V pátek 4. dubna uplynulo osmdesát let od osvobození Bratislavy, k němuž došlo v rámci první etapy bratislavsko-brněnské operace, během níž sovětské a rumunské jednotky osvobozovaly jihozápad slovenského území od nacistů. Boje o Bratislavu, které se Němci nechtěli snadno vzdát, začaly 2. dubna 1945.
V roce 1944 propuklo Slovenské národní povstání. Slovenské území pak bylo postupně osvobozováno Rudou armádou, armádou Rumunska, které přešlo na stranu Spojenců, a 1. československým armádním sborem. Vůbec první osvobozenou obcí se stalo 6. října 1944 Kalinovo. Prvním velký osvobozeným městem byly 20. ledna 1945 Košice.
Osvobození největšího slovenského města se uskutečnilo v rámci bratislavsko-brněnské operace, která probíhala na jaře 1945 a byla rozdělena do dvou etap. První z nich se uskutečnila od 25. března do 11. dubna. Druhá poté pokračovala od 12. dubna do 5. května a vyvrcholila osvobozením Brna.
Na operaci se na jihozápadu slovenského území podílely sovětské a rumunské jednotky působící v rámci 2. ukrajinského frontu. Do bojů se na jejím začátku zapojilo osmadvacet sovětských a čtrnáct rumunských divizí. Na druhé straně pak stálo jedenáct divizí.
Začátek operace
První etapa, která je nazývána též jako bratislavská, začala podle Vojenského historického ústavu Bratislava (VHÚB) přechodem řeky Hron, kde sovětské jednotky vytvořily souvislé předmostí. Včasné přísuny ženijních prostředků umožňovaly postupujícím jednotkám rychle překonávat řeky. Do 28. března ovládla sovětská vojska území široké asi 135 kilometrů do hloubky 40 kilometrů.
Během bojů o prostory Štúrova, Komárna i Bratislavy podporovala útočící vojska dunajská válečná říční flotila. Ta například vysadila 83. brigádu námořní pěchoty dvacet kilometrů východně od Komárna do týlu nepřítele. Koncem března dosáhla útočící vojska řeky Nitry.
K Malým Karpatům a Bratislavě se sovětská armáda probojovala Podunajskou nížinou 1. dubna 1945, přičemž za jeden den postupovala průměrným tempem patnáct až dvacet kilometrů. Vojenský historický ústav Bratislava podotýká, že tempo postupu bylo v tomto období vůbec nejrychlejší v celém dosavadním průběhu bojů za osvobození Slovenska. Posun frontové linie ale nebyl rovnoměrný, protože postup útočících jednotek na pravém křídle fronty zpomaloval horský terén.
Odchod vládních představitelů a transport politických vězňů
Bratislavu koncem března ve velké míře opouštěli profašističtí příslušníci Hlinkovy gardy a Hlinkovy Slovenské lidové strany. Vládní reprezentace spolu s prezidentem Jozefem Tisem přesídlila do Holíče a později uprchla do Rakouska.
Post Bellum SK připomíná na webu SME Blog také transport politických vězňů, který byl vypravený 31. března 1945. Vězni byli odvezeni do koncentračního tábora Mauthausen, kde je nacisté hromadně povraždili. V době, kdy došlo k jejich deportaci z Bratislavy, už nad městem přelétávala letadla Rudé armády.
Přípravy na obranu
V prvních dubnových dnech se přestalo pracovat v úřadech a továrnách a nefungovala ani městská hromadná doprava. Němci také zničili most Milana Rastislava Štefánika.
Na příchod spojeneckých vojsk se podle Vojenského historického ústavu Bratislava město připravovalo více než tři měsíce. Sloužilo jako předsunutá součást německé obrany Vídně a takzvané alpské pevnosti. Byla vybudována tři pásma. Bratislavu obepínal také protitankový příkop a Němci rovněž rozmístili dvanáct dělostřeleckých baterií.
V samotném městě byly vybudovány kryty, betonové bunkry i postavení pro kulomety a děla. Německé velení Bratislavu rozdělilo na několik destrukčních obvodů, v nichž měly být podle vývoje bojů odpalované trhavinové nálože nebo vytvářeny závaly. Na zvláštní síť tvořenou roznětovým elektrickým kabelovým vedením pak byly napojeny některé důležité dopravní či tovární objekty. Do prostoru jižně od Dunaje se zároveň přesunuly nové německé divize a útvary určené k udržení města. Účastnili se i maďarští vojáci.
Boje o Bratislavu
Boje o město začaly 2. dubna, kdy oddíly sovětských vojsk osvobodily Vajnory. O den později se rozhořela hlavní část bojů, kdy sovětské jednotky postupovaly z jihu i jihovýchodu. Proti proudu Dunaje pak plula dunajská vojenská říční flotila, která palbou podporovala pozemní vojska. Už 3. dubna se části sovětských vojáků podařilo probojovat na okraj souvislé zastavěné plochy města.
O den později se nejtužší boje vedly o Bratislavský hrad a jeho okolí. Podle VHÚB je pravděpodobné, že některé jednotky pronikly k hradu už v dopoledních hodinách. Osvobození celého prostoru se ale nepochybně odehrálo až po poledni.
Získat hrad bylo pro útočníky klíčové z toho důvodu, že nacistická obrana v jeho areálu měla v dostřelu některé části centra města. Němci navíc z hradu kontrolovali cestu podél Dunaje, nynější Nábřeží armádního generála Ludvíka Svobody. Obsazení hradu pak mělo vliv i na završení osvobození celé západní části Bratislavy. Do večera 4. dubna bylo město osvobozeno.
Během přímých bojů o Bratislavu padlo 742 sovětských a 470 německých a maďarských vojáků. Boje stály život také 121 civilistů. Podle Post Bellum SK utrpělo město značné škody. Zničených či poškozených bylo více než tisíc budov.
Rudá armáda postoupila podle Tomáše Jakla z Vojenského historického ústavu Praha během bratislavské fáze operace 120 kilometrů od Hronu na západ. Podařilo se jí osvobodit téměř celé jihozápadní Slovensko o rozloze zhruba patnáct tisíc kilometrů čtverečních. Mezi osvobozená města patřily Nové Zámky, Komárno, Nitra, Galanta, Trnava nebo Prievidza. Poslední jednotky wehrmachtu byly ze slovenského území vytlačeny do začátku května.
Jmenování první poválečné vlády
V tentýž den, kdy došlo k definitivnímu osvobození Bratislavy, jmenoval v Košicích prezident Edvard Beneš první československou poválečnou vládu v čele se sociálním demokratem Zdeňkem Fierlingerem.
V pětadvacetičlenném kabinetu měly české strany – sociální demokracie (ČSSD), národně socialistická (ČSNS) a lidová strana (ČSL) po třech zástupcích a komunistická strana čtyři. Zastoupeni byli i tři nestraníci. Slováků bylo ve vládě devět – čtyři členové slovenské komunistické strany (KSS), čtyři členové Demokratické strany (DS) a jeden nestraník.
Předsednictvo vlády tvořili premiér Fierlinger, místopředsedové Josef David (ČSNS), Klement Gottwald (KSČ), Jan Šrámek (ČSL) a Slováci Viliam Široký (KSS) a Ján Ursíny (DS). Komunisté z významných ministerstev obsadili vnitro (Václav Nosek). Ministrem zahraničních věcí se stal nestraník Jan Masaryk a ministrem národní obrany rovněž nestraník generál Ludvík Svoboda.
První poválečná vláda považovala své poslání za časově ohraničené. Působila do doby, než se sešlo Prozatímní národní shromáždění (28. října 1945), které potvrdilo prezidenta republiky ve funkci. Poté prezident Beneš 6. listopadu 1945 jmenoval druhou vládu Národní fronty Čechů a Slováků, jejímž předsedou se stal opět Fierlinger.
Košický vládní program
Den po jmenování vlády, tedy 5. dubna 1945, byl potom schválen vládní program, který je znám jako Košický vládní program. Podle některých historiků byl ale podepsán již 29. března 1945 v Moskvě a strany londýnského exilu přijely na jednání do Košic nedostatečně připraveny.
Vedle komunistů totiž předložili návrh pouze sociální demokraté. Šlo o takzvaný Akční program, který ale odmítl předsedající jednání, jímž byl Fierlinger. Projednával se tak pouze návrh komunistů, připravovaný Gottwaldem od konce roku 1944.
Ve formulaci programu se již projevil silný vliv KSČ, která ho považovala za předstupeň k pozdějšímu uchopení politické moci ve státě. Kromě důrazu na význam spojenectví se Sovětským svazem a důrazu na rovnoprávnost českého a slovenského národa se v programu poprvé na tak závazné úrovni hovořilo o takzvané národní správě ve velkých podnicích a také o konfiskaci majetku fašistů, zrádců a kolaborantů. Deklaroval mimo jiné i tvrzení o kolektivní vině pravicových stran, německého a maďarského obyvatelstva za rozbití Československa a spolupráci s nacistickým režimem.
