Osmadvacetiletá Viktorija Kolomijecová má od dětství sluchové postižení a používá naslouchátko. Navzdory každodennímu ostřelování zůstává v Kramatorsku poblíž frontové linie a stará se asi o dvě desítky starších a osamělých lidí, kteří jsou téměř nebo úplně neslyšící. Neslyší sirény, bzukot dronů ani výbuchy.
Jednou z osob, o které se Viktorija stará, je pětaosmdesátiletá Hanna. Žije sama. Viktorija ji navštěvuje, nosí jí chleba a kontroluje, jak se jí daří. Podle Viktorije plánuje Hanna zůstat doma i tuto zimu. V domě má kamna, takže bude potřeba zajistit zásobu palivového dřeva.
Důchod ženy činí 3200 hřiven (asi 1500 korun). Kvůli nebezpečí, kterému je vystaven pošťák, jí už není doručován domů. „Babička říká, že je pro ni velmi obtížné například dojet do města pro důchod, protože ještě nemá kartu. Říká, že jí někdo sdělil, že si zatím může důchod vyzvedávat na poště,“ uvedla Viktorija.
Kromě Viktorije Hanně pomáhají také dobrovolníci a sousedé. Evakuovat se nechce. „Co jí brání v odjezdu? Strach z neznámého. Kam by mohla jít? Je zmatená, je už ve vysokém věku a uvědomuje si, že by si jen těžko hledala nové místo k bydlení. Proto zůstává tady,“ popisuje Viktorija.
V této části Kramatorsku platí od srpna 2026 povinná evakuace rodin s dětmi. Na obloze je slyšet bzukot dronů. Viktorija se s Hannou domluví na dalším setkání a rozloučí se.
Viktorija se stará přibližně o dvacet žen a mužů se sluchovým postižením, jako je Hanna. Většinou jde o starší lidi, kteří žijí doma. „Neslyší drony, sirény ani výbuchy. Aby se zorientovali, musí se do určité míry spoléhat na ostatní. Většinou ale zůstávají doma a nikam nechodí. Mají strach odejít. Kdyby se přestěhovali do jiného města, byli by úplně ztracení – bez pomoci, podpory a informací,“ říká Viktorija.
Ti, kterým to zdravotní stav dovoluje, chodí podle Viktorije nakupovat sami. Někteří ukážou seznam toho, co potřebují, jiní na zboží ukazují prstem. Viktorija zná znakový jazyk od dětství, protože sama má sluchové postižení a používá naslouchátko.
Bez naslouchátka se cítí ztracená
„Moje naslouchátko je pro mě životně důležité. Když si ho sundám, cítím se bez něj ztracená. Mnoho lidí překvapí, když jim řeknu, že bez něj mi všechno připadá trochu šedé. Jakmile si ho ale znovu nasadím, svět se mi rozjasní. Na noc si ho obvykle sundávám, ale bojím se bez něj usnout,“ uvedla Viktorija.
Okna ve Viktorijině domě už v důsledku ostřelování třikrát vyrazila tlaková vlna. „Snažíme se dát dohromady a něco opravit, ale už jsme pochopili, že to nemá smysl,“ říká Viktorija.
Přesto plánuje dál žít ve svém rodném Kramatorsku. Navštěvuje lidi, pomáhá jim získat humanitární pomoc a vyřizovat administrativu spojenou se sociálními dávkami.
„Když potřebujeme zajít na nějaký úřad, jdeme tam, vyřídíme potřebnou záležitost, já tlumočím, oni si vše zapíšou a podají potřebné žádosti. Brzy má začít program na 19 800 (finanční pomoc na přípravu na topnou sezonu, pozn. red.). Už mi volají: ‚Jak to máme udělat? Co máme dělat?‘ Postupně to začínáme řešit,“ říká Viktorija.
„Opravdu ráda pomáhám lidem se sluchovým postižením, protože je mi to velmi blízké. Moje maminka má problémy se sluchem a babička je neslyšící. Lidé se mě často ptají, proč tu zůstávám. Zůstávám, protože mě tu opravdu potřebují,“ uvedla Viktorija.
Jak uvedla pro Suspilne Ljudmyla Snicarenková, koordinátorka projektu nevládní organizace „Fond rozvoje komunity“, která sedm let podporovala lidi se sluchovým postižením v Kramatorsku, zástupci organizace už město opustili a těm, kteří zůstali, poskytují podporu na dálku.
Podle ní zde dříve žilo přibližně 250 lidí se sluchovým postižením, a to nejen z Kramatorsku, ale také ze sousedního Slovjansku, Kosťantynivky a okolních oblastí.
„V současnosti je tady asi deset až patnáct lidí. Dostávají humanitární pomoc. Každý den je vyzýváme, aby odjeli, a poskytujeme jim potřebné informace. Obracejí se na naši tlumočnici znakového jazyka, která pak kontaktuje organizace zajišťující evakuaci,“ říká Snicarenková.
Podle tiskového oddělení vojenské správy města Kramatorsk zůstává v kramatorské komunitě přibližně 45 tisíc lidí. Z toho téměř 3500 tvoří lidé se zdravotním postižením první a druhé kategorie.
Tento text vznikl s podporou projektu Mezinárodního fondu pojištění novinářů, který realizuje Asociace nezávislých regionálních vydavatelů Ukrajiny, a je součástí programu Voices of Ukraine / SAFE koordinovaného Evropským centrem pro svobodu tisku a médií. Program Voices of Ukraine / SAFE je realizován v rámci Iniciativy Hannah Arendtové za podpory německého spolkového ministerstva zahraničí.
Článek napsala Darja Kurennová (Suspilne Ukraine), poprvé publikovaný 13. září 2026 19:47 (SELČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.
