Někdejší ministr zahraničí, druhý československý prezident a blízký spolupracovník Tomáše Garrigua Masaryka Edvard Beneš, který se narodil před 140 lety, pomáhal zakládat samostatnou Československou republiku. Zažil její zánik v roce 1939 i její obnovení o šest let později a také komunistický puč v únoru 1948. Jeho osobnost dodnes budí rozdílné reakce. Spory se vedou především o takzvané Benešovy dekrety, na jejichž základě musela většina Němců opustit poválečné Československo. O krocích Beneše mluvil v Událostech, komentářích historik Vít Smetana, který působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
„Beneš je nepochybně člověkem, který se zasloužil o stát. Známe Masarykův výrok, že bez Beneše bychom republiku neměli, což je určitá nadsázka. Zároveň se zasloužil, a to nechtěně, o nástup komunistů k moci, protože některé aspekty jeho politiky, kterou prováděl zejména za druhé světové války, komunistům nepochybně nahrávaly,“ popsal Smetana.
Podle historika to byla jednak orientace Benešovy československé zahraniční politiky na Sovětský svaz a také některé jeho výroky, které se Svazu týkaly. A zároveň byly proneseny při jednáních s Klementem Gottwaldem při velmi významné návštěvě Sovětského svazu v prosinci 1943.
Samotné svázání Československa se Sovětským svazem na jednu stranu bylo podle Smetany možná racionální, ale jak proběhlo, tak komunistům dalo do ruky na jejich politické oponenty dost velký bič. Protože od prosince 1943 mohli říkat a stále to říkali, že jejich přání a jejich cíle jsou také cíle Sovětského svazu, to je hlavního spojence a garanta naší bezpečnosti. „A to, co přicházelo od demokratů, včetně Beneše, většinou bylo takové ochablé podvolení se, že zkrátka není nic jiného možné dělat,“ doplnil historik.
Zároveň řekl, že Benešova geopolitická rozvaha byla zcela jasná. „Západ je daleko a nemá o nás dostatečný zájem, což prokázal v Mnichově, a proto musíme do budoucna hledat garanta naší bezpečnosti. A v pozici mezi Ruskem a Německem je volba jednoznačná, protože Německo zkrátka usiluje o naše zničení, zatímco Sovětský svaz, od něj nám až tolik nehrozí,“ popsal Benešovo uvažování.
Co dokázal vyjednat, co zvládnout nemohl?
Beneše by neviděl historik jako hlavního viníka prohry v únoru 1948. „Došlo k selhání ze strany nekomunistických politiků, kteří mu zkrátka dali do rukou nejhorší možné karty. Z 26 ministrů podalo demisi jen dvanáct a nekomunističtí politici se o víkendu rozjeli za svými aktivitami a mysleli si zcela naivně, že se situace bude řešit v mantinelech standardní parlamentní demokracie, což byla velká iluze.“
„Naopak komunisté roztočili kola propagandy na plné obrátky a naléhali na Beneše všemi možnými prostředky a taky začali zneužívat bezpečnost, kterou měli už pod svou kontrolou. Beneš tlaku odolával pouhých pět dní,“ popsal Smetana.
