Německo se snažilo od začátku druhé světové války vyrobit vlastní jaderné zbraně. Nasadilo na to svoje nejlepší experty, přesto ale neuspělo. Proč, vysvětluje seriál Úsvit atomového věku.
Kdyby Hitlerovi vědci uspěli, historie by vypadala úplně jinak, než jak ji známe. Nacistické Německo mělo oproti zbytku světa zpočátku v jaderném výzkumu velký náskok, který ale nedokázalo proměnit v zisk jaderné zbraně. Proč?
Když bylo Adolfu Hitlerovi v dubnu 1939 padesát roků, dostal kromě vojenské přehlídky ještě jeden dárek. A to byl objev jaderného štěpení, ke kterému pár měsíců předtím došlo právě v Německu „Pro lidi, kteří si uvědomovali možné důsledky, to musela být naprosto děsivá představa,“ uvedl historik Filip Grygar v podcastu Úsvit atomového věku.
Za rok 1939 byl podle něj nespočet publikovaných vědeckých článků. Tím hlavním byla studie ze září, kterou napsal dánský fyzik Niels Bohr.
Árijská fyzika šla stranou
Věnovala se jadernému štěpení a podle Grygara šlo o recept, který naznačoval, že by šly vytvořit jaderné zbraně. Pozoruhodný byl podle něj utilitarismus nacistického režimu: když zjistil obrovský potenciál jaderné fyziky a jaderného štěpení, tak mu bylo úplně jedno, že na počátku kvantové teorie jaderné fyziky stáli Židé.
„Nějaká árijská fyzika, ta šla postupně stranou,“ říká Grygar. Jakmile nacisté pochopili možnosti jaderné zbraně, začali do ní intenzivně investovat. „Nejprve museli vytvořili uranový spolek, kde pracovalo přibližně sto vědců, a to po všech různých univerzitách, především v Berlíně. Měli v tomto ohledu výhodu, protože měli k dispozici mocný průmysl, skvělé univerzity i suroviny, mimo jiné třeba Jáchymovské doly,“ zdůrazňuje Grygar.
Německu v roce 1939 podle něj nechybělo nic zásadního, takže během tohoto i následujícího roku získalo před Spojenci zásadní náskok. Problémy se ale podle Grygara začaly objevovat v lidské rovině, především kvůli výše popsané decentralizaci projektu, což bránilo koordinaci. „V Německu na rozdíl od USA nedali hlavy dohromady, vzniklo tam více skupin, které spolu nespolupracovaly,“ říká Grygar.
Klíčovou postavou německého výzkumu byl Werner Heisenberg, který si už roku 1939 byl plně vědomý toho, jak mocnou zbraní může být atomová bomba. Měl sice možnost emigrovat do USA, ale neudělal to a zůstal věrný Německu.
Naštěstí pro svět byl sice Heisenberg skvělý vědec, ale nepříliš dobrý manažer. Byl spíše teoretický fyzik, neměl moc vztah k experimentům a nedokázal vést zaměstnance ani dělat nutnou administrativní práci, která byla s jeho rolí spojená.
Další příčiny toho, proč nakonec atomovou bombu získaly Spojené státy, a ne Německo, se dozvíte v podcastu Úsvit atomového věku:
