Na konci 20. let vyvolala nová dvojice Voskovec–Werich u publika hotovou senzaci. Jejich první společná hra Vest Pocket Revue (1927) přišla s intelektuálním humorem a originální poetikou, kterou oba autoři shazovali nabubřelost, škrobenost a přehnané vlastenčení. Nechyběla ani ostrá satira. S dalšími hrami tak věhlas dvojice zamířil strmě vzhůru a představení s vynikajícím hudebním doprovodem Jaroslava Ježka začala být beznadějně vyprodaná.
Boj s nacismem
V+W nejdřív chtěli diváky jen bavit, tíha doby je ale brzy přivedla k politické satiře. Už v roce 1933 varovali ve hře Osel a stín (1933) před nejrůznějšími vůdci, kteří jsou schopní zmanipulovat lidi. Německé velvyslanectví v Praze proti hře dokonce podávalo ostré diplomatické protesty. Kat a blázen z roku 1934 byla již přímým vypovězením boje domácímu nacismu.
Německo oslabené první světovou válkou, hyperinflací a politickou nestabilitou začalo v té době výrazně nabývat na síle. Hitler se chopil moci, v roce 1935 byla v zemi zavedena všeobecná branná povinnost a o rok později Německo obsadilo demilitarizované Porýní. Sudetští Němci v čele s Konrádem Henleinem navíc v pohraničí začali stupňovat své požadavky.
Voskovec s Werichem k dění ve střední Evropě nemlčeli. Jejich Balada z hadrů z roku 1935 naopak patřila k nejodvážnějším protifašistickým hrám své doby. Kulisa „středověku“, ve které básník François Villon vede svůj protest proti zkorumpovaným pánům, byla podobenstvím tehdejší společnosti, především nástupu nacismu.
Rok 1937 se nicméně ještě v Osvobozeném divadle nesl v poměrně radostném duchu, ten následující už ale byl pro divadlo osudový. Voskovec i Werich začali bít na poplach. Ve svých hrách Těžká Barbora a Pěst na oko stále více otevřeně a nebojácně vystupovali proti třetí říši i samotnému Hitlerovi. „Je lepší si střílet z kultury, než střílet do kultury,“ konstatují v představení.
Kanony nejsou důležitější než máslo
Proti Německu proto bojovali i mimo divadelní prkna. V létě 1938 například na táboře pro české a německé děti v Sudetech uspořádali vystoupení, kde varovali před rostoucí nenávistí.
„Nehodláme vydat svou zemi generálům, kteří tvrdí, že kanony jsou důležitější než máslo. Na druhé straně hranic učí své děti, že válka je vznešená, a učí je nenávidět děti jiných ras. My v Československu si tohle namluvit nedáme,“ vzkázali dětem, se kterými si poté společně zazpívali oblíbenou písničku Proti větru.
Po mnichovské konferenci, která koncem září před osmdesáti lety vydala Hitlerovi československé Sudety, se ale poměry v republice radikálně změnily. „Osvobozené divadlo, s tím programem, který jsme měli, bylo neudržitelné. Bylo vidět, že musí padnout za oběť. Nemohli už jsme hrát hru Pěst na oko, a tak jsme začali studovat hru, kterou jsme nazvali Hlava proti Mihuli,“ vzpomínal později Werich.
Zákaz premiéry kvůli zesměšňování politiků
Její premiéry se ale herci už nedočkali. Těsně před prvním uvedením přišel v roce 1938 z ministerstva vnitra oficiální zákaz, ve kterém mimo jiné stálo: „Voskovec a Werich jsou orientovaní až na hranice komunismu a jejich náměty obíraly se většinou zesměšňováním politiky a úřadů. Z toho důvodu navrhuje zdejší úřad, aby představení Osvobozeného divadla nebylo povoleno.“
10. listopadu bylo nakonec úředně zakázané i celé Osvobozené divadlo. Stalo se tak jednou z prvních obětí totalitarismu, proti kterému od roku 1933 bojovalo. „To bylo jejich obrovské štěstí. Kdyby hráli až do března 1939, koncentrační tábor je neminul,“ domnívá se divadelní kritik Vladimír Just.
Útěk za moře
Voskovec a Werich byli kvůli svým písním, forbínám a narážkám na Hitlera jedni z prvních, na koho se Němci chystali. Po zakázání divadla proto Voskovec na Silvestra roku 1938 raději odjel do Spojených států a Werich ho spolu s Ježkem následoval 9. ledna 1939.
Ježek se návratu domů a konce války nedožil. Zemřel na Nový rok 1942. Werich přijel do Československa po téměř sedmi letech v říjnu 1945. Voskovec se vrátil až téměř o rok později, v září 1946.
Historie.cs: Jiří Voskovec a Jan Werich
Aby si zachovali nezávislost, odmítla tehdy oblíbená dvojice jakoukoliv finanční pomoc od státu. Společně následně obnovili poslední předválečnou hru Pěst na oko. Osvobozené divadlo už ale svých kvalit z doby první republiky nikdy nedosáhlo.
Zatímco v čase mezi světovými válkami natočila oblíbená dvojice i několik úspěšných filmů, po válce se spolu Voskovec a Werich objevili před kamerou pouze jednou, a to navíc v natočené části představení propagující budovatelský optimismus a hospodářskou dvouletku.
Jedna duše ve dvou tělech
Voskovec ale z oslavování dvouletého hospodářského plánu příliš nadšený nebyl. Události následujících měsíců ho jen utvrdily v tom, že je nejvyšší čas opět odejít; s Werichem se ještě podílel na přípravě hudební komedie Divotvorný hrnec, v roce 1948 ale přijal funkci delegáta UNESCO v Paříži, což byla jen přestupní stanice ke druhé cestě do USA, odkud už se domů nikdy nevrátil.
Kniha Jan Werich za oponou odhaluje Werichovu jinou tvář
Werich na rozdíl od svého druha v Československu setrval a snažil se slavnou prvorepublikovou scénu obnovit. Ani jeden z dvojice už ale sám nebyl tak silný, jako když tvořili dohromady. Přátelé je vždy považovali za jednu duši ve dvou tělech. Werichovo poválečné působení navíc ovlivnil komunistický režim.
S Miroslavem Horníčkem se snažil v druhé polovině 50. let navázat na tradici V+W. Natočil i několik nezapomenutelných filmů a významnou roli vytvořil v 60. letech v satirické fantazii Až přijde kocour. Velmi oblíbené byly i pohádky Císařův pekař – Pekařův císař (1951) nebo Byl jednou jeden král (1954), přestože je někteří vnímají jako dobové agitky.
S komunistickým režimem to ovšem měl jako na houpačce. V červnu 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov, což pro něj znamenalo konec divadla, jeho jméno zmizelo i z televize, přestaly mu vycházet knihy. V té době ho již také trápilo zdraví. Werichův podpis pod antichartou v lednu 1977 je dodnes předmětem dohadů.
Za to, že mě nechali jednou hrát v Lucerně, jim nebudu lízat holínky
Obecenstvo se mohlo naposledy naživo se svým moudrým klaunem zasmát na jaře 1977, kdy mu režim povolil vystoupení v pražské Lucerně. Wericha to sice pozvedlo na duši, ale pocit hořkosti neodvanul. „To víte, já jim dneska řeknu svý. Za to, že mě nechali jednou hrát v Lucerně, jim lízat holínky nebudu,“ svěřil se tehdy Jiřímu Suchému. V televizi se pak naposledy objevil v příbězích o Panu Tau.
Werich zemřel 31. října 1980, Voskovec ho v USA přežil o pouhých osm měsíců. Dvě slavné postavy českého i světového divadla se mohly v Praze setkat až po listopadu 1989, kdy byla na Olšanech po boku Jana Wericha a členů rodiny uložena urna s Voskovcovým popelem.
