Byl o rok a den starší než Československo. Narodil se 27. října 1917 a v následujících téměř šestaosmdesáti letech toho zažil tolik, že by to vydalo hned na několik životů. Byl novinářem, „nepřítelem státu“, číšníkem, poradcem prezidenta i ministrem, především ale jednou z nejvýznamnějších postav československého exilu. „Tigridů je několik,“ řekl na začátku devadesátých let v rozhovoru s Petrem Kotykem.
„Když vzpomínám na sebe jako na studenta v první republice, tak to je jeden život, pak je ten druhý život, válečný, v Londýně za války jako mladý novinář, pak třetí život, návrat na tři roky do Prahy, do republiky, o které jsme věděli, že nevydrží,“ pokračoval v rozhovoru, který v roce 2010 vyšel knižně pod názvem Mně se nestýskalo.
„Pak čtvrtý život, nová emigrace, náhodou jsem se dostal ven, pak do Ameriky, pak jsem dělal nějakou dobu Svobodnou Evropu v Mnichově, zpátky do Ameriky, zpátky do Evropy,“ vzpomínal na téměř čtyři desetiletí v exilu. Po nich následoval poslední, pátý život, strávený částečně v České republice a částečně ve Francii, kde také zemřel.
První život: Student Schönfeld
Narodil se jako Pavel Schönfeld v Praze, jeho rodina ale pocházela ze Semilska a byla spřízněna se spisovateli Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem (Olbracht byl bratrancem Tigridova otce). V Praze studoval práva, věnoval se divadlu a psal do Studentského časopisu. Z politického hlediska se považoval za levicového liberála.
Oba jeho rodiče měli židovské kořeny, sám se ale v židovské společnosti nikdy nepohyboval a až do sedmnácti let o svém židovství nevěděl. „Otec byl ateista, dal mě pokřtít, protože si myslel, že to budu mít v Rakousku-Uhersku lepší, když budu pokřtěn a budu katolík,“ řekl v roce 1992.
Více si své židovství uvědomil až v průběhu třicátých let s nástupem nacismu. Kvůli němu nedostudoval, a když po březnové okupaci pozoroval v Praze s kamarádem Josefem Schwarzem-Červinkou německé vojáky, uvědomil si, že „tohle pro nás není“ a že musejí odjet. „Ani ne jako Židé, ale prostě jsme nechtěli zůstat, bylo nám 21, 22 let a chtěli jsme pryč,“ dodal.
Druhý život: Novinář Tigrid
K útěku využili gestapem vydávané propustky určené původně pro cestu na Slovensko – jenže vyrazili opačným směrem. Na motorce projeli Německem a na hranicích s Nizozemskem dostali britská víza. „Sednout na mašinu, trošku benzinu, nějakou tu marku, všechno náhoda,“ glosoval útěk později v knize Mně se nestýskalo.
Když dorazili do Londýna, pracoval nejprve jako číšník, pak se stal redaktorem československého vysílání BBC. Potkal tam i Jana Masaryka, na jehož pořadu Hovory k domovu se podílel. „Dělal si z nás srandu: Prosím vás, Tigride, jak vy to děláte s fousama, s tatínkem jsme měli potíže, vždycky v nich měl špagety,“ vzpomínal na ministra.
Právě z té doby pochází příjmení Tigrid. Každý z redaktorů musel vysílat pod pseudonymem a Schönfeld si pod dojmem vzpomínky na gymnaziální přednášku z dějepisu, kdy si kvůli nepozornosti špatně zapamatoval název blízkovýchodní řeky, zvolil právě jméno Tigrid.
Třetí život: Nepřítel státu č. 1
Nové příjmení mu zůstalo i po návratu do Československa, přesněji po svatbě s Ivanou Myškovou, kterou si vzal v roce 1947 a která nové jméno legalizovala. Potkali se na ministerstvu zahraničí, kde Tigrid nějakou dobu působil a kde Ivana pracovala jako jeho sekretářka.
Na ministerstvu ale dlouho nevydržel, neboť i po návratu působil jako novinář a psal kriticky do lidoveckých novin a časopisů Lidová demokracie, Obzory a Vývoj. Jeho působení v lidoveckých médiích souviselo s příklonem ke konzervatismu a katolictví, ke kterému se obrátil během války. K myšlence konverze ho přivedl spisovatel Graham Greene, kterého potkal v BBC a který ke katolictví přešel od protestantismu.
Právě v Obzorech se poprvé ozvala Tigridova kritika poválečného odsunu sudetských Němců. Proti odsunu jako takovému Tigrid nebyl, ostře ale odmítal jeho provedení. V článku Odsun Němců, Západ a my popsal katastrofální hygienické a stravovací podmínky ve sběrném táboře na pražském Hagiboru, kde se šířily nemoci a umíraly děti.
Text o Hagiboru později označil za „počátek svého prvního skutečného životního zápasu, za svůj vstup do politiky“, napsal v jeho životopise Pavel Kosatík.
„Není možno popřít, že v prvních dobách došlo v pohraničí k nelidským činům, o nichž je dnes lépe pomlčet; je také pravdou, že se v několika krajích naši lidé obohacovali způsobem, který nelze jinak nazvat než hyenismem,“ psal také v článku Tigrid.
Sám Tigrid v roce 1992 vzpomínal, že to pro něj byla zvláštní situace, neboť velkou část jeho rodiny vyvraždili nacisté. „To jsou otřesy, které se nedají zapomenout a které se do odsunu promítaly, takže jsem se ocitl v podivné situaci, jako již několikrát v životě, že jsem bránil něco nebo alespoň pochyboval o něčem, o čem bych vlastně z hlediska přísně morálního, osobního, pochybovat neměl,“ přiblížil v rozhovoru s Kotykem.
I kvůli svému názoru na odsun se stal trnem v oku vládnoucím komunistům. Byl na prvním místě seznamu podezřelých z protistátní činnosti pražské státní bezpečnosti. Už dva dny před pučem, 23. února 1948, na něj vydala zatykač.
Čtvrtý život: S (reformními) komunisty se mluví
Tigrid ale znovu unikl. Krátce předtím, 19. února, totiž odjel do Německa, aby tam na pozvání Britů napsal reportáž z uprchlických táborů, ve kterých bylo podle Rudého práva s běženci špatně zacházeno. Vycestoval na diplomatický pas, který nevrátil po svém odchodu z ministerstva zahraničí.
V Československu zůstala jeho manželka, kterou režim držel jako rukojmí. Když ale komunisté pochopili, že se Tigrid nevrátí, pustili ji a ona pak za pomoci převaděčů utekla přes Šumavu za manželem.
V exilu Tigrid nejprve žádal o trvalý pobyt v USA a angažoval se v pomoci československým uprchlíkům v Německu, především ale stál u zrodu československého vysílání Svobodné Evropy. V Mnichově byl jeho programovým ředitelem. Vysílání financované z amerického státního rozpočtu začalo 1. května 1950.
„Ve Svobodné Evropě, to je pravda, byla novinářská činnost jasně propagačního zaměření, v tom se komunisté nemýlili. Vysílání bylo skutečně mocným nástrojem, ani ne v propagandě, ta byla ve vysílání chytře schována, někdy méně a někdy více, ale ve zpravodajství, které bylo pravdivé jako BBC, zkrátka ve zpravodajství se nelhalo,“ vysvětlil v devadesátých letech Tigrid.
Ze Svobodné Evropy odešel v roce 1952 po sporu s šéfem československé sekce Ferdinandem Peroutkou, který sídlil v New Yorku. Právě do New Yorku pak z Mnichova odešel i Tigrid, v USA studoval politické vědy a několik let se živil jako číšník.
Zlomový okamžik přišel v roce 1956, kdy založil Svědectví. Jedinečnost časopisu tkvěla v tom, že se přiklonil k myšlenkám takzvaného gradualismu, americké zahraničněpolitické koncepce, která usilovala o dialog se sovětským blokem. Tímto způsobem se měli (někteří) komunisté přesvědčit o výhodách demokracie a svobody a sami je pak začít požadovat doma.
Mnoho lidí ale tento přístup nechápalo, včetně několika členů redakční rady (odešel z ní například polistopadový šéf sociální demokracie Jiří Horák) nebo (podle Tigrida neefektivní) exilové Rady svobodného Československa, která Svědectví obvinila z kolaborantství.
Tigrid ale na svém pohledu trval a kritiku, která se na jeho hlavu snesla, v revue otiskoval. Svědectví se stalo nejúspěšnějším a nejvlivnějším exilovým časopisem a jeho autor, který v roce 1960 přesídlil do Paříže, kde získal místo evropského šéfa amerického vydavatelství, byl neustále objektem zájmu StB. Tajná služba na něj nasadila několik lidí a pokusila se ho dokonce unést.
Na stránkách Svědectví proběhlo několik dlouhodobých polemik a diskusí, z nichž nejdelší a nejobsažnější byla od konce sedmdesátých let takzvaná aféra Danubius. Tigrid se jejím prostřednictvím vrátil k tématu poválečného odsunu Němců, když otiskl k odsunu kritické Teze o vysídlení čs. Němců, podepsané pseudonymem Danubius. Pod ním se skrýval historik Ján Mlynárik, který byl po svém odhalení vyšetřován a nakonec odešel do exilu.
Pátý život: Ve službách Československa i Česka
Poslední číslo Svědectví vyšlo v roce 1992, to už ale byl Tigrid téměř tři roky zpátky v Československu. Do republiky se vrátil dva dny před inaugurací prezidenta Václava Havla, pro kterého později rok a půl pracoval jako poradce.
Z prvních polistopadových let byl spíše zklamaný. „Exploze svobody, sen, že svoboda je především stálá nezodpovědnost, každý pro sebe a každý za sebe, ne druhých za mě. Lidé mě zastavují na ulici: Pane Tigride, jak to dopadne, co uděláte? Říkám: Co uděláte vy, občané, rozhodne, mě se neptejte, na vás záleží,“ říkal v roce 1992.
Dva roky byl také ministrem kultury, a byť se na něj vzpomíná jako na jednoho z těch lepších, býval také kritizován kvůli svému liberálnímu přístupu ve smyslu „kultura si má na sebe vydělat sama,“ připomněl v životopise Kosatík.
V roce 1996 kandidoval Pavel Tigrid neúspěšně do Senátu a poté působil v prezidentské kanceláři, kde se věnoval česko-německým vztahům a podílel se třeba na vzniku Česko-německého fondu budoucnosti.
Po celá devadesátá léta také komentoval dění v Česku v novinách i rozhlase. Poslední léta života strávil střídavě v Praze a v Héricy u Paříže, kde 31. srpna 2003 zemřel a kde je i pochován.
