V noci z 23. na 24. srpna 1939 byla v Moskvě podepsána Smlouva o neútočení mezi Svazem sovětských socialistických republik a Německem. Pakt a navazující dodatky k němu zahájily novou etapu v rozvoji vztahů mezi Sovětským svazem a nacistickou Třetí říší – krátce před vypuknutím druhé světové války. Význam události, jež na desetiletí dopředu ovlivnila osudy národů střední a východní Evropy, jakož i způsob, jímž se s jejím odkazem v současném Rusku nakládá, přibližuje v komentáři pro web ČT24 Jan Šír z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Den, kdy se Stalin s Hitlerem dohodli na rozparcelování střední a východní Evropy
Sovětsko-německá ujednání z let 1939 až 1941 položila základ pro společný postup obou mocností v počáteční fázi nadcházejícího celosvětového ozbrojeného konfliktu.
Návrh smlouvy přivezl do Moskvy Hitlerův ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Odtud i nejběžnější název dokumentu, jenž vešel ve všeobecnou známost podle signatářů smlouvy jako Pakt Molotov-Ribbentrop.
Sféry vlivu a dělení Polska
Několik slov k samotnému obsahu paktu. Hlavním ustanovením byl závazek nenapadení. Sovětský svaz a Německá říše se konkrétně zavazovaly, že se zdrží „jakéhokoli násilného aktu, jakékoli válečné akce a vzájemného napadení, které by podnikly buď samy, anebo ve spojení s jinými silami“. To dál rozvíjel závazek neutrality pro případ, že by se jedna ze smluvních stran stala „objektem válečného aktu ze strany třetí síly“.
Mimo to smlouva předpokládala vzájemné konzultace, jakož i pokojné řešení sporných situací. Konečně Sovětský svaz a Německá říše se ujišťovaly, že se nebudou účastnit „jakéhokoli spolčení sil, jež by bylo přímo či nepřímo namířeno proti druhé straně“.
Hlavní ustanovení smlouvy, nehledě na nápadně smírný jazyk, sama o sobě ještě nevybočovala nutně z dobové praxe. Potud snad v pořádku. Pravý smysl dodával paktu teprve tajný dodatečný protokol, jenž byl připojen z iniciativy sovětské strany a jehož předmětem nebylo nic míň než „rozhraničení sfér vlivu“.
Zasahovalo území vícero nezávislých států v oblasti širší východní Evropy. První oblastí byl region Pobaltí. V souladu s ujednáním tajného protokolu měla pro případ „nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě)“ tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Sovětského svazu a Německa severní hranice Litvy.
Dodatek dále předpokládal „nové územní a politické uspořádání oblastí náležejících k polskému státu“. Zde měla hranice „sfér vlivu“ mezi Sovětským svazem a Německem probíhat zhruba po linii řek Narev, Visla a San. „Konečné řešení“ otázky, „zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen“, mělo být ponecháno až na „další politický vývoj“.
Samostatný bod protokolu upravoval podobu budoucích poměrů v oblasti jihovýchodní Evropy: sovětská strana zdůraznila svůj „zájem“ na rumunské Besarábii, zatímco Německo potvrdilo svůj „naprostý politický nezájem o tyto oblasti“.
Rozhraničení „sfér vlivu“ bylo v průběhu následujících měsíců v některých podstatných detailech vícekrát korigováno. Tak ještě v září 1939 podepsaly Sovětský svaz a Německá říše smlouvu o hranicích a přátelství, jíž „definitivně vyřešily problémy, které vznikly zhroucením polského státu“. Smlouva stvrzovala hranici „přirozených národních zájmů“ Sovětského svazu a Německa na územích někdejšího polského státu; smluvená linie rozhraničení měla nově spadat v jedno s hranicí mezi Sovětským svazem a Německou říší.
Smlouvu opět rozvádělo několik tajných dodatků. Podle nich Německo souhlasilo s postoupením většiny území litevského státu do „sféry vlivu SSSR“; výměnou za to Sověti uznali některé části Polska včetně Varšavy za součást „sféry vlivu Třetí říše“. Zbytek Litvy nacisté oficiálně odstoupili Sovětům za peněžní náhradu na základě dohod z ledna 1941.
Vyřešení „polské otázky“
Co následovalo, je všeobecně známo a bylo již mnohokrát podrobně zdokumentováno, proto jen stručná rekapitulace, jak mělo naplňování paktu v praxi vypadat.
Hned 1. září 1939 nacistické Německo napadlo Polsko. Anglie a Francie, vázány vůči Polsku bezpečnostními garancemi, vyhlašují válku Německu. Vypuká druhá světová válka v Evropě. Po dalších dvou týdnech napadl Polsko z východu Sovětský svaz. Do konce měsíce Polsko kapituluje a je zcela obsazeno německým wehrmachtem a Rudou armádou a dle smluveného rozhraničení „sfér vlivu“ inkorporováno do Německé říše, resp. Sovětského svazu.
S vyřešením „polské otázky“ upřel Sovětský svaz svoji pozornost na tři nezávislé republiky Pobaltí. Ještě v září 1939 byly Litva, Lotyšsko a Estonsko konfrontovány s ultimátem, aby na svém území strpěly zřízení sovětských základen; v důsledku ve všech pobaltských zemích Sověti ustavují mnohatisícový vojenský kontingent. V květnu a červnu 1940 po další sérii ultimát Litva, Lotyšsko a Estonsko souhlasí s intervencí Rudé armády, jež s sebou nesla již i změnu státního zřízení. Nové vlády „národní fronty“ za účasti komunistů orchestrují „volby“ do „národních shromáždění“. Ta hned svým prvním krokem po ustavení žádají o „vstup do SSSR“, čemuž Moskva ještě téhož léta „vyhoví“.
Poslední den listopadu 1939 Sovětský svaz bez vyhlášení války napadá Finsko. Útoku předcházelo ostřelování sovětského území z finské strany, jež se mělo ukázat jako provokace NKVD vedená pod falešnou vlajkou s cílem získat casus belli. Navzdory masivní početní přesile naráží Rudá armáda na tuhý odpor, jenž celou operaci protáhl na sto dní. Na příměří Finové přistupují až v momentě, kdy je jasné, že zůstanou bez pomoci spojenců; cenou za uchování nezávislosti byla mimo jiné část Karélie, Karelská šíje a země na sever od Ladožského jezera včetně Vyborgu, jakož i Rybářský poloostrov na severu a ostrovy ve Finském zálivu.
Katyň
Konečně v červnu 1940 Sovětský svaz vznáší ultimátum vůči Rumunsku s požadavky na odstoupení území Besarábie, jakož i severní Bukoviny (poslední požadavek šel daleko nad rámec toho, co bylo původně smluveno s Hitlerem). Rumunská vláda nátlaku podléhá a požadovaná území vyklízí. Rudá armáda následně rozšiřuje okupaci částí Rumunska ještě na oblast Hercy.
Zatímco na Německem obsazených územích se již naplno rozjížděla mašina teroru, jejímž symbolem se měly stát vyhlazovací tábory, pro spravedlnost nutno říci, že ani Sovětský svaz v tomto ohledu příliš nezaostával. Reorganizace poměrů na územích přiřčených podle smluv s Hitlerem do sovětské „zóny vlivu“ probíhala – s některými lokálními specifiky – vesměs podle stejného scénáře: NKVD, deportace původního obyvatelstva („třídních nepřátel“), čistky, nucené práce, gulag, osídlení dobytých území nově příchozími, jakož i zavádění dalších výdobytků tehdejšího socialistického zřízení – sovětizace, rusifikace a jiné.
Velkou mezinárodní pozornost k sobě přitáhly válečné zločiny spáchané na dobytých územích. Tím patrně největším, jenž svojí masovostí, plánovitostí a organizovaným provedením předznamenal budoucí stalinské genocidní experimenty s přesidlováním celých národů, byla vražda téměř 22 tisíc zajatých polských vojáků, představitelů národní inteligence a činitelů v Katyni v březnu 1940. Netřeba dodávat, že o své vině na tomto zločinu Moskva vehementně lhala až do samotného rozpadu Sovětského svazu na přelomu 80. a 90. let.
Poznamenejme, že sovětsko-nacistická spolupráce na počátku konfliktu se neomezovala jen na koordinaci válečných operací při „rozhraničení“ dohodnutých „sfér vlivu“. Zvlášť intenzivně se rozvíjela také obchodní výměna, s ohledem na námořní blokádu Hitlerova Německa ze strany západních mocností. Sovětský svaz dodával Říši obilí, naftu a ropné produkty, bavlnu a další suroviny strategického významu. Za to s pomocí německého průmyslu získal možnost obnovit svůj strojový park, včetně armádní techniky a zbraní.
Mýtus „velké vlastenecké války“
Spojenectví ukončil až vpád nacistických armád do Sovětského svazu v červnu 1941. Krachem sovětsko-nacistického spojenectví se však historie paktu Molotov-Ribbentrop nevyčerpává. Naopak, intrika ohledně povahy a šíře spojenectví dvou totalitních režimů k momentu rozpoutání celosvětového válečného konfliktu zůstala zachována a nepřestávala rezonovat ani po jeho skončení.
Sám pakt byl ve své době publikován a jeho obsah byl tedy znám, nikoli již ale navazující tajné protokoly. Německé originály dokumentů byly za války během bombardování Berlína zničeny, dochovaly se nicméně aspoň v kopii. Američané záhy po válce sovětsko-německé dokumenty zveřejnili, čímž postavili Sověty do nelichotivého postavení a stimulovali historickou a právní debatu.
Odlišná byla situace s ruskými originály paktu a navazujících dodatků k němu. Ty byly po celou dobu bezpečně uloženy ve Stalinově osobním sejfu a po jeho smrti převedeny do archivu ÚV KSSS. Navzdory tomu Moskva prakticky až do posledních chvil trvání Sovětského svazu existenci jakýchkoli tajných ujednání s Hitlerem kategoricky popírala a zveřejněné dokumenty označovala typicky za „podvrh“ a za zlovolnou snahu o „falšování historie“ ze strany západních nepřátel.
V ideologické rovině se Moskva snažila tuto hanebnou etapu dějin zastřít pomocí konceptu „velké vlastenecké války let 1941–1945“, jenž měl ze slovníku a poté i z obecného povědomí vytěsnit po světě užívaný konkurenční pojem druhá světová válka.
Ač původně stalinské klišé, nabral tento koncept od 60. let rysy kvazináboženského narativu. Předkládá mytický boj dobra proti zlu, v němž hrdinný sovětský lid (Rusové), sjednocen pod moudrým vedením, zničil fašistické okupanty a ještě zachránil ostatní národy světa od poroby (pročež mu a také všem, kdo si tento odkaz budou kdy osobovat, mají být všichni na věky vděčni). Středobodem celé konstrukce je dogma, že Sovětský svaz je oběť (a nikoli agresor bojující po boku nacistické Třetí říše, jímž ve skutečnosti byl v letech předcházejících nacistickému vpádu).
Z dalších klíčových postulátů oficiálně raženého výkladu možno vypíchnout tezi o tom, že právě Sovětský svaz sehrál ústřední roli v porážce nacismu a nesl hlavní břímě války. Úměrně tomu dochází pak i k navyšování odhadů obětí války až na stávajících nejčastěji uváděných 27 milionů sovětských občanů, kam režimní historici-propagandisté bez většího ostychu započítávají nejen oběti nekompetence a zločinů sovětského vedení, nýbrž i příslušníky těch národů, jež byly tím samým Sovětským svazem nejprve napadeny a násilně včleněny do jeho řad.
Logicky i válečná strádání a další negativní jevy byly „normální“, historicky „nutné“, „dobově podmíněné“, v porovnání s nacistickými zvěrstvy pořád „zanedbatelné“ a tváří v tvář této pro lidstvo existenční hrozbě svým způsobem vlastně „ospravedlnitelné“. (A kdo tvrdí něco jiného, je cizí agent, zrádce, špiní světlý obraz osvoboditelů…).
Specificky ve vztahu k paktu Molotov-Ribbentrop začaly být vyzdvihovány teze, jako že se jednalo ze strany Sovětského svazu o čistě „vynucený“, svou povahou „defenzivní krok“, jenž umožnil Sovětům jakoby získat čas, mobilizovat, dozbrojit, předsunout obranný perimetr proti chystanému nepřátelskému vpádu. V případě anexe Litvy, Lotyšska a Estonska zas bývá zdůrazňován „dobrovolný charakter“ jejich přistoupení k Sovětskému svazu, poté co v Pobaltí zvítězila „revoluce“. Tak jako v případě všech dřívějších teritoriálních výbojů bývá obecně akcentován „pokrokový ráz“ přičlenění politicky, kulturně a (zpravidla i) hospodářsky vyspělejších národů k Sovětskému svazu, potažmo k Rusku.
Sovětsko-německé dokumenty se výrazně zapsaly do historie ještě jednou, a to v samotné závěrečné fázi existence sovětského impéria na přelomu 80. a 90. let. Glasnosť, perestrojka a demokratizace uvolnily prostor pro veřejnou debatu o „bílých místech“ sovětských (ruských) dějin, kde čelní místo připadá na období stalinského teroru a jeho spojenectví s nacistickým režimem. Zatímco pro velkou část územních výbojů z let 1939 až 1941 Sovětský svaz po roce 1945 našel stvrzení v rámci nového poválečného uspořádání Evropy, dosáhnout širšího mezinárodního uznání anexe Litvy, Lotyšska a Estonska se Moskvě nikdy nepodařilo. Okupované republiky Pobaltí tak zůstávaly jejím slabým místem.
Již jen debata ohledně způsobu, jakým byly Litva, Lotyšsko a Estonsko včleněny do rodiny sovětských národů, ve svých důsledcích zpochybňovala samotné základy, na nichž byl Sovětský svaz (Rusko) dlouhodobě budován. V roce 1989 byla z podnětu představitelů baltských republik otázka historického a právního zhodnocení sovětsko-německého paktu o neútočení z roku 1939 vynesena na pořad jednání celosvazového Sjezdu lidových poslanců. Ten na základě prozkoumání německých kopií dokumentů (příslušná komise neměla k dispozici do té doby oficiálně stále „neexistující“ sovětské originály) odsoudil pakt a tajné dodatky k němu jako „právně neudržitelné a neplatné od momentu jejich podpisu“. Od obnovení státnosti okupovaných pobaltských republik v roce 1991 pak zbyl jen krůček k rozpadu Sovětského svazu.
Lež jako státní doktrína
Originály sovětsko-německých dohod z let 1939 až 1941 uchovávané po dobu více než půl století v ruských archivech se po rozpadu Sovětského svazu nakonec „našly“ a za Jelcinovy vlády v první polovině 90. let se také dočkaly zasloužené publikace. Bohužel tento smělý počin nebyl již následován hlubší společenskou reflexí totalitní minulosti. Zejména od Putinova nástupu k moci tak dochází k znovuoprašování zavedených sovětských ideologických schémat, jakkoli v modernějším, výrazně nacionalističtějším hávu. Právě „vítězství proti fašismu“ se stává tím hlavním referenčním bodem, k němuž se jako k poslednímu zdroji národní hrdosti upíná země, jež nebyla dosud schopna vykázat jiný pozitivní příběh.
Kult „velké vlastenecké války“ coby ústřední složka novodobé ruské identity mezitím pronikl prakticky do všech sfér veřejného života. Od psané historie, přes školní učebnice, restrikce přístupu do archivů, hromadné sdělovací prostředky až po umění. Nabývá značně ritualizovaných forem. Vrcholem jsou každoroční oslavy „dne vítězství“ na 9. května, jenž svým významem dávno vytlačil ostatní svátky a památné dny, náboženské i světské. Nedílnou součástí je již povinná okázalá vojenská přehlídka, jež víc než pietu a truchlení za padlé připomíná demonstraci vojenské síly státu a s ní i jednotu národa semknutého kolem politické reprezentace.
Oficiální tón pro další výklad zadávají pravidelné schůzky politického vedení s členy historické obce. V roce 2009 byla při úřadu hlavy státu zřízena zvláštní komise pro boj proti snahám o falšování historie – do jejíž gesce mělo reálně spadat nic jiného než falšování historie. Hlavní historické společnosti a fondy v Rusku fungují pod přiznanou kontrolou silových struktur.
K prosazování jednotného všeobecně závazného výkladu spoléhá ruský stát v rostoucí míře i na donucení a represivní aparát. Novelou z roku 2014 tak byla do trestního zákoníku zařazena skutková podstata trestného činu „rehabilitace nacismu“, jež umožňuje postihovat jednání jako „šíření vědomě nepravdivých údajů o činnosti SSSR v letech druhé světové války“ trestněprávní cestou (sazba až pět let). Režimní propaganda vydává tuto úpravu za příklad „zákonů na ochranu paměti“, jež existují i v některých zemích Západu. Dosavadní aplikace, zvláště pak kauzy proti prominentním historikům zkoumajícím zločiny stalinismu, jakož i pokračující nástup na nevládní organizace nasvědčují spíše tomu, že skutečným smyslem opatření je kontrola válečných narativů a znemožnění historické debaty.
Kontrola historických výkladů tak představuje důležitý nástroj nadvlády ruského státu nad společností. Slouží jako prostředek vojensko-patriotické mobilizace obyvatel „ruského světa“ doma i za jeho hranicemi. Monopolizace odkazu dědictví vítězství proti fašismu ospravedlňuje masivní militarizaci státu. Spolu s tím poskytuje vládnoucímu režimu imunitu vůči kritice vlastních selhání ze strany případných oponentů, které tak lze jednoduše ostrakizovat jako „fašisty“.
Putinovy „války o historii“ mají rovněž výraznou vnější dimenzi. Militarizace kolektivního vědomí vytváří živnou půdu pro reálné agrese. Stojí za připomenutí, že právě skrz „boj proti fašismu“ Rusko rámuje svoji probíhající agresi proti Ukrajině. Již pravidelné provokace motorkářských gangů, vměšování ruské ambasády v Praze do záležitostí místní samosprávy ve věci pomníku maršála Koněva, aktuální spory o péči o vojenské hřbitovy – to vše jsou měkčí formy téhož, s nimiž se lze dnes setkat v České republice, jak upozorňuje ve svých výročních zprávách BIS.
Anexí Krymu a ozbrojeným vpádem do Donbasu v roce 2014 podniklo Rusko radikální pokus o opětovnou institucionalizaci kultury územních výbojů a útočných válek, o nichž Evropa měla za to, že jsou již dávno minulostí. Je proto více než kdy jindy aktuální si připomínat, kam takové chování může vést, nesetká-li se s adekvátním odporem. A s tím i jeden pozapomenutý pakt, který k tomu všemu vydláždil cestu.
Jan Šír působí jako výzkumný pracovník katedry ruských a východoevropských studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Specializuje se na politický, bezpečnostní a energetický vývoj nástupnických států bývalého Sovětského svazu. Je autorem a spoluautorem tří monografií včetně kolektivní práce Ruská agrese proti Ukrajině (Praha: Karolinum, 2017).
Jan Šír