Šestá nejoblíbenější kniha v Česku – Egypťan Sinuhet od Miky Waltariho – vyšla poprvé v češtině před šedesáti lety. Historický román o egyptském lékaři tehdy přeložila Marta Hellmuthová, která si knihu přečetla poprvé právě při svém pobytu v Egyptě. Rozhodla se dokonce sama naučit finsky, aby román mohla přeložit přímo z originálu. Pro komunisty se i se svým manželem ale stala nepohodlnou a překlad oblíbené knihy musela dokonce dokončit jako politická vězenkyně ze mřížemi v Pardubicích.
Knihu Egypťan Sinuhet vynesly hlasy čtenářů v roce 2009 v anketě České televize s názvem Kniha mého srdce na šestou příčku. Román Fina Miky Waltariho tak předběhl například i Pána Prstenů nebo Foglarovy Rychlé Šípy. Kniha už přitom šedesát let vychází opakovaně v původním překladu Marty Hellmuthové – v podstatě „neviditelné“ překladatelky, která má ale na oblíbenosti Sinuheta v Česku značný podíl.
„Kromě geopolitických faktorů rozhodovala o recepci tohoto Waltariho románu (včetně jeho dalších děl) v různých národních literaturách především kvalita překladu, která byla v jednotlivých jazycích kolísavá, neboť mnoho převodů bylo pořízeno nikoli z finštiny, ale zprostředkovaně přes jiné jazyky, hlavně němčinu, což ovšem – poněkud překvapivě – není případ českého vydání,“ vysvětluje ve sborníku Securitas Imperii ve studii pod názvem Sinuhet za mřížemi. K osudům jednoho překladu a životnímu příběhu překladatelky Marty Hellmuthové Petra Loučová z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.
Hellmuthová si knihu poprvé přečetla v Egyptě a okamžitě se rozhodla, že ji chce přeložit do češtiny. Začala se tedy jako samouk učit finsky. Do její snahy ale zasáhl vykonstruovaný proces, ve kterém ji i jejího manžela odsoudili za domnělé vyzvědačství. Překlad Sinuheta tak Hellmuthová podle zjištění Loučové psala i přímo ve věznici.
Sinuheta si poprvé přečetla přímo v Egyptě. Přeložit ho ale chtěla z finštiny, přestože ji neuměla
Marta Hellmuthová, rodným jménem Havlůjová, se narodila 6. března 1917 v Kutné Hoře. Její matka Hermína byla učitelkou matematiky, fyziky a francouzštiny a rodina se záhy přestěhovala na Slovensko, kde vyučovala. Marta tak navštěvovala obecnou školu a gymnázium v Bratislavě a následně pokračovala ve studiích na zdejší filozofické fakultě. Studia ale dokončila už v Praze.
„Byla jazykově velmi nadaná, ovládala prý latinu, francouzštinu, němčinu, angličtinu a ruštinu, navštěvovala hodiny arabštiny, není vyloučeno, že uměla i další jazyky. V dětství si osvojila maďarštinu,“ popisuje Loučová. Za války po uzavření vysokých škol působila Havlůjová jako vyučující češtiny a němčiny na několika pražských školách. V roce 1943 se pak provdala za Vladimíra Hellmutha-Braunera, prasynovce malířky Zdenky Braunerové.
V roce 1947 se přesunuli s manželem do egyptské Káhiry, kde Hellmuth působil jako první tajemník československého velvyslanectví a poté coby zástupce velvyslance. Jeho manželka mu pomáhala s administrativou. A právě tady se poprvé setkala s knihou Egypťan Sinuhet, která vyšla v originále poprvé v roce 1945 a kterou jí věnovala jedna egyptská malířka.
„Egypťan Sinuhet se mi dostal do rukou v Káhiře, a od svého návratu v roce 1951 jsem usilovala o to, aby byl vydán u nás, aby jej někdo přeložil z originálu s mou pomocí v egyptských reáliích. Nakonec jsem dostala svolení od autora přeložit jej z francouzštiny. Avšak při srovnání textu francouzského s originálem mi bylo zřejmé, že je nadměrně mnoho vynecháno, a rozhodla jsem se tedy přeložit dílo z originálu. Tehdejší velvyslanec Finské republiky dr. Urho Toivola a autor sám mi darovali nedosažitelné knihy a slovníky. Vzdávám jim tímto svůj dík. Český překlad je úplný, což se nedá říci nejen o francouzském, ale ani o německém, natož prý o anglickém,“ uvedla Hellmuthová v poznámce k překladu v prvním vydání v roce 1965.
Knihu totiž v Káhiře přečetla původně ve francouzštině a při srovnání zjistila, že v ní chybí mnohdy celé pasáže z originálního románu. Proto nechtěla příběh překládat z už jednou přeloženého znění, ale přímo z originálu. Finsky ovšem neuměla, a tak se rozhodla, že se to sama naučí. Mezitím se její osobní život ale razantně změnil.
Z diplomata dělník. Hellmuthová získávala knihy hlavně díky ambasádě, vytvořila si vlastní slovník na lístcích
V roce 1951 byl Vladimír Hellmuth z diplomatické mise v Egyptě odvolán a zároveň přestal být členem komunistické strany, do které vstoupil po válce. Rodina se proto vrátila domů do Československa, kde se jim také záhy narodila dcera Kateřina. Nedlouho po návratu byl pak Hellmuth-Brauner z politických důvodů z ministerstva zahraničí převeden do výroby a začal pracovat jako dělník v pražském podniku Konstruktiva.
Následně pracoval i jako zedník, ale podařilo se mu vrátit i k odbornější činnosti. „Od června 1952 začal Vladimír Hellmuth pracovat v nově založeném Památníku národního písemnictví (tehdy Památníku národní kultury) zprvu jako lektor literárně‑expozičního oddělení, od roku 1955 jako odborný pracovník,“ popisuje Loučová.
Své specializaci se mohla částečně věnovat i Hellmuthová. „Na sklonku roku 1953 krátce vypomáhala jako tlumočnice v kanceláři afghánského velvyslanectví v Praze, potom pracovala v knihovně Národopisného muzea. Koncem ledna 1955 nastoupila jako cizojazyčná korespondentka do podniku zahraničního obchodu Skloexport, kde setrvala celý následující rok,“ dodává Loučová.
V té době se také snažila získat Waltariho souhlas, aby mohla Egypťana Sinuheta přeložit do češtiny. S prací na románu začala v první polovině 50. let a díky diplomatickým konexím se jí podařilo korespondenčně spojit přímo s Waltarim, který jí souhlas udělil. Podle Hellmuthové se stali také přáteli, osobně se ale viděli až po 17 letech dopisování.
Posvěcení autora tak Hellmuthová měla, už zbývalo „jen“ naučit se finsky. K tomu jí opět pomohly její kontakty z diplomatického období manžela, protože potřebovala získat spolehlivé učebnice a slovníky.
„To, že se Marta Hellmuthová rozhodla nepořídit překlad zprostředkovaně přes jiný jazyk, ale přímo z jazyka originálu, bylo zásadní rozhodnutí, kterým si sice vlastní překladatelskou práci velmi zkomplikovala, zároveň se jí ale díky tomu podařilo získat na příslušných místech jistou náklonnost. Pomocnou ruku Martě Hellmuthové totiž nabídl v té době přímo finský velvyslanec. Získávání knih oficiální cestou prostřednictvím velvyslanectví bylo pravděpodobně jistější než klasická poštovní zásilka, z níž byly knihy ze zahraničí nejednou zabavovány a adresát se jich již nikdy nedomohl,“ vysvětluje Loučová.
Hellmuthová se tedy pustila do překladu. Dle Loučové k tomu využívala především finsko‑francouzský slovník, finsko‑německý slovník, německy psanou finskou gramatiku a také vlastní finsko‑český slovník zapsaný na lístcích.
Rodinu Hellmuthových už ale tehdy sledovala Státní bezpečnost, která se snažila najít, případně vytvořit, důkazy, které by vedly k jejich zatčení.
Dovolili jí Sinuheta překládat i ve vězení. Ostatní vězenkyně ji proto nesnášely
Rok 1957 byl pro Hellmuthovy přelomový. Začal zprvu nadějně. Nakladatelství Naše vojsko rozhodlo, že vydá Egypťana Sinuheta a uzavřelo 24. dubna 1957 s Hellmuthovou překladatelskou smlouvu. O čtyři měsíce později ale Hellmuthovy zatkli příslušníci Státní bezpečnosti a manželé skončili ve vazbě. Důvodem měly být jejich styky ještě v době jejich pobytu v Egyptě.
„Již v Káhiře totiž měli být v kontaktu s diplomatickými osobami ze západních států a československými občany v emigraci. Vladimír Hellmuth podle vyšetřovatelů zasílal v letech 1952–1953 do zahraničí špionážní zprávy o hospodářské a politické činnosti v Československu emigrantovi, někdejšímu diplomatovi a domnělému agentovi americké rozvědky Jiřímu F. Brotanovi, jemuž rovněž poskytl informaci o stavbě krytu pod Pražským hradem, a tím vyzradil státní tajemství. Hellmuthová prý o všem věděla (Brotan byl totiž manželem jedné z jejích sester – Zory, která se z exilu ozývala pod babiččiným jménem A. Tichá, popř. jen Antonie nebo Tonča), tuto ‚vyzvědačskou‘ činnost měla schvalovat a podporovat, a navíc sama předávat písemné zprávy íránskému legačnímu radovi, který je Brotanovi zprostředkovával diplomatickou poštou íránského velvyslanectví. Hellmuthová se při výsleších hájila, že Brotanovi sice psali různé informace, ale nepovažovala je za protistátní jednání ani za nepřátelskou činnost,“ vysvětluje nařčení Loučová.
Hellmuthovi se hájili, že v kontaktu samozřejmě byli, ale šlo pouze o rodinnou korespondenci, ve které prostě zmiňovali i aktuální události. Ani za mřížemi, kdy jí šlo o vlastní svobodu, ale nezapomínala na Sinuheta a své závazky.
„Ve vyšetřovací vazbě, v níž byla od 26. srpna 1957, se překladatelka zjevně strachovala o rukopis rozpracovaného překladu Waltariho Sinuheta a o dodržení závazků, které měla vůči nakladatelství Naše vojsko, a proto dne 5. září zažádala, aby byly jejímu otci z bytu předány veškeré písemnosti, které se vztahují k překladu,“ dodává Loučová.
Druhý díl knihy měla totiž odevzdat už 1. září 1957. Zbývalo jí ale ještě přepsat několik stránek, opravit překlepy a s egyptologem Františkem Lexou chtěla konzultovat egyptská jména. To kvůli zatčení ale nestihla.
Mezitím se tak nechystal překlad románu, ale vykonstruovaný proces. „Rozsudek Krajského soudu v Praze byl vynesen 28. prosince 1957 a odsoudil Vladimíra Hellmutha pro trestný čin vyzvědačství k trestu deseti let odnětí svobody a Martu Hellmuthovou k trestu sedmi let odnětí svobody pro trestný čin pomoci k trestnému činu vyzvědačství a dále ke ztrátě čestných práv občanských za současného propadnutí celého jmění,“ popisuje Loučová.
Hellmuthová pak byla převezena do věznice v Pardubicích, kde pracovala převážně jako šička ve švadlárně. „V soupisu vykonávaných zaměstnání v tomto zařízení pak nacházíme pro nás klíčovou položku – u období od 16. září 1958 do 8. dubna 1959 je uveden strohý záznam ‚překlady‘,“ uvádí Loučová, jak objevila důkaz o tom, že překlad Sinuheta vznikal i za mřížemi.
Náčelník pardubického Nápravně-pracovního tábora Jaroslav Huňáček dal souhlas s tím, aby Hellmuthová dokončila ve vězení překlad knihy, ale vyžádal si také stručný obsah románu, který měl být přeložen. 8. září 1958 tak k překladatelce doputoval originál jejího rukopisu, tehdy celkem 547 stránek. K překládání se tak vrátila po více než roce od svého zadržení.
Jak uvádí Loučová, návrat k intelektuální činnosti Hellmuthovou jistě potěšil, přinášel jí ale i značné nevýhody. „Povolená intelektuální práce za mřížemi vyvolávala nedůvěru a znesnadňovala odsouzeným jejich postavení ve vězeňském kolektivu. Rovněž Hellmuthová prý kvůli tomu u spoluvězeňkyň upadla v podezření, že ‚kolaboruje‘ a je ‚nespolehlivá‘, jako ostatně všichni, kterým se dostalo nezvyklého privilegia,“ vysvětluje Loučová.
V dubnu 1959 ale Hellmuthová s překladem skončila. Ve vězení ji totiž navštívila redaktorka Našeho vojska, která jí oznámila, že v nakladatelství došlo k reorganizaci a nyní může vydávat už pouze knihy s vojenskou tématikou, takže Sinuhet nakonec nevyjde… Překlad románu skončil opět v pomyslném šuplíku.
Po 17 letech se setkala s Waltarim, znala se i s finskou první dámou
O rok později měla ale překladatelka naopak důvod k radosti. Společně s manželem, který byl vězněn v Leopoldově, je 10. května 1960 propustili na amnestii. Získali svobodu, začátky života bez mříží ale jednoduché nebyly.
„Po určitý čas rodina například bydlela na hradě Křivoklát, kde žili rodiče Hellmuthové – otec byl správce hradu a matka průvodkyní. Po propuštění bylo třeba se vyrovnat se změněným sociálním postavením a socioekonomickým statusem, traumatem z nespravedlivého uvěznění, ztrátou přátel, finančními a majetkovými obtížemi, neboť Hellmuthovi mimo jiné přišli o knihy, starožitné vybavení domácnosti a tak dále,“ vysvětluje Loučová.
Vladimír Hellmuth po propuštění nastoupil jako pomocný dělník do Spojených oceláren Kladno. Po třech letech se ale mohl opět vrátit jako odborný pracovník do Literárního archivu Památníku národního písemnictví, kde zůstal až do roku 1976. Martě Hellmuthové tehdy pomohla přítelkyně Dagmar Čapková, která jí zprostředkovala práci pro Pedagogický ústav J. A. Komenského.
V čase pozvolného uvolňování v polovině 60. let si Sinuheta vzalo doslova „pod svá křídla“ jiné nakladatelství. „Překlad románu Egypťan Sinuhet s podtitulem Patnáct knih ze života lékaře vydalo ve dvou dílech roku 1965 nakladatelství Lidová demokracie (někdejší nakladatelství Vyšehrad) v nákladu 19 000 výtisků,“ vysvětluje Loučová.
A Sinuhetova hvězda začala v Československu stoupat. Tak jak Hellmuthová předpověděla. „Někdejší šéfredaktor nakladatelství Vyšehrad Josef Daněk později vzpomínal, že vydávaná Waltariho díla, zvláště Egypťan Sinuhet, byla ve své době vždy vysokonákladová, a přesto nedostatková. V dobovém tisku se často objevovaly inzeráty, v nichž byla kniha poptávána, a sama překladatelka měla prý díky Sinuhetovi za svého života otevřeny pomyslné dveře u všech lékařů,“ dodává Loučová.
Hellmuthová pak do češtiny přepsala i další Waltariho knihy a stala se tak jeho zdejší dvorní překladatelkou. Zároveň si ale vybírala i nové autory, které se nebála oslovit napřímo. Napsala například i manželce tehdejšího finského prezidenta Sylvi Kekkonen, která napsala novelu Amálie.
„Omlouvám se ještě, že nepíšu finsky, ale umím Váš jazyk pouze pasivně a učila jsem se jej sama, protože jsem milovala a obdivovala ‚Sinuheta‘, a dosud jsem neměla příležitost finsky mluvit nebo se tak samostatně vyjadřovat,“ napsala Hellmuthová omluvně finské první dámě, která jí dala svolení, aby její knihy mohla do češtiny přeložit.
Hellmuthová se tak zcela automaticky stala propagátorkou finské literatury a významně se podílela na prohlubování československo-finských vztahů, což nezůstalo bez odezvy. Díky finské ambasádě byla pozvána do Finska, kam 7. června 1973 odletěla. Tehdy se také po 17 letech dopisování osobně setkala se Sinuhetovým duchovním otcem, Mikou Waltarim.
„Měla jsem to štěstí, že jsem ho zastihla doma a konečně ho mohla osobně poznat po naší sedmnáctileté korespondenci. Strávili jsme spolu s jeho vzácnou paní Marjattou a s naší společnou přítelkyní Outi krásné odpoledne v poklidném rozhovoru, přestože hutném a nabitém jiskrami jeho espritu, nad jeho dílem, jež sám považuje již za ukončené, i nad dobou jeho mládí,“ popsala pak Hellmuthová setkání pro týdeník Naše rodina.
S Waltarim si nadále dopisovali a ještě několikrát se osobně setkali. Hellmuthová se stala jejich blízkou rodinnou přítelkyní a tvrdila, že má dojem, že Waltariho zná snad lépe než sama sebe. O tom svědčí i spisovatelův medailon, který sepsala o rok později.
„Vylíčila v něm i jeho osobnější stránky, mimo jiné zálibu v detektivkách, lásku k dětem, domácí zvířeně, zvláště pak psům, starým knihám prodávaným u bukinistů na březích Seiny, cestování, modernímu výtvarnému umění, a neopomněla zmínit ani jeho klid a samotu v Laukkoski, kam se Waltari uchyloval z Helsinek. Závěrem Waltariho charakterizovala jako bouřliváka a poetického snílka, ostrého kritika i shovívavého skeptika, a zvláště pak geniálního vypravěče, již klasika finských čítanek,“ popisuje Loučová.
„Neviditelná“ překladatelka se dočkala ocenění až na sklonku života. Její nekrolog odmítli otisknout
Hellmuthovi se snažili o zrušení původního rozsudku, soud v roce 1967 ale jejich návrh na obnovu procesu odmítl, přestože trvali na tom, že k původním výpovědím byli donuceni psychickým nátlakem a výhružkami. Manželé také vítali uvolnění v podobě pražského jara a společně podepsali dokument Dva tisíce slov.
Společenské uvolňování pak zastavila invaze v srpnu 1968, v červnu 1969 ale Krajský soud v Praze manžele alespoň zprostil obžaloby z roku 1957. Jejich jména byla očištěna. Rehabilitace ale podle jejich dcery Kateřiny byly zastavena a dokončit se ji povedlo až v roce 1992.
Marta Hellmuthová se tak dál věnovala překladům, podílela se například na druhém finském vydání Babičky Boženy Němcové z roku 1978. V 80. letech pak Hellmuthová dosáhla hmatatelného uznání – ovšem dříve v zahraničí než doma.
Svaz finských spisovatelů jí udělil medaili „za vynikající překlady děl Miky Waltariho, za stálý zájem o finskou literaturu a soustavné šíření znalostí o finské kultuře“. O několik měsíců později, 29. října 1986, pak byly udíleny výroční ceny nakladatelství Vyšehrad za rok 1985. Za soustavnou propagaci finské literatury ji tehdy obdržela také Hellmuthová.
Nabyté uznání už si ale bohužel nemohla užívat příliš dlouho. 24. července 1988 Marta Hellmuthová zemřela.
„Přítelkyně Dagmar Čapková s dcerou Violou napsaly v srpnu 1988 její nekrolog s názvem Za významnou překladatelkou a zaslaly ho do Lidové demokracie, odkud jim však odpověděli, že ho není možné otisknout, neboť už nekrolog o Martě Hellmuthové publikovali. To pro ně bylo překvapením, a proto se na redakci znovu obrátily s dotazem, kdy přesně nekrolog vyšel, protože se jim ho nedařilo dohledat, odpověď však už nedostaly,“ dodává Loučová, která také v archivech nekrolog Hellmuthové neobjevila.
„Překladatel zprostředkovává cizí literaturu, cizí autory a jejich díla, a jako takový je většinou čtenáři překladu skrytý, je pro něj neviditelný. (...) Překlad má vytvářet zdání, iluzi originálu, do něhož překladatel nezasahoval, v němž nezanechal ničivé stopy a není v něm přítomen (...) Neviditelnost překladatele v textu jde však ruku v ruce s jeho neviditelností mimo překlad,“ uvádí překladatel Ondřej Vimr ve své monografii Historie překladatele. Marta Hellmuthová, která zprostředkovala Sinuhetův příběh tisícům, možná i statisícům českých čtenářů, zůstává prakticky neviditelná dodnes. Přestože i dnešní vydání Egypťana Sinuheta vycházejí stále v jejím původním překladu.
Podrobnosti licence zde.
