Válečné hry, vojenské pochody s vlajkami i nacistické pozdravy – tak vypadalo dětství některých německých dětí, které část války strávily v Československu. V rámci nacistického programu vysílání dětí na venkov (Kinderlandverschickung, KLV) se mladí Němci dostali do tehdy relativně bezpečného protektorátu, kde je měli pečlivě vybraní vychovatelé přetvořit v říšského člověka budoucnosti. Původní myšlenka na odsun dětí z bombardovaných německých měst do bezpečí tak v sobě skrývala spíše snahu vychovat si budoucí věrné vojáky Wehrmachtu. Někteří z nich na pobyt na českém území mají hezké vzpomínky, jiní zmiňují, že v táborech panoval náročný vojenský dril, cenzura, nemožnost pohybu a drsní vychovatelé.
„Ředitelem tábora byl esesák, který nosil pouze uniformu, a jeho zástupcem byl takový ‚mini-Goebbels‘, který nám rád za trest zadával, abychom se učili zprávy Wehrmachtu nazpaměť,“ popsal Hans Währisch, který byl v táboře KLV na zámku ve Lnářích a své vzpomínky poskytl kolínskému pamětnickému projektu Jugend! Deutschland 1918-1945.
V táborech – které většinou sídlily na českých zámcích, ubytovnách a v hotelech – vládli pevnou rukou činovníci Hitlerjugend, kteří dbali na „správnou“ výchovu malých Němců i daleko od domova, v srdci nepřítele, v Protektorátu Čechy a Morava. Od vzniku těchto táborů, kterými na českém území pravděpodobně prošly statisíce dětí, právě uplynulo 85 let.
Na venkov měly odjet děti z velkých měst. Také aby nebyly pod vlivem rodičů
„Projekt německé vlády označovaný jako Erweiterte Kinderlandverschickung (rozšířené vysílání dětí na venkov, dále jen KLV), zaváděný rovněž na území protektorátu, vnímal Čechy a Moravu, alespoň ve srovnání s ostatními německými regiony a okupovanými územími, jako bezpečné prostředí, jehož zázemí vytvářelo příhodné podmínky pro realizaci programu, výjimečného z hlediska rozsahu i charakteru. Částečně to jistě může vypovídat o sebevědomí okupantů a třeba i o jejich podcenění odbojového hnutí,“ popisuje historička Radka Šustrová ve studii Pro výcvik a ochranu německých dětí! Zřizování táborů KLV na území Protektorátu Čechy a Morava ve sborníku Securitas Imperii.
Německé děti tehdy neměly být vysílány pouze do protektorátu, ale především na východní a jihovýchodní území okupovaná nacisty. Program přesunu dětí na venkov přitom nebyl ničím novým. V Německu se objevil už za první světové války a v letech po ní, kdy se německé děti posílaly do zemědělských oblastí a menších měst především kvůli nedostatku potravin ve velkých městech a „hojnosti“ venkova.
Právě na tento úspěšný program chtěli navázat i nacisté. „Německá propaganda nicméně pracovala zejména s motivem „humanitárního“ charakteru projektu, který měl posloužit mnohem přívětivějšímu přijetí této idey ze strany německého obyvatelstva a současně zamezit všeobecnému šíření strachu,“ popisuje Šustrová. Neméně důležitý, respektive důležitější byl ale pro nacisty aspekt správné výchovy mládeže – chtěli také dostat děti z vlivu rodičů a také církve. Výuka náboženství i bohoslužby byly v táborech přísně zakázány. Jediná správná měla být nacistická ideologie.
Ke znovuobnovení programů KLV vedly bezprostředně dvě události – nálety britského letectva na Berlín mezi 23. až 25. zářím 1940 a zpráva o evakuačních opatřeních ve Velké Británii, která evakuovala děti z měst už od roku 1939.
„Obě události ovšem představovaly spíše podnět k populistickému kroku – využití dobrého renomé akce KLV z předválečných let za účelem přemístění německých dětí a mládeže na několik měsíců mimo domov. Vývoj v druhé polovině války nicméně prokázal, že evakuace skutečně řadě dětí zachránila život,“ popisuje Šustrová.
Baldur von Schirach, který zastával funkci říšského vůdce mládeže, tak 27. září 1940 v pěti bodech představil výsledky jednání u Hitlera a ohlásil realizaci evakuačního plánu, který ještě týž den oficiálně v tisku zveřejnil Martin Bormann. „Na přání vůdce má být v některých velkých městech, která mají často v noci letecký poplach (tzn. především v Berlíně a Hamburku), dána rodičům dětí do 14 let možnost poslat je na několik týdnů do oblastí, ve kterých se nepočítá s častějšími leteckými poplachy,“ dozvěděli se tehdy obyvatelé říše.
Mezi vybranými městy, ze kterých se měly německé děti přesunout do bezpečí, byly vedle Berlína a Hamburku také Essen, Düsseldorf, Kolín nad Rýnem, Cáchy nebo region Weser-Ems. Do evakuačního programu přitom měly být zařazeny výhradně německé nežidovské děti. Ty menší, mezi šesti až deseti lety, měly být umístěny do důvěryhodných rodin. A starší od deseti do čtrnácti let do táborů KLV. Jejich pobyty měly být původně maximálně šestiměsíční. Tato lhůta se ale často nedodržovala a děti byly od rodin odtrženy často i na rok nebo déle bez možnosti návratu domů.
Luhačovice, Malá Skála nebo Poděbrady. Německé děti ubytovali v lázních i hotelech
Tábory KLV měly vzniknout také na území Československa. „Zařízení KLV vznikala zpravidla v objektech hotelů, ubytoven, ozdravoven, lázní, starých šlechtických sídel, penzionů či klášterů, využívaných na základě říšského služebního zákona (Reichsleistungsgesetz), který dával Wehrmachtu a jiným státním úřadům pravomoc využívat soukromý majetek. Nebylo to ovšem podmínkou. Pro potřeby KLV sloužily rovněž objekty, jež si ústředí pronajímalo od českých nebo též německých občanů v protektorátu, popřípadě od právnických subjektů,“ popisuje Šustrová.
Tábory tak vznikly například v Bystřici pod Hostýnem, v Lázních Bohdaneč, v Luhačovicích nebo v Malé Skále. „Postupem času byla (při volbě míst) jedním z hlavních požadavků i existence protileteckého krytu v blízkosti tábora. Vybavení táborů bylo úsporné. Ve většině případů docházelo k přísnému rozdělení na dívčí a chlapecké tábory, které byly izolovány od okolí. Kontakt s protektorátním obyvatelstvem nebyl povolen a nejspíš právě tímto faktem lze vysvětlit, proč existence táborů KLV nebyla veřejnosti všeobecně známa. Tábory KLV nicméně utajovány nebyly. Každé zařízení označovala u vstupu viditelná úřední deska s názvem tábora, přiřazeným číslem a městem, z nějž děti pocházely,“ popisuje historička.
„Bydleli jsme v krásném, velkolepém zámku. Zdejší sociální zařízení ale nebylo vůbec dimenzováno pro tři až čtyři třídy. Výsledkem bylo, že po pouhém týdnu bylo všechno zatopeno,“ popisuje Hans Währisch ubytování na zámku ve Lnářích. I proto se snažili nacisté vybírat zařízení, která už nepotřebovala přílišné stavební úpravy a počítala s ubytováním více osob – penziony, hotely, ubytovny.
„Přestože nemáme k dispozici žádný pramen, který by ohlašoval první transporty dětí do táborů (v protektorátu), existují doklady o jejich pobytu v táboře v Bystřici pod Hostýnem a v Teplicích nad Bečvou (okr. Přerov) již v listopadu 1940. Prvních 150 dětí úřady ubytovaly 18. listopadu 1940 v táboře v Teplicích. (...) První tábory KLV vznikaly na Moravě, daleko od pražského centra, v klidném prostředí lázeňských komplexů Luhačovic (okr. Zlín), Teplic nad Bečvou a také v Bystřici pod Hostýnem. V polovině prosince 1940 proto také úřady evakuovaly prvních 2 400 dětí z Berlína do táborů v Protektorátu Čechy a Morava, které se nacházely právě ve jmenovaných zařízeních KLV,“ popisuje Šustrová.
Zařazení do programu evakuace na venkov bylo dobrovolné. Dobová propaganda, ale například i třídní učitelé vyvíjeli velký tlak na děti a především na rodiče, aby své děti pryč poslali. „Můj třídní učitel KLV nadšeně propagoval, zpočátku se ale k tomu programu připojila jen část mojí třídy,“ popsal pro projekt Jugend! Klaus Schlimm z Essenu. Sám odjel do tábora v Poděbradech až na jaře 1943 se zbytkem svojí třídy. „Strašně jsem tehdy při loučení na nástupišti plakal,“ vzpomínal Schlimm.
Řada táborů a míst nebyla připravena na přísun dětí, což občas končilo i fatálně – smrtí některých z nich.
V táborech řádily epidemie tyfu a dalších nemocí, vedoucí ale odmítali propustit děti domů
Program měl začít fungovat rychle a efektivně, v době válečného nedostatku to ovšem nebyl lehký úkol. „Například po provedení kontroly v Bystřici 17. listopadu 1940 bylo třeba konstatovat, že jeho zařízení jsou absolutně nevyhovující, jelikož nebylo dostatečně zajištěno stravování, chyběla lékařská péče a děti byly nepatřičně oblečené a obuté,“ popisuje Šustrová. Na některých místech ještě pár dní před příjezdem dětí chyběly postele, prádlo i deky. Děti tak občas přijížděly do bezpečí, ale ve skutečnosti ještě do větších „polních podmínek“, než znaly z domova.
Budoucí vedoucí táborů museli také absolvovat rychlé dvoutýdenní školení v Poděbradech, kde se učili, jak vést tábor nebo spravovat táborovou pokladnu. Služba vedoucího v táboře byla následně považována za válečnou služební povinnost. V táboře byli také učitelé a učitelky, kteří vedli klasické školní vyučování, a vychovatelé a vychovatelky, především členové Hitlerjugend, kteří byli často jen o něco málo starší než jejich svěřenci a odpovídali za jejich ideové vedení. „Odborný personál tak obecně tvořili výhradně Němci, pouze do zajištění bezpečnosti tábora byli zapojeni čeští četníci a protektorátní policie. Pomocné práce zastávaly například české kuchařky,“ vysvětluje Šustrová.
Poměrně nedomyšlená byla lékařská péče. K dispozici v protektorátu pro německé děti bylo 56 „lékařů“, z nichž ovšem skutečnými lékaři z povolání bylo jen 16, ostatní byli často dobrovolníci, případně studenti medicíny. „Bylo evidováno 17 případů úmrtí už během prvního běhu (programu), z toho devět případů na následky infekce, oficiálně zdůvodněné přeplněností táborů. Jedno dítě utonulo a příčina úmrtí zbylých sedmi nebyla specifikována,“ vypočítává Šustrová.
V táborech se také rychle rozšířila žloutenka a objevovaly se i další nemoci – záškrt, spalničky, úplavice, tuberkulóza i epidemie tyfu. „Protektorátní úřadovna KLV se po celou dobu války potýkala s obecně poměrně vysokou úmrtností dětí v táborech. Ačkoli není k dispozici žádná dobová souhrnná statistika, považuji tento problém za jeden z nejzávažnějších. Některá úmrtí způsobilo například utonutí, pád z vysoké výšky, úraz lebky, otrava krve a další, přičemž některá z nich byla hodnocena jako nehody, jiné jako zavinění z nedbalosti,“ dodává historička.
O tom, co se v táborech dělo, ale děti až na výjimky nesměly mluvit. Především měly zakázáno posílat podobné zprávy domů. „Žádná pošta nepřišla, aniž by ji cenzuroval zástupce ředitele tábora. A běda tomu, kdo by něco vhodil do schránky u východu – vrátilo by se to do tábora KLV a pak by se rozpoutalo peklo. Jednoho rána během nástupu jsem byl předvolán k zástupci ředitele tábora kvůli dopisu rodičům, ve kterém jsem psal o svém stesku po domově. Zástupce ředitele tábora mi řekl, že to takhle nejde a že budu muset dopis přepsat,“ vzpomínal Währisch.
Nemoci a s tím související karantény a izolace táborů také komplikovaly plánované návraty domů. Půlroční lhůtu pro délku pobytu se dařilo dodržet jen málokdy. Děti tak v táborech dál zůstávaly, aniž by věděly, kdy rodiče znovu uvidí. „Můj otec přijel z Krakova, vydával se za důstojníka, požadoval propuštění svého syna a dokonce u sebe měl nějaký dokument,“ popsal Schlimm otcovu fintu, díky které se mu povedlo syna z tábora dostat pryč.
Kromě vlastních doktorů sílil tlak i na to zařídit dětem vlastní nemocnici. „Zpočátku ústředí využívalo české nemocnice a kliniky, avšak již v létě 1942 byla zřízena speciální klinika KLV. Důvody tohoto zvláštního opatření nevyplývaly pouze z podezření, že čeští lékaři a personál poskytují německým dětem méně kvalitní péči (především co se stravování a zacházení týče), ale také z požadavku rodičů, kteří se obávali přímého kontaktu svých dětí s protektorátními občany. Dne 15. července 1942 proto v Praze zahájila činnost zvláštní klinika KLV v budově Sanatoria MUDr. Vladimíra Borůvky v Havlíčkově ulici 61–63 v Praze 2 (dnešní Legerova),“ popisuje historička. Ve stejném domě následně v 50. letech vzniklo oddělení pro léčbu popálenin, kde 19. ledna 1969 zemřel Jan Palach.
Po škole následovaly hry, divadlo i zdravení vztyčenou pravicí
Řada pamětníků ale na svoji účast v programu KLV vzpomíná ráda. „Když se ohlédnu zpět, mám jen dobré a příjemné vzpomínky. Jednou jsme se dokonce vydaly na noční túru v Krkonoších. Krajina tam byla obzvlášť zajímavá,“ popsala pro projekt Jugend! Elsa Sippelová z Essenu, která se dostala do tábora KLV Malá Skála v Jizerských horách.
Děti v táborech čekalo dopoledne klasické školní vyučování a odpoledne hry, sport nebo třeba divadlo. Nedílnou součástí byly ale i vojenské ceremoniály, vztyčování vlajky a nacistické přísahy a zdravení zdviženou pravicí.
„V délce pěti vyučovacích hodin denně (respektive čtyř hodin v případě mladších dětí) v týdnu od pondělí do soboty měly děti absolvovat standardní výuku. Táborový režim ovšem vedle těchto běžných učebních plánů kladl důraz i na již zmíněnou ideologickou a tělesnou průpravu. Běžně se proto hovoří o paramilitárním charakteru táborů KLV. (...) Kult těla měl být pěstován od raného mládí a měla mu být věnována dostatečná péče i během pobytu v táboře KLV, kde děti měly povinnost splnit zkoušky síly, vytrvalosti a vědomostí,“ popisuje Šustrová.
Nacistické „oficiality“ ovšem část dětí považovala spíše za nutné zlo v jinak zajímavém dni. „Nedělní ranní oslavy a ceremoniály s vlajkami mi připadaly obzvláště nudné. Když nás velitelé tábora chtěli potrestat, zakazovali nám účast na těchto ceremoniálech. Pro nás se to ale naopak stalo rychle vítanou odměnou, která si získala oblibu i u ostatních dětí,“ popsala pro projekt Jugend! Anne Konegenová z Essenu, která byla v KLV táboře v Roztokách u Prahy.
Pamětníci zároveň zmiňují, že v některých táborech vládly opravdu polovojenské podmínky. „Vedoucí nad námi měli kontrolu jen díky silnému tlaku a přísným pravidlům. Když jsme například skládali prádlo, muselo přesně lícovat a nesmělo se odchýlit ani o milimetr. A taky jsme museli pořád pochodovat, často i blátem,“ vzpomínala Elsa Sippelová.
Čeští občané a úřady naopak zaznamenali několik incidentů a výtržností ze strany německých dětí. „Policejní oddělení v Kolíně v dubnu 1941 registrovalo množící se stížnosti na nepřístojné chování příslušníků dětského domova, pod nímž úředníci rozuměli obtěžování místních obyvatel či pohazování odpadků, střepů a podobně,“ vysvětluje Šustrová.
Střety ale pravděpodobně nebyly příliš časté – i proto, že německé děti měly být ideálně přísně izolovány od okolí. „Během svého pobytu se svěřenci směli pohybovat, až na výjimečné případy, téměř výhradně v areálu tábora. Opustit tábor sami nesměli a kontakt s místním obyvatelstvem byl striktně zakázán. Uvedený zákaz platil na celém území Protektorátu Čechy a Morava. Z tohoto důvodu byla také pro sportovní aktivity členů Hitlerjugend vyhrazena příslušná sportoviště,“ dodává historička. Výuka pak probíhala v českých školách, odkud byly místní děti vyhnány a celé zařízení převzalo Hitlerjugend.
Do protektorátu poslali až půl milionu německých dětí. Některé se nedostaly domů ani s koncem války
Přestože celý projekt vysílání dětí na venkov měl propagandistické a účelové plány na převýchovu v nacistickém duchu, i Šustrová potvrzuje, že pravděpodobně zachránil život mnoha dětí, které by jinak mohly zemřít při náletech na svá domovská města.
„Na začátku října 1940 odjížděly první transporty z Hamburku a Berlína. Nárůst počtu evakuovaných byl pozvolný, během října a listopadu 1940 úřady evakuovaly necelých 110 tisíc dětí z Berlína a téměř 190 tisíc z Hamburku. Celkový počet evakuovaných dětí z Německa v průběhu druhé světové války je podle nejnovějších zjištění odhadován na 2,2 až 2,3 milionu,“ popisuje historička.
Za války se tak v Československu vystřídaly statisíce německých dětí. „Mezi přijímacími oblastmi výrazně dominoval Protektorát Čechy a Morava. Odhady uvádějí, že jen tudy prošlo v průběhu války asi půl milionu dětí. V době jejího vrcholu, v červenci 1944, bylo na území protektorátu aktivních 413 táborů,“ doplňuje Šustrová.
Jedním z hlavních táborů ( v tomto případě spíše komplexů) KLV se staly Poděbrady, kde byly děti ubytovány v místních ozdravovnách, ale i hotelech a penzionech. V roce 1941 dokonce Poděbrady získaly titul pro „nejlepší říšský tábor“ a dobový název Hauptstadt der Kinderlandverschickung (hlavní město programu vysílání na venkov, pozn. aut.). Podle neověřených odhadů mohlo být ve městě najednou až 15 tisíc německých dětí.
Němci programu využívali i k propagandistickým účelům. „U nás to není jak u našich nepřátel, především Britů, kteří nyní své bomby vrhají na vaše domovy. Britská vláda se zajímá jen o syny a dcery z bohatých a movitých rodin lordů a bankéřů a pečuje o ně, zatímco děti dělníků a mnoha vojáků právě nyní ve válce strádají nouzí. Proto máme našeho milovaného vůdce, který se dnem i nocí stará o celý náš německý národ,“ prohlásil právě v Poděbradech 9. července 1943 státní tajemník Karl Hermann Frank.
A přesto tento „milovaný vůdce“ následně dovolil, aby za něj podobné děti v uniformách Hitlerjugend bojovaly a umíraly v posledních dnech války při bojích nejen v Berlíně.
Koncem války také nastal problém s dětmi, které v táborech na českém území zůstaly a nestihly se vrátit domů. „Děti, které nebyly dostatečně včas z táborů KLV evakuovány, se střetly nejen se zdlouhavým procesem repatriace, ale i s osvobozením či přímou zkušeností s osvobozeneckými armádami. (...) Ještě v roce 1947 došlo k výměně dětí mezi americkou a sovětskou okupační zónou. Jednalo se o děti, které nebyly úspěšně vráceny ke svým vlastním rodinám,“ dodává Šustrová.
