Když Rudá armáda roku 1945 osvobodila Osvětim, našla za branami koncentračního a vyhlazovacího tábora zbořené pece a také 7 000 zubožených vězňů. Jednalo se ovšem jen o zlomek z těch, kteří museli továrnou na smrt projít. Za necelých pět let chodu vzali nacisté v osvětimském pekle život více než milionu lidí – v drtivé většině Židům.
- 1. září 1939 napadl Hitler Polsko.
- 28. září 1939 Varšava kapitulovala.
- Polsko bylo na na základě tajného dodatku k paktu Molotov-Ribbentrop rozděleno mezi Třetí říši a Sovětský svaz; na anektovaném území jihopolského Slezska potom nacisté spáchali největší zvěrstvo moderních dějin.
Koncentrační tábor v Osvětimi nedaleko Krakova vznikl z příkazu šéfa SS Heinricha Himmlera 27. dubna 1940. Jako základna mu posloužilo dvacet cihlových budov bývalých polských kasáren, jež nacisté později úředně označovali jako Auschwitz I. Do provozu byl areál uveden o necelé dva měsíce později, když do něj přijel první transport sedmi set polských politických vězňů. Osvětim totiž měla původně sloužit právě ke zmaření polského odporu, coby internace pro inteligenci a odbojáře.
Od toho se odvíjelo i značení vězňů převzaté z fungujících německých táborů; nacistické jednotky verbované ze Sachsenhausenu nerozřazovaly arestované osoby jen podle národnosti, ale i podle prohřešku. Političtí vězni museli nosit červený trojúhelník, kriminálníci zelený, černé trojúhelníky náležely tzv. asociálním vězňům; velice vágní formulace v sobě schovávala potulku, prostituci i další, svévolně vykládané činy. Specifickým případem se později stali Židé. Většinu z nich nacisté považovali za politické vězně, odlišovali je ale i žlutým pruhem látky.
Ačkoliv tábor Auschwitz I. původně nevznikl za účelem masového vyhlazování obyvatelstva a národů, smrt a fyzické tresty zde byly na denním pořádku. Lágr se stal popravištěm i mučírnou – příkladem není jen „zeď smrti“, u které nacisté nahé vězně stříleli do zátylku, ale i sklepní kobky menší než metr čtvereční, ve kterých museli arestovaní lidé stát celé noci a v průběhu dne až jedenáct hodin pracovat.
Právě v objektech Auschwitz I. proběhl také první osvětimský pokus o hromadnou vraždu plynem. Dva roky a dva dny od vypuknutí války nacisté použili Cyklon B (jedovatý kyanovodík, který se původně používal jako dezinfekce prádelen) a ve sklepě jedenáctého táborového bloku otrávili bezmála tisíc vězňů – Poláků a Rusů zajatých na východní frontě.
Velitel tábora Rudolf Höss tuto událost komentoval následovně: „První pokus zahubení lidí pomocí plynu na moje svědomí mnoho nezapůsobil. Možná proto, že jsem byl velmi vzrušen výkonem celého pokusu. (…) Přesto mohu otevřeně prohlásit, že zaplynování tohoto transportu působilo na mne uspokojivě, neboť brzy bylo třeba začít s masovým usmrcováním Židů a do té doby ani já ani Eichmann jsme nedovedli najít způsob, jak je budeme hromadně popravovat.“
Industrializace smrti
Koncept konečného řešení židovské otázky (vyhlazení Židů) definitivně odsouhlasila až konference ve Wannsee v lednu 1942, plán masové likvidace židovského obyvatelstva ovšem připravovali nejvyšší představitelé nacistického Německa už dříve. Na konci léta 1941, jen několik týdnů po napadení Sovětského svazu, dal Himmler pokyn vybudovat v Osvětimi areál pro sto tisíc vězňů.
Na místě zbořené obce Březinka vznikl vyhlazovací tábor Osvětim II. (Auschwitz II. – Birkenau). Pro účely plynových poprav přestavěli ruští zajatci dva zdejší statky, přezdívané červený a bílý domek, a mrtvá těla pohřbívali na nedalekých polích. Nesnesitelný zápach, otrávená spodní voda i snaha o utajení ale záhy vedly Himmlera k tomu, aby tuto praxi zastavil. Pohřebiště sta tisíc lidí se muselo vykopat a spálit; pach hořících těl, které vězni pod dohledem jednotek SS pálili v jámách s kmeny a větvemi, se šířil daleko za bezpečnostní zónu, jež celý areál obepínala.
Dokonání cesty k industrializaci smrti představovala výstavba pěti kremačních objektů s plynovými komorami na jaře '43, za jejichž vznikem stály ambice Rudolfa Hösse i zvrácená lobby erfurtské společnosti Topf a synové, která spalovací pece vyráběla. Pět objektů dokázalo denně zpopelnit 4 756 lidí, přičemž nejvýkonnější krematoria II a III tvořily třípětinový podíl z tohoto počtu. Ve druhém krematoriu měl svou patologickou laboratoř také pověstný anděl smrti, nacistický lékař Joseph Mengele, jenž proslul brutálními zdravotními pokusy na osvětimských vězních.
Eufemismy hnědé byrokracie
Němci se ale zároveň už v průběhu války snažili zahladit stopy o genocidě, kterou v jižním Polsku páchají; o osvětimském vyhlazování Židů dochované dokumenty referují jako o „speciálním ubytování“, ze 323 existujících příkazů, jež vydali velitelé osvětimských táborů, obsahují zmínku o spalovnách jen tři z nich a o plynových komorách nemluví ani jedna z těchto listin. Dokumenty stavebního odboru SS související s Březinkou referují o objednávkách vzduchotěsných dveří a zařízení pro vznik speciální plovárny a také nákup cyklonu B Osvětim původně vykazovala jako pořizování dezinfekce; až později ho přiznávala coby materiál k „přesídlení Židů“.
Za uhlazeným slovníkem byrokratů hákového kříže ale stojí 1,1 milionu ztracených životů. Lidé, které odsoudili k okamžité likvidaci místo práce v táboře, zamířili do sprch, kde se svlékli a postupně zaplňovali komoru, jež se kvůli vodovodním kohoutkům a sprchám podobala koupelně. Když esesáci dveře hermeticky uzavřeli, nasypal se do železných pilířů krystalický Cyklon B. Oběti umíraly dvacet až třicet minut. Poté vzdušné vysavače vyhnaly otrávený vzduch pryč a trestné komando složené z vězňů muselo odstranit zmodralá, rozdrásaná těla.
I existence v táboře, s neustálou vyhlídkou cesty do plynových komor, ovšem představovala pouhé čekání na smrt a naprosté ponížení lidské důstojnosti:
- vězni žili v dřevěných barácích bez oken, které byly původně určeny jako stáje pro německé polní tažení v Africe
- snídani představoval neslazený čaj z trav nebo odvar z kávové náhražky
- na cestu do práce (na silnicích a staveništích) hrál arestovaným osvětimský orchestr
- k obědu lidé dostávali polévku s brambory, tuřínem a malým množstvím mouky
- rány bičem nebo holí museli trestaní odpočítávat v němčině, a když se zadrhli, začali esesáci bít od začátku
- nemocní se směli na ošetřovně hlásit až večer po celodenní práci
- jako večeře se vydávalo 300 gramů černého chleba a 25 gramů salámu nebo margarínu
- prostor pro spánek byl menší než metr čtvereční
- členy vězeňských komand, které uklízely plynové komory a odklízely těla, vraždili vojáci injekcí do srdce
- stěny baráků zdobily nápisy „Važ si svých představených“ nebo „Buď čistotný“
- na blocích nebyla umývárna ani záchod, jeden z baráků fungoval jako hromadná toaleta pro 250 lidí
- Joseph Mengele v rámci svých pokusů zmrazoval vězně za živa
- za pokus o útěk jednotky SS nejen popravovaly, ale také nechávaly vyhladovět k smrti
Ukrytý chléb
Když se Rudá armáda dostala v druhé půli roku 1944 na Vislu, zahájili Němci ve vyhlazovacím a koncentračním táboře postupný útlum svých aktivit. Počátkem listopadu zastavili čtyři z pěti spaloven, jejich zařízení demontovali a odvezli do Říše. V kremačním domě číslo V. pokračovali s holocaustem až do ledna 1945, kdy je sovětská ofenziva donutila k finální evakuaci a likvidaci tábora – včetně demolice krematorií a plynových komor.
Od 17. do 21. ledna 1945 vypravili nacisté z Osvětimi a okolních pracovních táborů několik pochodů smrti, v nichž do centrálních částí Německa pochodovalo 56 tisíc vězňů. Odhaduje se, že 15 tisíc lidí jen z Osvětimi na cestě zemřelo.
Rudoarmějci z 60. armády prvního ukrajinského frontu do továrny na smrt vstoupili 27. ledna 1945 a našli zde 7 000 vězňů, především nemocné a fyzicky vyčerpané lidi. Do péče nasadili dvě polní nemocnice i polský Červený kříž. Zdravotní sestry v průběhu léčby – mnoho dní po osvobození – nacházely pod matracemi pacientů ukrývaný chléb. Osvobození lidé totiž nedokázali uvěřit, že by ho další den dostali znovu.
Koncentrační tábor Osvětim 70 let po osvobození
