Největší hromadná vražda československých občanů – takovou charakteristiku dostalo vyvraždění prvních obyvatel bloku BIIb v táboře Auschwitz-Birkenau, který byl známý také jako český či terezínský rodinný tábor. Jeho obyvatelé měli oproti jiným vězňům v Birkenau drobné výhody včetně té, že rodiny mohly zůstat pohromadě. Po několika měsících ale šli všichni na smrt. Oběti noci z 8. na 9. března 1944 připomněla pieta v Terezíně, kde položil květiny ministr kultury Martin Baxa (ODS), upomíná na ni také výstava v Malé pevnosti.
Proč vlastně vznikl v německém vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau rodinný blok, dodnes nebylo jasně vysvětleno. Někteří historici se domnívají, že se tak nacisté připravovali na možnou mezinárodní inspekci podobnou té, která byla v Terezíně a jejíž účastníci odjížděli s přesvědčením, že je židovské ghetto docela dobrým místem pro život. Jiní to však popírají. V bloku BIIb byl sice život o trochu snazší než v jiných částech tábora – kam lidé přijížděli buď proto, aby šli hned na smrt, anebo aby se k smrti upracovali – ale ani tak nebyly tyto podmínky sebeméně přijatelné, navíc hned za plotem byly ostatní bloky.
„Byl jednou ze sekcí obrovského komplexu osvětimského koncentračního a vyhlazovacího tábora. V určitém směru fungoval stejně nebo podobně jako jiné sekce tohoto tábora,“ poznamenala historička z Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Plachá. Nabídla zároveň ještě jeden možný důvod pro zřízení této části tábora, o němž historici také spekulují. Mohlo souviset se zmíněnou inspekcí Červeného kříže v Terezíně, nikoli však proto, aby se na vězně do Birkenau také přijel někdo podívat, nýbrž proto, aby vězni své blízké, kteří v Terezíně zůstali, uklidnili, že jsou v pořádku a že opravdu odjeli na východ na práci, a nikoli na smrt. „Udržovali je v iluzi, že žijí dál, že pracují v pracovním táboře, žijí pohromadě a že podmínky tam jsou ‚normální‘,“ přiblížila historička.
Každopádně ostatní obyvatele tábora Birkenau překvapilo, když po příjezdu dvou transportů z Terezína v září 1943 nečekala nově přišedší selekce, ani nebyly rozděleny rodiny, nýbrž všichni šli rovnou do vymezeného bloku. Dospělí pak museli pracovat, děti trávily dny pospolu výukou a hrami, přičemž vězni neprošli vyholením hlav. O bloku BIIb se pak začalo hovořit jako o terezínském nebo také českém rodinném táboře.
Ačkoli podmínky v něm byly poněkud příznivější, než ty, v nichž žili ostatní lidé v táboře, byly stále strašlivé. Lidé v něm trpěli hladem, zimou, nemocemi a vyčerpáním. Hygienické podmínky – ani úmrtnost – nebyly lepší než v jiných částech. Přes tisíc lidí zemřelo na nemoci či podvýživu. Celý blok tvořil úzký zablácený pruh, od zbytku tábora jej odděloval plot nabitý elektřinou.
Ve dvou transportech do Birkenau přijelo zhruba pět tisíc lidí. Přestože se zpočátku zdálo, že je čeká o něco lepší osud než jiné osvětimské vězně, časem zjistilo podzemní hnutí v táboře, že v jejich složkách jsou písmena SB, což byla zkratka pro „Sonderbehandlung“ čili „zvláštní zacházení“, nacistický eufemismus pro zavraždění – ovšem s odkladem po šesti měsících.
Že jim hrozí smrt, ovšem lidé v rodinném táboře tušili. Aby předešli vzpouře, oznámili jim nacisté, že budou převezeni do „pracovního tábora Heydebreck“. Večer 8. března skutečně přijela nákladní auta, do nichž vězni z BIIb nastoupili. Jenomže vozy jenom objely tábor Birkenau a zastavily u plynových komor.
Obyvatelé rodinného tábora dobře věděli, co se v nich děje – a Němci věděli, že to Češi vědí. Místo obvyklé „hry na sprchy“, kterou se nacisté snažili přimět přišedší lidi z transportů, aby do plynových komor dobrovolně vešli, použili násilí a vězně – kteří prý zpívali Kde domov můj a Hatikvu – do komory brutálně vtlačili. Té noci zahynulo nejméně 3792 československých občanů ze zářijových transportů. Z nich asi šest desítek zabili esesmani při potyčce, ostatní se udusili.
Podle vedoucího vědeckého oddělení Muzea Auschwitz Piotra Setkiewicze, který zkoumal německé archivy, mohl být počet obětí ještě vyšší. Závěry svého bádání vůbec poprvé zveřejnil pro Českou televizi. „Navíc byli totiž zabiti i nemocní, kteří byli dočasně umístěni v osmém bloku sektoru BII-b. Takže celkový počet zavražděných během té noci je podle německých dokumentů 4150 osob,“ míní Setkiewicz.
Konec rodinného tábora to ovšem nebyl. Ještě před vyvražděním jeho prvních obyvatel přijeli další – transporty dorazily v prosinci 1943. Obyvatel ještě přibylo v květnu 1944. Celkem bylo přivezeno dalších 12 500 vězňů. Ti již nebyli jen z Československa, pocházeli i z Německa, Rakouska či Nizozemska.
Jejich osud ale byl podobně tragický jako prvních obyvatel BIIb. V červenci 1944 byl tento rodinný tábor definitivně zlikvidován. Němci však tentokrát nevyhladili takřka všechny jeho obyvatele, nýbrž nejprve provedli selekci (která v březnu nebyla), a některé vězně pak poslali za prací do jiných táborů. Zbylých šest až sedm tisíc lidí bylo v nocích z 10. na 11. a z 11. na 12. července 1944 vyvražděno. Ze všech zhruba 17 tisíc vězňů, kteří rodinným táborem prošli, se osvobození dožilo přibližně třináct set.
V Birkenau zbyl nicméně ještě jeden rodinný tábor, který ve skutečnosti existoval déle než ten terezínský a je pravděpodobně mnohem méně známý. Existoval v bloku BIIe a byly v něm od roku 1943 vězněny romské rodiny. Nacisté je vyvraždili v noci z 2. na 3. srpna 1944. Té noci zahynulo 2897 lidí ze čtrnácti zemí včetně Československa.
Výstava i piety
Největší vraždu československých občanů spáchali nacisté před 80 lety. Památník Terezín pro toto smutné výročí připravil výstavu, která je do konce března k vidění v Malé pevnosti. Její návštěvníci se na ní dozvědí více o osudech vězňů či podmínkách v BIIb, a to i prostřednictvím fotografií či dobových dokumentů.
Vyvraždění rodinného tábora připomněl také Památník ticha čtvrteční tryznou v pražském Veletržním paláci, v pátek položil ministr kultury Martin Baxa (ODS) na židovském hřbitově v Terezíně květiny na památku obětí noci z 8. na 9. března 1944. Na oběti z BIIb se zaměří také květnová terezínská tryzna.
