Jejich tempo bylo vražedné. Před 75 lety komunisté dokončili takzvanou akci LUX, ve které chtěli odstranit z armády nepohodlné důstojníky. Pod vedením Bedřicha Reicina a Karla Švába několik prověřených mužů z 5. oddělení Hlavního štábu pročítalo desítky tisíc stran dokumentů a hledalo mezi sebou třídní nepřátele. Workoholik Reicin tlačil maximálně na jejich výkon, který někteří jeho podřízení odnesli dokonce infarktem a mozkovou mrtvicí. Svého cíle ale dosáhli – ve vykonstruovaných procesech bylo na mnoho let posláno do vězení několik desítek důstojníků. Revoluce ale požírá své děti – a tak se při hledání vnitřních nepřátel nakonec přišlo na to, že jsou jimi i sami Reicin se Švábem.
„Celý den jsme byli ve tmě a v noci zase ve světle. Nesměli jsme ležet. Byli jsme tam asi tři nebo čtyři týdny. Do cely se přesně vešla postel, která měla devadesát centimetrů, a pak zbývalo dalších třicet centimetrů. Jídlo solili a nedali nám napít. Na záchod nás vodili z cely na zaklepání a vodili nás neradi,“ popisuje pro projekt Paměť národa situaci po svém zatčení voják Rudolf Macek, který tehdy učil na škole pro důstojníky.
Akce LUX vznikla na přímý rozkaz z Moskvy, která tlačila na zdejší komunisty, aby začali s očistou společnosti a strany. Hledat se měli třídní nepřátelé, špióni a záškodníci. A pokud by se nenašli, měli se vytvořit. Pátrání v rámci akce LUX cílilo především na vojáky, kteří před válkou a za války působili v zahraničí, hlavně ve Velké Británii. Komunisté tak hledali záškodníky hlavně například v okruhu spolupracovníků Františka Moravce – strůjce operace Anthropoid.
Reicin se Švábem měli najít československého Rajka. Vydatně je do toho tlačili sovětští poradci
„V roce 1949 se v řadě států vznikajícího sovětského bloku začala prosazovat Stalinova teorie o zostřování třídního boje a nutnosti hledání nepřítele ve vlastních řadách. Začátkem října 1949 tak byla zahájena další, přísně utajovaná akce pod krycím názvem LUX. Jejími iniciátory byli Bedřich Reicin a Karel Šváb, který v té době zastával funkci šéfa evidenčního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ, pozn. aut.),“ popisuje ve své studii Přísně tajná akce LUX – Součást poúnorových perzekucí v armádě a začátek konce kariéry Bedřicha Reicina a Karla Švába historik František Hanzlík. Reicin zastával funkci náměstka ministerstva národní obrany a dříve byl přednostou 5. oddělení hlavního štábu (vojenská zpravodajská služba).
Pokyn k provedení akce LUX dal sám prezident Klement Gottwald a vedení komunistické strany prostřednictvím Rudolfa Slánského. Moskva chtěla nepřátele, bylo třeba nějaké najít. V říjnu 1949 přijeli do Československa sovětští poradci Michail Timofejevič Lichačev a Nikolaj Ivanovič Makarov. Ti měli nejen dohlédnout a pomoci při očistě, ale také přivezli z Maďarska čerstvé zkušenosti z procesu s ministrem zahraničních věcí László Rajkem.
László Rajk (1909–1949), vysoký maďarský komunistický funkcionář a ministr zahraničních věcí byl zatčen v důsledku roztržky mezi Stalinem a Titem. Byl obviněn jako zrádce a špion, který chtěl nastolit v Maďarsku kapitalistický systém. Celý proces řídili sovětští poradci Lichačev a Makarov, kteří Rajkovi za přiznání se ke smyšlenému prohřešku slíbili nízký trest. Rajk se tak přiznal, ale dostal trest smrti a v říjnu 1949 byl popraven.
Určité čistky v armádě proběhly už bezprostředně po převratu v roce 1948, tehdy ovšem často pouze propuštěním do civilu. Teď bylo ale nutné hledat domnělé viníky a trestat. Proto se zrodila myšlenka na utajovanou akci LUX, jejíž oficiální název zněl Plán pro pátrání po osobách z řad reakce, které byly záměrně nasazeny do KSČ, armády, jiných veřejných úřadů a institucí, aby v příhodné době provedly zvrat socialistického budování v ČSR.
Akce měla mít čtyři samostatné části. V první bylo v plánu zaměřit se na londýnský archiv, kde byla hlavní pozornost věnována příslušníkům bývalého 2. oddělení hlavního štábu pod velením generála Františka Moravce a osobám, které se pohybovaly za války v blízkosti prezidenta Edvarda Beneše. Prověřeni měli být i bývalí parašutisté, kteří byli za války vysláni do protektorátu k plnění diverzních úkolů.
V druhé části plánu se příslušníci obranného zpravodajství měli zaměřit na archiv dokumentů z činnosti československé bojové jednotky ve Francii v letech 1939 až 1940. Ve třetí části měli být zkoumáni lidé s nějakým vztahem k Jugoslávii a v poslední části měli podrobnou kontrolou projít i lidé, kteří proti Němcům bojovali v jiných státech, například i v SSSR. Fakticky se dle historiků ale tento plán práce za téměř rok trvání akce nepodařilo naplnit a zůstalo tak především u čísla jedna – prověření osob z blízkosti generála Moravce.
„Pro akci LUX bylo určeno několik vybraných příslušníků obranného zpravodajství. Tato skupina měla vyčleněnou místnost na hlavním štábu, která nebyla nikomu přístupná a jejich hlavním cílem byla analýza dokumentů zpravodajské služby londýnského ministerstva národní obrany a dokumentů z předmnichovské armády,“ popsal v dokumentu Tajné akce StB Hanzlík.
Za provedení akce měli zodpovídat především Karel Šváb s Bedřichem Reicinem, který byl agilním komunistou už od raného věku. „Nejdříve pracoval s mládeží, odtud pochází i jeho známá přezdívka Kinderfritzek. Ve 30. letech pak bylo jeho úkolem působit vůči armádě, kde získával informace pro vedení komunistické strany. Paradoxem je, že až do začátku války se úspěšně vyhýbal nástupu prezenční vojenské služby,“ popisuje Reicinovu osobnost Hanzlík.
Bedřich Reicin se narodil 29. září 1911 v Přerově. V době druhé světové války se dostal do Sovětského svazu, kde se stal agentem tajné služby NKVD. Jako voják československé jednotky v Buzuluku předával komunistům do Moskvy informace o svých spolubojovnících a velitelích. Jeho kariéra strmě stoupala, v roce 1945 byl postupně třikrát povýšen na štábního kapitána, majora a podplukovníka a postupně dosáhl koncem roku 1948 na hodnost brigádního generála.
„Reicin nebyl u důstojníků vůbec oblíben. Byla to osobnost tak záporná, že ho lidi až nenáviděli. (...) My jsme věděli, že to obranné zpravodajství řídí Reicin a už jsme se dozvídali od známých, kteří přišli z Východu, co to bylo za člověka,“ popisuje jeden ze zatčených Rudolf Macek.
O tom, že byl opravdu agilním komunistou, svědčí i jeho nasazení právě při akci LUX. „Podle vyjádření pamětníků byl Bedřich Reicin v podstatě workoholik. A k neobyčejným výkonům nutil i své podřízené. Mnozí z nich nebyli schopní toto tempo zvládat, a dokonce někteří z nich dostali infarkty a jeden i mozkovou mrtvici,“ popsal Hanzlík. Podle vyjádření Reicinovy sestřenice byl tento komunista prý také připraven eventuelně zlikvidovat kohokoli ze své vlastní rodiny, kdo by nesouhlasil s ideologií, kterou zastával. Pečlivě si tak hlídal svoji budoucnost – minulost ale nakonec neuhlídal.
Kruté výslechy někteří nepřežili. Na konspiračních chatách je tajně mlátili až k smrti
Po vytipování vhodných obětí k vykonstruovaným procesům začalo zatýkání. Nikdo neměl být vyšetřován na svobodě, akce měla být naprosto tajná. Proto i zatýkání často probíhalo za co nejmenšího rozruchu. „Já jsem byl odvelen do kurzu v Novém městě nad Váhom. Tehdy už bylo jasné, že mě odveleli kvůli tomu, abych nebyl zatčen u svého útvaru,“ popsal Macek. Zatčení tak často předcházelo převelení nebo odeslání na nucenou dovolenou. Čím méně lidí si všimlo, že někdo najednou zmizel, tím lépe.
Po zatčení nastaly okamžitě výslechy, při kterých se vyšetřovatelé nezdráhali použít čehokoli, aby dosáhli přiznání k vymyšleným zločinům. „Styčným důstojníkem ministerstva vnitra pro skupinu z 5. oddělení hlavního štábu se stal Miroslav Pich-Tůma. V listopadu 1949 se jmenovaný podílel na výslechu bývalého zpravodajského důstojníka Bedřicha Wiesnera. Na následky brutálního týrání Pichem-Tůmou Wiesner následující den po výslechu zemřel,“ uvádí Hanzlík.
Podle historika Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu (VHÚ) příslušníci StB tehdy odvezli Wiesnera do konspirační chaty u Jíloviště. Celou noc jej vyslýchali a brutálně mučili. Musel ležet spoutaný na zádech a se zavázanýma očima a Pich-Tůma mu údajně rukou v kožené rukavici dával rány do žaludku. Z Wiesnera chtěli dostat přiznání, že jako bývalý spolupracovník Františka Moravce zná síť agentů Intelligence Service v Československu. V ranních hodinách ho pak zbědovaného odvezli do věznice v pražské Ruzyni. Wiesner nebyl prý už tehdy schopný se vůbec hýbat a o den později zemřel – podle pitvy na rupturu jater a krvácení do dutiny břišní.
Trestu neměl uniknout nikdo. „Šváb spolu s Reicinem rozhodli o tom, na koho bude podáno trestní oznámení a kdo bude zařazen do tábora nucených prací (TNP). Všichni, na které nebylo možno podat trestní oznámení pro nedostatek důkazů, byli zařazeni z rozkazu Švába do TNP, aniž by se čehokoli dopustili,“ vysvětluje Hanzlík. Oficiálně měla „služba“ v táboře trvat dva roky, neoficiálně však záleželo pouze na libovůli komunistů a mohlo to být jakkoli dlouho.
Akce LUX skončila před 75 lety, závěrečnou zprávou v srpnu 1950, trvala tedy necelý rok. „V jejím průběhu bylo zatčeno 22 bývalých zpravodajských důstojníků. Na 13 z nich podalo 5. oddělení hlavního štábu trestní oznámení. Zbývajících devět bylo zařazeno do TNP,“ vypočítává Hanzlík.
Sovětští poradci ale spokojení nebyli. Žádného velkého třídního nepřítele se odhalit nepodařilo. „Poradci neustále kritizovali Státní bezpečnost, ale i Švába pro údajnou neschopnost odhalit nepřátele uvnitř KSČ,“ popisuje Hanzlík.
Přestože akce oficiálně skončila, pro některé její aktéry šlo tehdy teprve o začátek. Protože pokud hlavní strůjci akce – Reicin a Šváb – nenašli dostatečně velkého záškodníka ve vlastních řadách, co udělat třídní nepřátele z nich?
Z vyšetřovatelů viníci. Reicin se Švábem byli označeni za spiklence
Na základě informací, které se objevily při kontrole dokumentů v akci LUX, byl 6. října 1950 zatčen krajský tajemník KSČ v Brně Otto Šling. Důvodem byl nalezený Šlingův dopis ze 17. dubna 1939, který adresoval Emanuelu Voskovi jako představiteli organizace pomáhající španělským republikánům. Šling odeslal dopis adresátovi do USA a sděloval mu v něm některé události v československém exilu a dodal, že podrobnější zprávy zašle později. Voska spolupracoval s americkou tajnou službou, takže Šlingův dopis byl obratem interpretován jako závazek ke špionáži ve prospěch západních kapitalistických služeb. A našel se tak „československý Rajk“.
Reicin ale nemohl mít důvod k radosti. Naopak se mračna začala stahovat i nad ním. „V době zatčení Šlinga v říjnu 1950 byl Bedřich Reicin povýšen do hodnosti divizního generála a jeho pozice se zdála neotřesitelná. Zatčení Šlinga vše změnilo. Důležitou úlohu v následujícím vývoji v případě Reicina, ale i Švába sehrál ministr národní obrany armádní generál Alexej Čepička. Okamžitě nařídil Reicinovi, aby přezkoumal jakékoliv styky a kontakty Šlinga v armádě s důrazem na konkrétní styky a spolupráci s ním. Ve zprávě, kterou Reicin Čepičkovi předložil, vypustil z prověrky několik důstojníků, o kterých Čepička věděl, že se Šlingem úzce spolupracovali. Rovněž neuvedl svoji spolupráci se Šlingem. Proto se stal pro Čepičku jedním z hlavních podezřelých,“ popisuje Hanzlík. A z vyšetřovatele se stal vyšetřovaný.
Už koncem roku 1950 pak začala Reicina sledovat StB. Čepička možná chtěl dát Reicinovi ještě šanci a uložil mu, aby vypracoval o svých stycích se Šlingem podrobnou zprávu a učinil tak de facto veřejné pokání. Reicin to do stanoveného termínu ale neudělal. Zopakoval se tak přesný mustr použitý při předešlém zatýkání vojáků. Reicina nejdříve převedli v lednu 1951 na práci na Státní plánovací komisi a 8. února 1951 ho zatkli v jeho vile.
„Podobný osud jako Reicina stihl také Karla Švába. V jeho případě sehrála rozhodující úlohu Komise stranické kontroly pod vedením Jarmily Taussigové. Dle názoru komise neprokázali významní funkcionáři StB ochotu skutečně odhalit vnitrostranické spiknutí vyšetřované jako případ O. Šlinga a spol. Obvinění, že StB kryje Šlingovy styky, se týkalo také Švába. Navíc bylo těm, kdo v konečném důsledku rozhodovali o osudech Reicina i Švába, známo, že spolu od roku 1945 dlouhodobě spolupracovali a měli i osobní vazby,“ vysvětluje Hanzlík.
Bedřich Reicin i Karel Šváb byli po dvouletém věznění a vyšetřování souzeni spolu s bývalým generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským, který postupně jako „vyšší šarže“ nahradil Šlinga v čele domnělého spikleneckého centra. Reicin i Šváb byli odsouzeni k trestu smrti, který byl vykonán 3. prosince 1952. Trestu tak sice neušli, nikdy ale nebyli potrestáni za to, že zatýkali a trýznili nevinné vojáky. Při akci LUX měli najít vnitřní nepřátele – během necelého roku se z nich ale domnělí záškodníci sami stali.
