Revoluce požírá své děti – a v Československu s tím začala počátkem 50. let. Z Moskvy sílil tlak na hledání vnitřních nepřátel v komunistické straně, a i když by žádní neexistovali, země pod sovětskou nadvládou si je tehdy měly „vyrobit“. Po éře vykonstruovaných procesů se skutečnými názorovými oponenty, jako byla například Milada Horáková, přišlo období, kdy si svojí funkcí a posléze ani životem nemohl být jistý žádný komunista. Údajnou hlavu protistátního spiknutí odhalili před 75 lety – stal se jí brněnský tajemník Komunistické strany Československa (KSČ) Otto Šling.
„Šling se během prvních výslechů odmítal doznat ke špionáži, připouštěl pouze politické chyby. Kromě dopisu Voskovi přitom chyběly jakékoliv důkazy o protistátní činnosti. Ty měli obstarat vyšetřovatelé. Jejich vedoucí Bohumil Doubek proto svým podřízeným přikázal, aby ‚udělali z krajského tajemníka kravské h***o‘. Následovaly brutální výslechy, během nichž se několikrát přiznal ke špionáži ve prospěch Velké Británie, vždy ale vzápětí odvolal. Dlouhodobé výslechy byly kombinovány s pobytem v temnici či ve svěrací kazajce, nebyla mu sundávána pouta, trpěl nedostatkem jídla i vody, nedovolovali mu spát a podobně,“ popisuje historik Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Šling měl všechny předpoklady pro to stát se třídním nepřítelem číslo jedna – byl ambiciózní, pocházel z buržoazní židovské rodiny a měl řadu kritiků, někdy poháněných i závistí nad tím, kam se 38letý Šling stihnul vypracovat.
Přitom ještě několik měsíců před zatčením byl dáván ostatním za vzor. Mohutně ho doporučoval například i generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský. Na lavici domnělých obžalovaných ho přitom měl brzo doplnit.
O otcově vykonstruovaném procesu musel syn napsat úkol
„Pamatuji si na den, kdy nás zatkli. Bylo mi pět a půl. Šel jsem normálně spát a najednou se rozsvítilo světlo v pokoji a byli tam estébáci v kožených pláštích,“ vzpomínal ve vysílání ČT24 v roce 2022 Šlingův syn Karel. Společně se starším bratrem Janem je po otcově zatčení umístili do dětského domova pro problémové děti – za mříže totiž musela i jejich matka, údajně aby nemařila vyšetřování. Ve vazbě nakonec zůstala tři roky, otce čekal vykonstruovaný proces a poprava.
„Ředitel domova donutil bratra poslouchat proces o tom, jak se otec přiznává k tomu, co neudělal, a musel o tom napsat domácí úkol. (...) Bratra to poznamenalo na celý život,“ dodal Karel Šling. Co ale předcházelo pádu jejich otce na dno a jak se z nadějného kádra proměnil v údajnou hlavu celostátního spiknutí?
Otto Šling se narodil 24. srpna 1912 v Nové Cerekvi u Pelhřimova v německé židovské rodině. „Otec, majitel několika průmyslových závodů, si příjmení Schling změnil na české Šling již po první světové válce, aby tak potvrdil své češství a příklon k novému státu. Sám byl členem sociální demokracie, podporoval vzdělání syna. Kromě něj měl ještě dvě dcery – Alici a Martu. Ve 20. letech se rodina přestěhovala do Teplic-Šanova, mladý Otto (někdy uváděn i jako Ota) navštěvoval českou obecnou školu v Trnovanech, pak německé gymnázium v Teplicích,“ popisuje Bárta.
Z tohoto období má syn Karel Šling také první zprostředkované vzpomínky na otce. „Při hodině němčiny jim učitel vykládal o Wagnerových Nibelunzích. Aby demonstroval, jak vypadá správný germánský bohatýr, ukázal na blonďatého modrookého žáka a prohlásil: ‚Takhle vypadal Siegfried.‘ Ten žák povstal a pravil: ‚Promiňte, pane profesore, ale já jsem Žid.‘ Tím žákem byl můj otec – Otto Šling,“ popsal Karel Schling (Šling) ve studii Otto Šling –příběh jednoho komunisty pro revue Paměť a dějiny.
Náročný a ambiciózní komunista, který by vyvlastnil i vlastní rodinu
Právě na gymnáziu v Teplicích se Šling zřejmě také začal seznamovat s marxistickou ideologií. „Ve dvanácti letech se v teplickém gymnáziu stal členem kroužku, který se seznamoval s marxistickou literaturou. Vedl ho Fridriech Kassovicz. V říjnu 1924 otec vstoupil do komunistické mládeže,“ dodává syn Karel.
Sám si není jistý tím, co otce ke komunismu přivedlo – jeho cesta totiž nevedla zdola jako u jeho přátel z dělnických vrstev, ale zeshora.
„Ke komunismu ho pravděpodobně přivedla směs mladické vzpoury proti starým pořádkům a touha účastnit se budování lepšího světa. Zdánlivě k tomu neměl žádný důvod. Pocházel z dobře situované továrnické rodiny. Za svého mládí nikdy nepoznal hmotnou nouzi a studoval na dobrých školách. (...) Otcovo tíhnutí ke komunismu vyvolalo v rodině spory, ale on neustoupil. V osmnácti letech vstoupil do strany. Dědeček asi s jeho členstvím v Komsomolu (komunistický svaz mládeže, pozn. aut.) a KSČ nesouhlasil, přesto ho finančně podporoval. Dokonce prý jednou prohlásil, že je platícím členem strany,“ vysvětluje Šling mladší.
Po gymnáziu nastoupil Otto Šling ke studiu na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, odkud ale po devíti semestrech odešel a rozhodl se pro politickou práci. „Jeho ‚buržoazní‘ původ mu musel působit mezi komunisty potíže. Protože byl ale velice ambiciózní a chtěl se prosadit, ochotně vykonával všechnu práci, kterou po něm strana chtěla, aby dokázal, že je pravým komunistou. Stal se členem strany, jejímž cílem bylo – řečeno slovy Karla Marxe – ‚vyvlastnit vyvlastňovatele‘, a vlastně byl ochoten vyvlastnit i svou vlastní rodinu,“ popisuje otce syn Karel.
Vysokou ambicióznost u Šlinga potvrzuje i historik Bárta. „Šling byl inteligentní, mimořádně aktivní, precizní, nechyběl mu výrazný organizační talent ani přesvědčovací schopnosti. Díky původu mluvil německy i česky, později k tomu přidal francouzštinu a angličtinu. Na druhou stranu byl velmi sebevědomý, ambiciózní, autoritářský, jednal někdy výbušně a nerad ustupoval ze svých názorů, pokud byl přesvědčen, že jsou správné, což vedlo až k určitým diktátorským rysům. Neváhal jednat bezohledně či dokonce protizákonně, pokud to považoval za správné, své protivníky bezohledně likvidoval. Na sebe i své spolupracovníky byl náročný, trval na přesném plnění úkolů a dodržování disciplíny,“ dodává historik.
To vše se ale naplno projevilo v jeho poválečném brněnském působení. Už během druhé světové války se ale stalo něco – tehdy pro něj pravděpodobně naprosto nevýznamného – co zpečetilo jeho další život.
Pomáhal v lazaretu ve Španělsku, válku strávil komunista Šling ve Velké Británii
V druhé polovině 30. let odjel Šling z pověření strany do Španělska, ve kterém právě zuřila občanská válka. Nejdříve se z pověření Rudolfa Slánského zapojil do činnosti Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku a posléze odjel do Španělska s polním lazaretem.
„Zde působil jako organizátor nemocnice Jana Amose Komenského, pro kterou ze zděděných peněz neváhal zakoupit dva sanitní vozy, a také v roli politického komisaře. Dostal se rovněž na frontu, kde utrpěl průstřel plic. Po zranění se vrátil do Československa,“ popisuje Bárta.
Před mnichovskou konferencí pomáhal Šling organizovat antifašistickou mládež v pohraničí. „KSČ ho pak 11. března 1939 poslala do emigrace. Zdá se, že využil svých kontaktů k tomu, aby se dostal z Československa. Do Anglie dorazil v den jeho rozpadu, 15. března 1939,“ popisuje jeho syn Karel.
V čele Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku stál Emanuel Voska, představitel prvního i druhého odboje a následně také spolupracovník tajných služeb USA. Právě Voskovi napsal Šling po své emigraci 17. dubna 1939 dopis, ve kterém mu sděloval některé události v československém exilu a dodal, že podrobnější zprávy zašle později. Toto stručné sdělení se o více než 10 let později stalo rozbuškou pro Šlingovo zatčení, tehdy mu ale ještě nikdo nepřikládal žádnou větší váhu.
Šling se ve Velké Británii angažoval ve Fondu pro československé uprchlíky (Czechoslovak Refugee Trust Fund), kterým pomáhal po příchodu do nové země. V Británii se také seznámil s Marian Wilbrahamovou, členkou Komunistické strany Velké Británie, kterou si v roce 1941 vzal za ženu a narodili se jim zmínění synové Jan a Karel.
Válku tedy prožil na Západě – ovšem z pověření komunistické strany – a do Československa se vrátil na jaře 1945 jako jeden z členů lékařské výpravy, která měla postupně pomáhat obyvatelům na již osvobozených územích. Výprava byla připravena k odjezdu v lednu 1945.
„Tehdy se ještě nedalo cestovat přímo, a tak byla zvolena trasa Londýn – Teherán – Baku – Slovensko. V Baku se otec od výpravy odtrhl a odletěl do Moskvy. (...) Dnes se dá těžko zjistit, jestli byl k cestě do Moskvy vyzván nebo jestli si ji zařídil sám. Pravdou je, že měla pro jeho další osud zásadní význam. Zřejmě tam bylo rozhodnuto, že bude zařazen do stranického aparátu a že se stane krajským tajemníkem v Brně,“ popisuje Šlingův syn.
A po návratu do vlasti začala Šlingova kariéra strmě stoupat. Než po pěti letech dopadl na úplné dno.
„Moravský markrabě“ Šling byl vzorem pro ostatní. Než se z něj kvůli jednomu dopisu stal špión
Hned po návratu do Československa strana pomohla Šlingovi k moci a začal na sebe vršit důležité funkce. „V červenci 1945 se stal politickým tajemníkem, členem předsednictva a vedoucím sekretariátu krajského výboru KSČ, poslancem Národního shromáždění, o rok později členem ÚV KSČ. Velmi aktivně se zapojil do posilování pozic KSČ, v únoru 1948 se postaral o převzetí moci. Zajistil také poslání zbraní určených k vyzbrojení milicionářů z brněnské Zbrojovky do Prahy,“ popisuje Bárta jeho proaktivní přístup.
„Následně jeho kariéra ještě zrychlila, stal se předsedou krajského akčního výboru Národní fronty, který zajišťoval čistky a obsazení důležitých pozic komunisty či jejich sympatizanty, a vedoucím krajským tajemníkem. Stal se tak nejmocnější osobou na Brněnsku,“ dodává historik, podle kterého se Šlingovi dokonce přezdívalo „moravský markrabě“.
Jako agilní komunista měl kariéru jistou a jeho hvězda měla ještě stoupat. „Generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský opakovaně vyzdvihoval jeho působení a dával ho za vzor. Počítalo se s ním prý do vedení prestižního pražského kraje, na vedoucí post v těžkém průmyslu nebo dokonce na místo ministra,“ doplňuje Bárta.
V té době ovšem už Moskva začala vysílat jasné signály a požadovala, aby její komunistické satelity začaly s očistou strany od vnitřních záškodníků. Vzorem se v tomto ohledu stal proces s László Rajkem, vysokým maďarským komunistickým funkcionářem a ministrem zahraničních věcí. Ten byl zatčen v důsledku roztržky mezi Stalinem a Titem a ve vykonstruovaném procesu obviněn jako zrádce a špion, který chtěl nastolit v Maďarsku kapitalistický systém.
Celý proces tehdy řídili sovětští poradci Michail Timofejevič Lichačev a Nikolaj Ivanovič Makarov, kteří Rajkovi za přiznání se ke smyšlenému prohřešku slíbili nízký trest. Rajk se tak přiznal, ale dostal trest smrti a v říjnu 1949 byl popraven. A Lichačev s Makarovem se přesunuli do Československa, kde měli pomoci odhalit další nepřátele režimu, dalšího „Rajka“.
Na jejich popud vznikla tajná akce LUX, při které komunisté hledali špióny především v armádních řadách. Prověřování možných nepřátel tehdy zahrnovalo prostudování tisíců stran materiálů, také z válečného období. A tehdy se opět objevil Šlingův dopis Voskovi z roku 1939. Vzhledem k tomu, že Voska dříve spolupracoval s americkými tajnými službami, vyložili si vyšetřovatelé Šlingova slova o tom, že bude podávat další zprávy, jako závazek ke špiónské spolupráci.
Šlinga tak přišli zatknout 6. října 1950. Už před objevením tohoto dopisu se nad ním ale stahovala mračna. Kvůli autoritativnímu vedení kraje na něj chodila řada stížností. Sám Slánský chtěl situaci nechat vyšetřit, mezitím ale došlo k zatčení, ke kterému dal pokyn prezident Klement Gottwald.
„Šling pocházel ze židovské, a navíc bohaté rodiny, bojoval v řadách interbrigád ve Španělsku, během druhé světové války působil v Londýně, po válce měl kumulovat funkce a prosazovat velmi mladé kádry na vysoké posty na úkor starých předválečných členů. Roli hrála i špatná ekonomická situace brněnského průmyslu a zemědělství, jeho přílišná samostatnost a autoritářské až diktátorské metody a podobně,“ vysvětluje okolnosti zatčení Bárta.
„Český Rajk“ se našel, očista strany ale měla pokračovat a jistý si nemohl být vůbec nikdo.
Šling se stal zkázou pro krajské tajemníky. Skončit museli téměř všichni
Ze Šlinga se stala de facto tvář zrady. A to chtěli komunisté patřičně propagandisticky využít – jako výstrahu pro ostatní i jako ostentativní důkaz pro Sověty, že se jim daří zbavovat vnitřních nepřátel.
„Předsednictvo ÚV KSČ přijalo rezoluci nazvanou O odhalení nepřátelského agenta v Brně a odstranění politických následků jeho činnosti. Následovala útočná ideologická kampaň, záležitost byla široce medializována a stranické organizace po celé republice odsuzovaly Šlingovo chování. Dokonce se v této souvislosti objevil nový pojem, tzv. šlingovština, kterým se označovalo vše, co bylo možné ztotožnit se Šlingovým působením a jeho autoritářskými a nezávislými metodami,“ popisuje Bárta.
Represe začaly dopadat na lidi ze Šlingova okolí. Kdokoli, kdo ho znal, byl potenciálně podezřelý. Své minulé kontakty s ním se například snažil utajit i strůjce již zmíněné akce LUX, která hledala záškodníky v armádě – Bedřich Reicin. Toto zatajování z něj naopak udělalo ještě podezřelejšího a nakonec i on – který měl vnitřní nepřátele hledat – skončil jako jeden z nich sám na popravišti.
Ani jasný postoj a kritika Šlinga ale nezaručovaly, že člověk přečká čistky v klidu. Při zběsilém hledání nepřátel se totiž podle Šlingova vzoru začal hněv obracet k regionálním tajemníkům strany po celé republice – ti často také působili autoritativně, a proto na ně měli komunisté ze spodních pater stranické hierarchie spadeno a rádi využili této možnosti.
„Regionální elita se obecně na krajské úrovni z iniciátora kritiky postupně stávala její hlavní obětí. Na stranických fórech jí hromadně vyčítali špatný poměr k ostatním funkcionářům nebo níže postaveným straníkům,“ potvrzuje historik Marián Lóži ve studii Hledání nepřátel uvnitř KSČ ve sborníku Securitas Imperii.
Mnozí z nich se snažili z ošemetné situace ještě zachránit, většinou ale marně. „Další vedoucí krajští tajemníci se pod přívalem nejrůznějších nařčení z regionů i ústředí uchylovali na vnitrostranických fórech k čím dál zoufalejším projevům sebeobviňování. Nebylo jim to však nic platné a přinejmenším je čekalo sesazení ze všech funkcí. Kritika dosáhla v krajích vrcholu na jaře 1951 a nejednou zasáhla celé skupiny s vedoucími tajemníky úzce spolupracujících funkcionářů, které čekal obdobný úděl. Vyhnul se mu pouze vedoucí tajemník pražského kraje Antonín Novotný,“ popisuje Lóži.
Šlingovo zatčení však zůstávalo nejviditelnější, přestože nebylo jediné a čistky postihly desítky vyšších stranických funkcionářů.
Z potenciální oběti se stal viník. V čele spiknutí nahradil Šlinga Slánský
Šling zpočátku všechna obvinění odmítal. Vlivem čím dál náročnějších výslechů ale postupně připouštěl některá provinění – často po 30hodinových výsleších bez přestávky. Záhy poté je ale zase odvolával.
„V prosinci 1950 již Šling nebyl schopen tlaku dále čelit a začal vypovídat podle požadavků vyšetřovatelů. V první řadě je zajímala jména „spolupachatelů“. Výslechy byly přesně usměrňovány, sovětským poradcům již nestačilo doznání ke špionáži, podle vzoru okolních států hledali protistátní spiknutí. Byla tak vykonstruována teorie, podle níž měl se zástupkyní Rudolfa Slánského – Marií Švermovou – usilovat o zavraždění Klementa Gottwalda a nahrazení Slánského právě Švermovou. Násilí již nebylo nutné, zlomený vypovídal o všem, co se od něj požadovalo. Často si vymýšlel, jeho výpovědi však byly přes zjevné nesrovnalosti a nelogičnosti brány jako směrodatné a určovaly další šetření,“ dodává Bárta.
„Protože jsme neměli k vyšetřování téměř žádných usvědčujících materiálů, bylo nám (...) všemi (sovětskými) poradci zdůrazňováno, že rafinovaný nepřítel a zkušený špion nezanechává po sobě nebo po své činnosti usvědčující materiály a že je třeba ho k doznání přinutit. Protože však takoví lidé jsou neobyčejně zatvrzelí, je třeba nedat jim čas k tomu, aby se mohli k výslechům připravit. Poradci bylo zdůrazňováno, že je nutno vyšetřovance nervově vyčerpat a přesvědčit je o tom, že již nemají žádnou naději na záchranu a jen doznání jim může zajistit alespoň nepatrné výhody,“ vzpomínal na přípravu procesu sám vyšetřovatel Bohumil Doubek v knize Karla Kaplana StB o sobě.
Právě sovětští poradci byli ti, kteří nakonec dali „spiknutí“ konečnou podobu. Podle nich skupina nepřátel v čele s Marií Švermovou a Ottou Šlingem připravovala vnitrostranický puč a chtěla odstranit Klementa Gottwalda, Rudolfa Slánského a Antonína Zápotockého. Obdobně si měli počínat slovenští nacionalisté Vladimír Clementis a Gustáv Husák. Tuto konstrukci pak schválila nejvyšší stranická místa v únoru 1951.
Moskvě se přesto nezdál být Šling dostatečně známým pro to, aby se stal tváří očisty strany. Na přípravě procesu pracovalo tehdy 130 vyšetřovatelů Státní bezpečnosti. Případ měl absolutní prioritu. Šlinga měl v čele protistátní skupiny, která mezitím dostala sionistický přívlastek, nahradit přímo Rudolf Slánský. Ten, který měl být původní obětí tohoto domnělého spiknutí.
„Gottwald se snažil zpočátku svého přítele Slánského bránit, myslel si, že postačí, když ho odstraní ze stranických funkcí a odsune ho někam do izolace. Ale Stalin stále naléhal a později se k němu přidali i sovětští poradci a vyšetřovatelé StB, kteří Gottwaldovi hrozili, že v případě, kdy by Slánský utekl na Západ, tak by on byl ten, kdo za něj odpovídá,“ vysvětlil Bárta v roce 2022 ve vysílání ČT24.
Z procesu Šling a spol. se tedy stal proces, který je dodnes známý jako Slánský a spol. Jak Slánský tak Šling v něm nakonec za špionáž, velezradu a sabotáž dostali trest smrti, stejně jako dalších devět souzených. Popraveni byli 3. prosince 1952 a jejich popel byl rozsypán na neznámém místě.
Ani 75 let od zatčení Šlinga a 73 od vykonstruovaného procesu ale neznáme všechny okolnosti, které nakonec vedly ke smrti 11 vysokých funkcionářů. „Těžko se dozvíme vše, protože důležitou a dá se říct rozhodující roli při tvorbě procesu se Slánským měla sovětská strana – sovětští poradci a přímo Stalin – a materiály v Moskvě, které se toho týkají, budou asi ještě dlouho nedostupné,“ dodává Bárta.
A tak jako v úvodu začala revoluce požírat své děti, došlo nakonec i na ty, kteří se měli postarat o „spravedlnost“. Vyšetřovatel Bohumil Doubek žádal o odchod od StB, což mu nebylo povoleno. Začal mít problémy s alkoholem, údajně zpronevěřil i nějaké peníze a v roce 1955 byl zatčen a vyloučen ze strany. Sovětský poradce Makarov byl v témže roce jako Doubek propuštěn z KGB a vyloučen ze strany. Jeho spolupracovník Lichačev byl také zatčen, odsouzen k trestu smrti a v roce 1954 zastřelen.
