ČSR 30. let. Na Ostravsku a dalších úsecích se učili. Jelikož byl Trutnov jeden z posledních úseků, můžete tady najít nejmodernější koncepci,“ upozornil předseda představenstva spolku, který se dnes o Stachelberg stará.
Vojáci se měli do tvrze dostat vchodovým objektem, který by stál v týlu nad osadou Babí na místě, kde je dnes kamenolom. Pak by procházeli podzemními chodbami do povrchových objektů. Součástí tvrze mělo být jedenáct objektů – čtyři pěchotní sruby, dva dělostřelecké sruby, dvě dělostřelecké a dvě minometné věže a vchodový objekt, a navíc izolované objekty: pozorovatelna a čtyři izolované pěchotní sruby. Předpokládalo se, že na Stachelbergu bude sloužit 778 vojáků, z toho 46 důstojníků. Stavba začala 30. srpna 1937 s tím, že měla trvat zhruba dva roky.
Po zdolání posledního schodu se ocitáme ve vybetonované chodbě. Je podobná jako v dalších, stavebně dokončených tvrzích, možná trochu užší. To ale platí jen k ústřední křižovatce podzemních chodeb. Pak beton končí a zdá se, jako bychom se přenesli do dolu, nebo dokonce někam do Moravského krasu. Trochu podobné je to ještě v podzemí tvrze Dobrošov, v dalších ale vládne beton.
Chodby (ne všechny) jsou sice vyražené, ale zdaleka ne dokončené. Provozovatelé Stachelbergu položili i kolejnice a postavili výdřevu, takže se místy zdá, jako by právě probíhalo budování na ochranu republiky. Takřka neuvěřitelné jsou na pohled nekonečné, hrubě dokončené, ale nevybetonované prostory, které měly sloužit jako podzemní kasárny.
Dělostřelecká tvrz Stachelberg
Eduard Stehlík uvádí v publikaci Lexikon tvrzí československého opevnění, že náklady na její stavbu měly přesáhnout 145 milionů tehdejších korun. Stachelberg měl být nejdražší ze všech tvrzí, ale jak ujistil Pavel Holzknecht, je to relativní – nejdražší by byl (kdyby tedy byl dostavěn) právě proto, že byl největší a nejpokročilejší.
„Tvrz Bouda má pouhé dvě dělostřelecké zbraně – otočné věže. Stachelberg má už takových hlavní deset a další čtyři minomety ráže 12 centimetrů. Když přepočítáte cenu na zabetonování jedné houfnice na Boudě a na Stachelbergu, tak Stachelberg vyjde mnohem levněji,“ srovnal. V přepočtu na houfnici vychází Stachelberg na necelých pět milionů korun, Bouda více než na dvacet.
Zatímco však tvrz Bouda – nejmenší z dělostřeleckých tvrzí – byla v září 1938 stavebně hotová, Stachelberg měl k dokončení daleko. Práce se zastavily kvůli mobilizaci a v té době byl hotový pouze již zmíněný pěchotní srub T-S73. Vybetonované byly i základy dalšího srubu a pro několik objektů vznikly stavební jámy. Rozestavěný byl také podzemní komplex. Dokončený srub byl obsazen, některé zdroje uvádějí, že byli vojáci z něj dokonce vysláni zasáhnout proti Freikorpsu (polovojenské sbory, které prováděly záškodnické akce), srub samotný však do bojů nezasáhl.
Adolf Hitler při prohlídce objektu československého opevnění, které po mnichovské dohodě připadlo Německu
Mnichov připravil pevnosti o jejich osud
Po Mnichovu Československo o všechny tvrze přišlo. Trutnovsko připadlo do čtvrtého okupačního pásma, které byla ČSR nucena odevzdat k 8. říjnu 1938.
Pohraniční pevnosti od mohutných tvrzí po malé řopíky (ŘOP, tedy Ředitelství opevňovacích prací, byl úřad, který zodpovídal za realizaci opevnění) dělaly vrásky německým stratégům, a když jim klíčová část opevnění padla do rukou, testovali jejich možnosti. Například cvičná operace Bruntál ukázala, že je dost možná podcenili.
Wehrmacht v říjnu 1938 na zkoušku uskutečnil to, co plánoval provést naostro v případě konfliktu Německa s Československem – totiž vzdušný výsadek v blízkosti Bruntálu. Ukázalo se, že objekty lehkého opevnění odolávaly náložím i protitankovým střelám, útočníci by si navíc byli museli poradit s palbou z dalších bunkrů, které byly rozmístěny tak, aby se jejich palebné vějíře překrývaly a mohly vytvořit palebnou přehradu. Vyhodnocení cvičení bylo tedy negativní, ačkoli německá 7. letecká divize, která se ho zúčastnila, dost možná i díky němu nabyla respektu z pevností. Byla to právě tato divize, která překvapila svět, když v roce 1940 dobyla belgickou pevnost Eben Emael.
Lehké objekty ve vnitrozemí protektorátu se Němci rozhodli záhy po okupaci zničit. Radan Lášek to v publikaci Opevnění z let 1936–1938 v okolí Prahy zdůvodňuje tím, že se obávali jejich využití v případě povstání. Některé přesto zkáze unikly, neporušené zůstaly také řopíky v pohraničí i objekty těžkého opevnění. A to přesto, že na tvrzích Adam či Hůrka Němci zkoušeli své zbraně, což je na jejich objektech patrné, nicméně vydržely.
obrázek
Koncem války pak ještě měly pevnosti postavené k obraně proti Německu naopak pomoci Němcům s obranou. Německé archivní materiály dokládají, že se pevnosti připravovaly k boji proti Rudé armádě, patrné je to i na některých objektech lehkého opevnění v blízkosti Stachelbergu, které mají zvětšené střílny, aby se do nich vešly německé kulomety. K užitku nakonec Wehrmachtu přišly na Ostravsku a Opavsku. „Linie vydržela asi tři dny,“ uvedl Pavel Holzknecht.
Přímo na Trutnovsku ale ani v roce 1945 nenašly pevnosti využití. Rudá armáda dorazila až po oficiálním konci války, a němečtí vojáci se tehdy již nestarali o boj, nýbrž o to, jak se dostat do zajetí na Západě.
Po válce byly potřeba pevnosti jen na jižních hranicích
I když to vypadá, že československé pevnosti byly postavené na jedno použití, ke kterému navíc ani nedošlo, zdálo se po válce, že dostanou ještě jednu příležitost. Vznikla studie na dostavbu opevnění, které by potom sloužilo dál. Brzy se ale ukázalo, že obnovení a dokončení celého systému pevností není ve finančních možnostech poválečného Československa. Armáda tak reaktivovala a nadále používala pouze některé objekty opevnění pouze na rakouských hranicích, přičemž u hranic s kapitalistickou cizinou opevnění později ještě rozšířila o lehké kulometné objekty.
Pevnost v Šatově čekal jiný osud než opevnění na severní hranici. Díky tomu se na ní pořádají akce s tematikou nejen z roku 1938, ale i z dob železné opony
Pevnosti na severu naopak již potřeba nebyly – že by nás napadli spojenci, se nepředpokládalo. Staré tvrze přesto byly cenné i díky svým podzemním prostorám. Někde se pak skladovala munice, z tvrze Hanička se stal protiatomový kryt a v nedokončeném Stachelbergu se léta skladoval arzeničnan vápenatý. Proč? „V 50. letech se používal na hubení mandelinky bramborové. Americký brouk si na to zvykl a oni nevěděli, co s těmi jedy,“ zní vysvětlení. Takže arzeničnan skončil ve srubu T-S73 a ještě jednom objektu, odkud se ho podařilo odstranit až v roce 1990.
Již na sklonku 80. let se ale začali lidé kolem Oty Holuba – známého „bunkrologa“, který psal o opevnění již od 60. let – zajímat o možné využití Stachelbergu. Po vynesení jedů vznikla v T-S73 historická expozice a nadšenci zároveň zpřístupnili část podzemního komplexu, který pozoruhodným způsobem dokumentuje, jak tvrze vznikaly.
Turistické využití nalezla i většina ostatních bunkrů. Třeba návštěva tvrze Bouda ovšem zabere delší čas, nejbližší parkoviště je vzdáleno téměř tři kilometry od vchodového objektu, Hanička je dva kilometry od parkoviště, Dobrošov, Hůrka a Stachelberg jsou od silnice blíže. Tvrze Adam a Smolkov jsou potom nepřístupné.
Muzejní využití nakonec nalezly i pevnosti na jižní Moravě, které však – jak bylo zmíněno – našly po válce aktivní využití a armáda je opustila až ve druhé polovině 90. let.
Pomohly by? Chyběli lidé, francouzský případ ukazuje, že možná ano
Československé dělostřelecké tvrze a s několika výjimkami ani menší objekty do bojů nikdy nezasáhly. Pohled na ně jistě často vyvolává obligátní otázku: Měli jsme se bránit?, jakkoli je z dnešního pohledu bezpředmětná. Odpověď na ni se hledá velmi těžko. Když před pěti lety při 75. výročí publikoval na serveru iDnes.cz spisovatel Jiří Macoun sérii článků o stavu československých branných sil před Mnichovem, vyjmenoval jejich zjevné nedostatky – u těžkého opevnění to byla v prvé řadě chybějící protivzdušná obrana, nedostatečný výcvik vojáků pro boj v opevnění, a navíc ještě nebyly sruby v září 1938 dostatečně vyzbrojeny. U lehkého opevnění zase byla patrná nedostatečná palebná síla směrem vpřed a také nebylo dost překážek, které měly bránit průjezdu tanků mezi bunkry.
Dělostřelecká tvrz Stachelberg
Byla tady ještě jedna okolnost, Československo mělo málo mužů. Na to s odstupem poukázal i samotný Ludvík Krejčí – před válkou náčelník generálního štábu – v unikátním „trezorovém“ dokumentu Mnichov 1938: „Německo tenkrát mělo 75 divizí, Maďarsko 15 a Polsko mohlo postavit až 80 divizí. My jsme měli celkem jen 42 divizí, což bylo směšně málo na více než dva tisíce kilometrů hranic.“ Kdo jiný by to mohl vědět lépe.
Zatímco ovšem české pevnosti ostrým bojem neprošly, vzor československého opevnění, francouzská Maginotova linie, ano. A tato linie těžkého opevnění se v roce 1940 ukázala být nepřekonatelnou překážkou. Těžké pevnosti Maginotovy linie zůstaly bojeschopné po celou dobu bitvy o Francii – až do kapitulace. Zároveň se ale ve Francii ukázalo, že ani nedobytné opevnění není nepřekonatelné, Wehrmacht ho zkrátka obešel. A kromě Maginotovy linie existovala nedaleko ní ještě jedna – ta Siegfriedova, která měla bránit Německo. I když západním spojencům způsobila škody, v žádném případě je nezastavila.