Mohlo pražské povstání dopadnout jinak? Do ulic města měla vtrhnout obrovská záplavová vlna a obětí by mohlo být řádově možná o stovky až tisíce víc. Nacističtí velitelé z výcvikového prostoru Waffen-SS na Benešovsku totiž měli v plánu vyhodit do vzduchu přehrady ve Štěchovicích a Vraném a Prahu zatopit. U hrází dokonce už v posledních dnech války shromáždili dvanáct tun trhavin. Přestože od plánu nakonec upustili, do bojů o Prahu výrazně zasáhly alespoň jejich jednotky. Přes dvanáct tisíc vojáků cestou na hlavní město navíc masakrovalo povstalce, kteří se jim v postupu pokusili zabránit.
Vojáci SS z Benešovska chtěli zatopit Prahu a masakrovali civilisty
„Na mnoha místech výcvikového prostoru i v jeho okolí se snažili proti postupujícím Němcům zasahovat jak některé relativně malé a nezkušené partyzánské skupiny, tak většinou obyčejní obyvatelé místních obcí (Velké Popovice, Strančice, Čerčany, Pyšely, Jankov, Sedlec-Prčice, Chotilsko, Dolní Jirčany, Psáry a mnoho dalších). Většina z těchto revolt byla ale Němci rychle potlačena, často za cenu četných obětí, mnohdy z řad neozbrojených obyvatel,“ vysvětluje badatel Pavel Kmoch, autor knihy Konec pánů Benešovska, která se věnuje výcvikovému prostoru SS.
Z něj vyrazilo potlačit povstání zhruba dvanáct tisíc vojáků, kteří se právě ve výcvikovém prostoru nacházeli. „Vycházíme pouze z kvalifikovaných odhadů, založených na sporadických německých dokumentech. Na území cvičiště bylo počátkem května kolem dvaceti tisíc vojáků SS, z nich bylo přinejmenším dvanáct tisíc nasazeno proti povstalecké Praze v rámci Kampfverbandu Wallenstein, což byla většina budované granátnické divize. Kampfverband sestával ze tří brigád – dvou granátnických a jedné ženijní, byl vybaven i těžkým a samohybným dělostřelectvem a stíhači tanků,“ popisuje Kmoch skupinu, která pochodovala na Prahu.
Výcvik rekrutů důstojnické školy v roce 1943
Jak se poblíž hlavního města ocitlo najednou tolik nacistických vojáků? Musíme se podívat o tři roky zpět, kdy se Němci rozhodli, že budou cvičit právě v srdci tehdejšího protektorátu.
Nacisté školili Poláky, Italy i Indy
Výcvikový prostor Waffen-SS začal vznikat na Benešovsku od března 1942. Rozprostíral se mezi řekami Vltavou a Sázavou, železniční tratí do Tábora a Sedlčan a silnicí na Příbram. Konkrétně zahrnoval alespoň část pěti okresů – Benešov, Neveklov, Sedlčany, Votice a Jílové.
Pro potřeby vojska tehdy bylo zabráno celkem 75 obcí, ze kterých se musela vystěhovat většina obyvatel, odhadem asi třicet tisíc lidí. Někteří odcházeli dobrovolně, jiné museli vysídlit – a podobné to bylo i s majetkem. Část okupanti vyvlastnili za nízké výkupní ceny, některý ale zabrali a majitelům nic nezaplatili.
Vyhláška o vystěhování obyvatel na Neveklovsku
Někteří směli na místě zůstat a podíleli se na zásobování výcvikového prostoru a dalších službách pro německou armádu. „Vybrali si jen určité lidi, jako byl krejčí, sedlář, kovář, pekař, taková ta řemesla, která Němci potřebovali. Ti ostatní museli ven,” vzpomínala pro projekt Paměť národa Jaroslava Řeháková, která bydlela za války v Neveklově, odkud musela s rodinou po vzniku cvičiště odejít.
„Co si smíte vzít, určili Němci. Když se jim líbil nějaký lepší kus nábytku, nechali si ho. Dovolili nám vzít si třeba drůbež nebo otop, drobné věci. Na takovéto krámy jsme měli jedno auto, další na nábytek,“ dodává pamětnice.
Vztahy mezi vojáky a místními mohly být občas napjaté, Kmoch ale zmiňuje, že většinou spolu vycházely obě strany v rámci možností korektně. „Češi se následků nějaké nekorektnosti samozřejmě báli a Němci neměli důvod nebýt k nim korektní, i když někdy s projevovanou nadřazeností. Obě strany se často potkávaly a stýkaly, ať už pracovně v rámci institucí cvičiště, nebo soukromě třeba v hospodách. Mnohdy docházelo samozřejmě i ke vzniku přátelských vztahů, milostných vzplanutí, ale občas i sňatkům,“ vysvětluje badatel.
Výcvik osádek samohybných děl na Benešovsku
Území o celkové rozloze 440 kilometrů čtverečních se stalo součástí německé říše a platily tu říšské zákony. A začaly zde také okamžitě vznikat jednotlivé části cvičiště.
„Jednalo se o ženijní školu, školu pancéřových granátníků, dělostřeleckou školu, důstojnickou školu, školu boje proti tankům, školu samohybných děl, záložní a doplňovací jezdecký výcvikový pluk, ale i polygony pro výcvik v překonávání vodních toků nebo školu zubních techniků,“ vysvětluje badatel.
Ve výcvikovém prostoru se tak z obyčejných vojáků měli stát nelítostní odborníci a opora německé armády. Kolik jich za necelé tři roky místem prošlo, nejde podle Kmocha ani odhadovat, přesné záznamy chybí.
„Po celou tuto dobu se na cvičišti vždy nacházelo najednou dvacet až třicet tisíc mužů všech možných jednotek SS, včetně většiny zahraničních dobrovolníků. Vzhledem ke skutečnosti, že prostor byl jedním z mála výcvikových polygonů ovládaných přímo SS, a byl z nich největší a nejčlenitější, prošli jím Francouzi, Belgičané, Bosňáci, Chorvati, Maďaři, Italové, Rusové, Poláci, Lotyši, Litevci, Estonci, Norové, Švédi, Holanďané a doložený je i výcvik nemnohých Indů,“ vypočítává Kmoch.
Němci zastřelili i ženu, která jen prala prádlo. Zajatcům vypíchli oči
Přestože konec války byl na jaře 1945 už na dohled, na území cvičiště se stále nacházeli vojáci SS. Klasický výcvik byl v té době už ale zrušen. Jednotky měly sloužit jako záložní síla pro boj na frontě nebo případně být v pohotovosti, kdyby v Čechách propuklo povstání. I když tedy stále počítali s bojem, někteří už začali spíše myslet na zadní vrátka.
„Již od začátku dubna odesílali důstojníci SS manželky a hodnotnější rodinný majetek do říše a třeba úředníci benešovského gestapa si nechali hromadně vyrábět falešné dokumenty na cizí jména s nevinnou identitou, aby se mohli včas ztratit,“ vysvětluje Kmoch.
Vidina konce války v místních nacistech ale většinou nevzbuzovala soucit nebo snahu se domluvit na předání moci s místními. Naopak, v oblasti došlo při střetu jednotek SS a místních k několika masakrům.
Ten možná nejhorší se stal při pokusu o povstání v obci Sedlec-Prčice. Zde vznikla na pokyn rozhlasu revoluční garda, která začala zajímat a odzbrojovat nejen německé vojáky, ale i civilisty. Celkem takto zajistila zhruba tři sta lidí, včetně například bývalého ředitele Škodových závodů Wilhelma Vosse. Dne 5. května 1945 měli povstalci údajně střílet i na prchající vůz, ve kterém smrtelně ranili jednoho podplukovníka SS.
Zátaras na příjezdové silnici v Mnichovicích
Večer 6. května k městu dorazila jednotka asi osmdesáti vojáků SS. Po přestřelce s revoluční gardou ale nacisté ustoupili. Hned další den ale k Sedlci přijely ozbrojené transportéry a tanky s pěchotou z Votic. Před tanky hnali jako živý štít zhruba osmdesát obyvatel nedalekých Heřmaniček.
Revoluční garda nebyla schopná takové síle vzdorovat a stáhla se do lesů. Němečtí vojáci pak při postupu městem postříleli každého, koho potkali – podle Kmocha například i muže, který pásl husy, nebo ženu, která v potoce prala prádlo. Celkem takto zastřelili devět obyvatel.
Němci osvobodili tři sta rukojmí zajatých ve zdejší škole. Místní chtěli s vojáky vyjednávat a jako mediátora si zvolili zmíněného Wilhelma Vosse, který údajně sám přiznával, že jakýkoli další boj je zbytečný. Vojáci ale vyjednávat odmítli a na náměstí shromáždili všechny muže. Mezitím vydrancovali zdejší obchody a kradli vše, co jim přišlo pod ruku – potraviny, šaty, prádlo, boty, a dokonce i padesát jízdních kol.
Ze zadržených mužů následně vybrali jedenáct osob, většinou ty, co měly na klopě trikoloru nebo u sebe nějakou část vojenské výzbroje. Muže surově mučili a nakonec na poli za školou zastřelili. Po smrti jim ještě vypíchali oči. Následně chtěli celou obec vypálit jako Ležáky, ale to jim rozmluvili zdejší němečtí obyvatelé. Tak zapálili alespoň školu.
Tato surovost se samozřejmě rychle roznesla po okolí a lidé z dalších vesnic začali s hrůzou prchat do lesů. I přesto dál na některých místech vznikaly alespoň provizorní zátarasy z pokácených stromů, které měly postup vojska zpomalit.
Jak je možné, že k takovému násilí docházelo mezi lidmi, kteří spolu poslední tři roky sice možná nežili ve vzájemné symbióze, ale vzhledem k existenci cviciště se znali a museli spolu vycházet?
Všichni na velitelství zbraní SS na Konopišti byli neustále opilí a nic jiného nedělali, než jen pili.
„Všichni samozřejmě vyrostli v tom – nebo byli alespoň dvanáct let v tomto smyslu masírováni státní propagandou – že jako Němci jsou nadřazeni nějakým Čechům a že česká kotlina je odvěký německý prostor. Mnozí z těch, kteří se za povstání dopustili zločinů, byli v prostoru teprve krátce, a stejně krátce byli vojáky SS,“ nastiňuje Kmoch.
„Jednalo se často o velmi mladé chlapce, někdy jen šestnáctileté, nebo naopak postarší muže, bývalé pošťáky, nádražáky nebo hasiče, evakuované třeba ze Slezska a odvedené do SS. Někteří za sebou měli jen tři týdny výcviku. Veleli jim samozřejmě lidé, kteří byli mnohdy v prostoru již dlouho, často se ale jednalo o zkušené veterány východní fronty, kteří měli bohaté zkušenosti se zacházením s povstalci, v jejich terminologii s bandity. Věděli, že pokud je nezabijí oni, budou zabiti sami, a byli zvyklí při tom používat co nejbrutálnější metody, aby protivníka zastrašili,“ dodává výzkumník.
Přesto dodává, že surovostí na místních se nedopouštěli všichni vojáci, někteří se snažili jen uprchnout na západ a stříleli, jen pokud někdo začal střílet na ně. O tom, že naoko tvrdí vojáci ale pomalu podléhali beznaději z blížícího se konce války a vidiny pádu německé říše, svědčí i některá zachovaná poválečná svědectví zdejších obyvatel.
V kancelářích německých úředníků zbyly kromě nepořádku i prázdné láhve
Prahu měla zatopit velká voda. Na poslední chvíli ale rozkaz zrušili
O počtu nasazených vojáků ze cvičiště SS do bojů v Praze sice nemáme přesné záznamy, víme ale, kde přesně proti povstalcům útočili.
„Kampfverband Wallenstein (bojový svazek, pozn. aut.) byl nasazen ve dvou proudech, ženijní brigáda Klein útočila podél Vltavy přes Měchenice a Zbraslav na Lahovice, Velkou Chuchli, Zlíchov, Barrandov, ale i na Modřany na pravém břehu. Dvě granátnické brigády, Schlamelcher a Jörchel, pak byly nasazeny v prostoru od Dolních Břežan až po benešovskou silnici, po které postoupily od Jesenice na Kunratice, Libuš a Krč a dál se rozvinuly od Modřan a Braníka až do Podolí, na Spořilov, na Pankrác a do Michle. Kampfverband tak v podstatě dobyl téměř celou jižní polovinu Prahy,“ vypočítává Kmoch.
A na pomoc si vojáci chtěli přizvat i přírodní živly. U přehrad ve Štěchovicích a Vraném umístili dvanáct tun trhavin. Vodní díla chtěli zničit a následně zaplavit celé centrum Prahy. Od plánu ale nakonec upustili.
„Bývalý velitel ženijní školy, SS-Oberführer Emil Klein se podle své poválečné výpovědi rozhodl rozkaz, který by způsobil obrovské materiální škody a hrozil velkými ztrátami nejen pro povstalce, ale i pro Němce samotné, ignorovat a demoliční komanda odeslal již 5. května k německé hranici. Velitel Wallensteinu, SS-Standartenführer Wolfgang Jörchel, byl údajně tímto jeho jednáním samozřejmě velmi rozezlen, ale nakonec se se skutečností smířil a Kleinovi dal v podstatě za pravdu,“ vysvětluje Kmoch.
SS-Oberführer Emil Klein
Přestože většina jednotek bojovala spořádaně, našli se i jednotlivci, kteří se rozhodli dát spíše přednost vlastním zájmům. Už během dubna na Benešovsku někteří rekruti dezertovali, několik jich dokonce při vidině pádu německé říše spáchalo sebevraždu. K podobným situacím docházelo i při závěrečných bojích.
„Kapitulaci povstalcům nabízeli a na některých místech i provedli někteří maďarští příslušníci jednotek SS. V jednom případě dokonce nabízela odboji ozbrojenou pomoc lotyšská jednotka SS, ale byla odmítnuta. Někteří její příslušníci pak zběhli individuálně a účastnili se povstání na pražských barikádách,“ vysvětluje badatel.
Jakmile se začaly 7. května šířit zvěsti o německé kapitulaci, vojáci se začali pozvolna stahovat na jihozápad přes Kamýk a Sedlčany. Jednotky Kampfverbandu Wallenstein pak Prahu opouštěly údajně poměrně spořádaně 9. května. Zachovala se i některá svědectví z německé strany.
Dne 5. května jsme obsadili most přes Vltavu. Bylo nás asi 90, měli jsme kulomety a nějaké panzerfausty. Každý jsme nafasovali 30 ostrých nábojů. Dostali jsme rozkaz střílet po Rusech a Češích, ale po Američanech ne. Dne 8. května o půlnoci přišla zpráva o konci války. Německo bezpodmínečně kapitulovalo. Dostali jsme ještě kus tlustého vepřového, ale chleba žádný. Pak jsme rychle vyrazili směrem na Plzeň. Bylo nás pár Rakušáků, ostatní byli Němci.
„Udrželi si vojenskou organizaci a disciplínu v podstatě až do konce. Je třeba mít na paměti, že jednotky kromě bojů v Praze eskortovaly na západ i desítky tisíc německých civilních uprchlíků, většinou žen a dětí, a za ně se cítili vojáci zodpovědní,“ dodává Kmoch.
Vojáci SS na ústupu odstraňují z uniforem označení, identifikující jejich příslušnost
Cvičiště v podstatě zmizelo i díky místním
Vojáci sice místo opustili, výcvikový prostor s desítkami budov a cvičišť po nich ale zůstal. Nově ustavená československá vláda měla zpočátku jen nejasné představy, k čemu prostor dál využít – částečně počítala, že by se v něm mohli dál cvičit vojáci, tentokrát už domácí armády. K tomu už ale nedošlo.
Do míst se totiž začali vracet původně vysídlení obyvatelé, kteří se nebáli si z budov brát to, co považovali za své. „Vše, co zbylo po Němcích a dalo se rozkrást nebo prostě jen využít, velmi rychle zmizelo, jak díky dojíždějícím zlodějům, tak díky tomu, že staronoví obyvatelé potřebovali k obnově svých domovů každé prkno. Většinou dřevěné ubytovací baráky pro frekventanty škol, stejně jako koncentrační a pracovní tábory pro vězně tak záhy zmizely beze stopy,“ vysvětluje Kmoch.
Už tak zdevastované místo ještě poničila sovětská vojska. Na mnoha místech byl navíc prostor zaminován nebo tam zůstala různá poztrácená munice. Vyčištění a zabezpečení místa trvalo další déle než rok. I dnes jsou na místě torza staveb, která připomínají největší cvičiště říšské armády.
„Jsou tu pozorovací a technické bunkry na místech bývalých dělostřeleckých střelnic. Nedaleko Hradištka stojí donedávna záhadná stavba, o které se traduje, že je to pistolová střelnice, ale která vypadá na tuto funkci svou mohutností poněkud předimenzovaná. V poslední době se ale na základě podobnosti s jinou střelnicí v Německu potvrdilo, že je skutečně tím, za co byla považována. Existuje velký kamenný bazén na Vltavě ve Štěchovicích a kotevní mola pro rychlé čluny, bývalý vodní výcvikový polygon. A sem tam najdete malé bunkry nebo kaverny, vytesané do skály, ale to jsou s největší pravděpodobností jen bývalé příruční muniční sklady,“ uzavírá Kmoch.