O mnichovské dohodě z roku 1938 se často hovoří jako o zradě, která by se dala vystihnout úslovím „o nás bez nás“. Představitelé Velké Británie a Francie podepsali spolu s Itálií a Německem dohodu, v níž přenechali část Československa Hitlerovi. Mnozí historici ale dnes tvrdí, že prezident Edvard Beneš s postoupením našeho území bez boje sám souhlasil. Jedno z největších tabu moderních českých dějin mapoval pro Reportéry ČT David Vondráček.
Před 80 lety do pohraničních bunkrů a pevností zamířilo při všeobecné mobilizaci čtvrt milionu záložníků rekrutujících se ze všech devíti národností Československa. Ochota bránit se proti předpokládané agresi Německa byla největší u Čechů, kteří celkově tvořili necelou polovinu obyvatel státu. U jiných národů, především u sudetských Němců, nebyla loajalita republice zaručena. Ani Maďaři a Poláci se s Československem úplně neztotožňovali.
Pamětník Miroslav Berkovský, jemuž bude v říjnu 103 let, mobilizoval jako dvacetiletý do Bratislavy. Panovala obava, že společně s Němci překročí československé hranice i Maďaři. Ani Slováci ale české vojáky nevítali právě s otevřenou náručí. „Musíte si myslet, že tam byla hrozná atmosféra protičeská. Oni nadávali čecháčkům, nerozlišovali. Když to byl Čech, tak do tebe a koukejte mazat domů,“ vzpomíná.
S příchodem podzimu roku 1938 se ale nakonec nebojovalo, protože československá vláda akceptovala závěry mnichovské konference z 29. září, která rozhodla, že Československo se vzdá území s více než padesáti procenty německého obyvatelstva. Pro závěry této konference se u nás vžil termín mnichovská zrada.
Ztraceni v Mnichově
Objevují se v Česku ale historici, kteří s jednoznačnou tezí o zradě nesouhlasí. Domnívají se, že takzvaná zrada byla vlastně obrovským vítězstvím taktické diplomacie prezidenta Edvarda Beneše. Největším odpůrcem teorie zrady Francie a Anglie je historik Jan Tesař, který už 10 let s žádnými médii nekomunikuje. Z jeho filozofie, že zrada nebyla tak úplně zrada, vychází základní dějová linka filmu Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově.
Podle historika Jana Tesaře prezident Beneš dobře věděl, že československá armáda není v září 1938 na válku s Německem připravena. Stejně tak Anglie a Francie. Prezident Beneš prozřetelně tušil, že světový konflikt brzy propukne a že Československo bude na straně vítězů. Mnichovskou dohodu tedy Tesař nepovažuje za národní tragédii, ale za diplomatické vítězství. Za tragédii považuje až mýtus, který z toho vzešel.
Československá armáda mohla v září 1938 počítat s půldruhým milionem vojáků připravených k boji proti 3,5 milionu vojáků německých. Nejpodstatnější složkou moderního typu boje byly tanky, kterých mělo Československo 350, a to zastaralých kusů. Německo disponovalo 2400 tanky. Dvě třetiny pohraničních pevností a bunkrů nebyly vůbec dostavěny a dělostřelecká výzbroj bunkrů se ve chvílích vzniku mnichovské dohody teprve vyráběla.
Chtějte po nás území s Němci
Není příliš známá skutečnost, že 14 dnů před mnichovskou konferencí vyslal v naprostém utajení prezident Beneš prostřednictvím spojenců vzkaz Hitlerovi, že je ochoten podstoupit nacistickému Německu rozsáhlé území. S těmito pokyny se měl inkognito 15. září 1938 vypravit k francouzské vládě do Paříže ministr sociálních věcí Jaromír Nečas.
Reportér ČT David Vondráček našel originály Benešových pokynů. Československý prezident v nich nabízí prostřednictvím Francie a Anglie Hitlerovi kompromis, který má zabránit válce – území do šesti tisíc čtverečních kilometrů společně s dvěma miliony československých Němců.
„To byla velezrada. Nečas to měl zničit a nikdy to neměl nikomu ukázat,“ říká historik a bývalý předseda vlády Petr Pithart a současně dodává: „Ale od března se parlament prostě nesvolával. Vláda zasedala a nehlasovala. Všechno jsme naložili na bedra Benešova.“
Na utajené návrhy prezidenta Beneše zareagovali Britové a Francouzi nótou, v níž je ustanoven požadavek odstoupení třetiny území Československa s padesáti procenty Němců. 21. září 1938 vláda Milana Hodži nótu s dobrovolným odstoupením třetiny území i přes nesouhlas generality a bez souhlasu parlamentu přijala.
Pro mladého vojáka osudová zrada? Mládí mělo přednost
29. září 1938 aktéři mnichovské schůzky vycházeli z přijaté nóty československou stranou a ztrátě území z 21. září. „Text mnichovské dohody byl v principu to, co Beneš chtěl, aby po nás chtěli,“ tvrdí Petr Pithart.
Právní historik Jan Kuklík přesto zdůrazňuje: „Jako by se dnes Benešovi vlastně podsouvalo, že to sám zavinil, že si o to sám řekl a že tedy mnichovská dohoda je už jen realizací dohodnutého anglo-francouzského plánu z 19. září. Ale to je podle mého názoru nesprávná interpretace. Je nutné to opravdu zasadit do konkrétního vývoje. A tady si myslím, že Beneš skutečně vyvinul maximální úsilí, aby Mnichov odvrátil.“
Pamětník Miroslav Berkovský vzpomíná, jak po Mnichovu v roce 1938 opouštěl hranice. A prožíval nějakou zradu, nebo se mu snad chtělo bojovat? „Já jsem se hlavně staral, kam mám jít tancovat. Protože mi bylo 20 let,“ uzavírá 102letý Miroslav Berkovský.
