Panna Maria ze Szopienic nebo slezská Erin Brokovich - to jsou dvě přirovnání, která se používají v souvislosti s polskou pediatričkou Jolantou Wadowskou-Król. Hrdinka nového seriálu platformy Netflix Olověné děti zachránila v podstatě tajně až skoro ilegálně stovky dětí před vážnými zdravotními problémy. Ty jim způsobovala otrava olovem z hutí v polských Szopienicích. To se ovšem nelíbilo komunistům, a tak Wadowská za své hrdinství tvrdě zaplatila. A svůj příběh držela v utajení - až dokud ho neobjevila její vnučka a o několik let později i filmaři.
„Nejsem žádná hrdinka. Na tom, co jsem udělala, nezáleží. Důležité jsou lidé, kterým bylo ublíženo,“ řekla Wadowská své vnučce, která se o ní rozhodla v roce 2013 natočit krátký dokumentární film do studentské soutěže. Odhalila tak dlouho skrytý příběh ženy, která díky své osobní statečnosti pomohla zachránit stovky dětí, kterým by jinak hrozila i smrt z otravy olovem. „Jedna událost během toho natáčení byla pro mě symbolická: když jsem požádala babičku o dokumenty z té doby, našla jsem je na půdě v pytlích na odpadky. Tak zoufale si babička přála na ty časy a na ty události zapomenout,“ popsala vnučka Małgorzata Król-Dopierałová práci na dokumentu pro web WP film.
Odhalení otrav dětí olovem vlivem nedostatečně zabezpečené výroby v hutích totiž stálo Wadowskou nejen hodně sil a nervů, ale hlavně slibnou kariéru. Polští komunisté v roce 1974 zarputile odmítali připustit, že by záměrně kvůli větším výnosům z výroby trávili lidi. A tak se musela Wadowská pokoutně snažit dělat dětem testy, přesvědčovat laboratoře, aby je vyhodnocovaly a zajišťovala nemocným i pobyty v sanatoriích, které jim bezpochyby zachránily život.
Testovat musela děti doma a tajně
Jolanta Wadowská-Król se narodila 27. června 1939 v polských Katovicích. Vystudovala lékařskou fakultu, specializovala se na pediatrii a od roku 1968 začala pracovat v ordinaci v Szopienicích, v průmyslové části Katovic.
Tady už v roce 1834 vznikla huť Wilhelmina, která se stala základem budoucího hutního komplexu. V bezprostřední blízkosti závodu vznikaly i dělnické domy, takže místní zaměstnanci měli komíny přímo za okny. Od roku 1972 pak komplex fungoval pod názvem Huť neželezných kovů Szopienice (Huta Metali Nieżelaznych Szopienice) a zpracovával kromě olova například i zinek.
V době tvrdého komunismu byl tlak na výrobu a výsledky velký, bezpečnost provozu tak stála stranou. „Pracoval jsem v takových podmínkách, že je zázrak, že ještě žiju. Představte si čištění pytlů z odprašovacích zařízení dvakrát až třikrát týdně, osm hodin v kuse. Filtry se ucpávaly, ale huť jela i bez nich. Byla to paranoia. V olověné huti jsem pracoval dva roky. Byla tam odprašovna. V noci se odprašování vypínalo, aby se komíny neucpávaly. A závod jel nepřetržitě, i bez filtrů (které měly škodliviny zachycovat, pozn. aut.),“ zavzpomínal pro polský ekologický portál SmogLab bývalý zaměstnanec Bernard Skórak.
Nedodržování předpisů i blízkost lidských obydlí přímo u hutí se tak brzy projevila na zdraví místních obyvatel, především dětí. Hrály si venku na vzduchu, matky jim v dobré víře dávaly zeleninu ze zahrádek u domu a do dětí se tak dostávalo více a více olova, které jim způsobovalo mimo jiné silnou anémii, poruchy pozornosti, neurologické problémy a extrémní kazivost zubů. Děti začaly kolabovat a plnit čekárnu u ordinace doktorky Wadowské.
„Začalo to u chlapce z ulice Westerplatte, který se ke mě opakovaně vracel kvůli anémii. Byl nakonec poslán k doktorce Hager-Malecké (zemská lékařská poradkyně pro pediatrii, pozn. aut.). Ukázalo se, že těch otrav bude asi více. Profesorka Malecká mě pověřila, abych udělala rychle a tiše dětem ze Szopienic testy,“ vzpomínala Wadowská v roce 2013 v dokumentu svojí vnučky s názvem Panna Maria ze Szopienic, který je k dispozici na platformě YouTube.
Lékařka prokázala, že dětem způsobuje zdravotní problémy otrava olovem z provozu místních hutí. Na to ale zdejší nechtěli slyšet. Doktorku naopak nařkli, že jim chce pouze brát dobře placenou práci. Komunisté v tom viděli také snahu ohrozit plánované hospodářství.
Wadowská tak nemohla v podstatě počítat s žádnou pomocí. Pošta například odmítala doručovat její předvolání rodičům, aby dali své děti u ní v ordinaci testovat. Laboratoře zase nechtěly testy vyhodnocovat. Všichni před problémem zavírali oči a zdraví dětí se mezitím jen zhoršovalo.
„Zpočátku to byl velký úkol. Musela jsem přesvědčit laboratoře, aby pro nás ty testy vyhodnocovaly. A také rodiče – aby nechali své děti testovat, ale nikomu nic neříkali, aby se o tom úřady nedozvěděly,“ vzpomínala Wadowská při rozhovoru s vnučkou.
Ukázalo se, že problém nebudou mít pouze děti v bezprostřední blízkosti hutí, ale že zamořená oblast je mnohem větší. Wadowské se povedlo provést zhruba pět tisíc testů. Často chodila po pacientech do rodin osobně, pouze se svojí kolegyní, sestřičkou Wiesławou Wilczek. Ne vždy se u rodičů setkaly s pochopením. I ti ale brzo začali tušit, že problém je skutečný a ohrožuje jejich děti.
„Paní doktorce tehdy dokonce hrozilo vězení za to, že naše děti tajně testovala. Takové byly tehdy časy. Komunisté nám vštípili, že máme povinnost být zdraví, žádné nemoci tehdy nesměly existovat,” vzpomínaly v dokumentu matky tehdy testovaných dětí ze Szopienic.
Podle výsledků testů byla v přímém ohrožení života zhruba tisícovka dětí. Jejich léčba byla podmíněna hlavně okamžitým opuštěním zamořené oblasti. Kam ale umístit tolik dětí – bez pomoci úřadů, doslova v utajení? Ani toho se Wadowská nezalekla.
„Se svojí matkou do noci seděly a přepisovaly dopisy a žádosti. Obdivoval jsem její odhodlání,“ popsal v dokumentu lékařčin manžel Zbigniew Król. Wadowské se tak povedlo odeslat děti do několika sanatorií – například do Rabky, Istebné, Jaworze nebo do Bucze. Zde se stav dětí po dvou až třech měsících rychle zlepšoval.
V roce 1975 se Městská národní rada Katovic také rozhodla zbourat domy nejblíže komínu ocelárny Paweł. V utajovaném odůvodnění se tehdy uvádělo, že „budovy se nacházejí v zóně, která představuje přímé ohrožení života a zdraví obyvatel“. Vysídlení obyvatelé dostali nové byty.
Vypadalo to, že se situace zlepšuje. Děti se mohly léčit, město se snažilo přesunout obyvatele do bezpečnějších oblastí. Doktorka Wadowská se na popud profesorky Hager-Malecké rozhodla ze získaných výsledků a anamnéz sepsat disertační práci. A tam znovu tvrdě narazila.
„Měla k dispozici obrovské množství výzkumného materiálu a chtěla ho ještě dál rozvinout. Byl to perfektní výchozí bod pro doktorskou disertační práci. Ale ještě než mohla začít, jeden z jejích profesorů jí naznačil, že takovou práci nikdy neobhájí. A skutečně, po několika ‚opravách‘ nařízených jejím školitelem práce ztratila velkou část své vědecké hodnoty, takže ji nebylo možné obhájit,“ vzpomínala vnučka Wadowské.
„Práci jsem díky získaným materiálům napsala poměrně rychle. Pak ale přišly problémy. Neustále jsem poslouchala, že název je špatný nebo že je tam moc zveličených čísel, ale nikdo kompetentní o tom se mnou nechtěl mluvit. Zastrašovali také vedoucího mé práce, a to byl konec mojí vědecké kariéry,“ uzavírá Wadowská při vyprávění své vnučce.
Materiály odložila do zmíněných pytlů na odpadky a odnesla na půdu. Celou anabázi kolem testování a záchrany dětí si nechala jen pro sebe. Na dalších téměř čtyřicet let. Komunisté neměli tehdy chuť její zásluhy nijak oslavovat a zviditelňovat, když upozornila na jejich selhání.
Na hrdinství babičky upozornila až její vnučka
Teprve v roce 2013 se svět dozvěděl o příběhu „Panny Marie ze Szopienic“, který o své babičce natočila studentka gymnázia Adama Mickiewicze v Katovicích Małgorzata Król v rámci soutěže, kterou vyhlásil tehdejší europoslanec Marek Migalski. Její babička v dokumentu poprvé veřejně mluvila o tom, jak v 70. letech v Szopienicích tajně testovala a zachraňovala zdejší děti. Trochu to připomínalo náhlé odhalení hrdinství Nicholase Wintona, který zachránil před válkou židovské děti z Prahy a o této jeho činnosti se veřejnost dozvěděla až z televizního vysílání v roce 1988, po téměř padesáti letech.
Dokument o Wadowské soutěž vyhrál a získal si rychle zájem médií. Záhy tak vyšel například jeden z prvních článků o lékařce v Gazetě Wyborcze a následovaly zmínky v dalších a dalších médiích.
Výsledkem bylo několik ocenění – Wadowská se stala čestnou občankou Katovic, získala několik ekologických i občanských ocenění za zásluhy a Slezská univerzita v Katovicích jí v roce 2021 udělila čestný doktorát. Ten, který před 45 lety nesměla obhájit.
„Stálo to za to. Samozřejmě, že to stálo za to. Protože vím, že kdyby nebylo těch bezesných nocí, kilometrů, které jsem prochodila od dveří ke dveřím, všech těch komplikací a ústrků, bylo by tady mnoho nemocných a možná i mrtvých lidí,“ řekla Wadowská v dokumentu svojí vnučky.
Slezská Erin Brokovichová, která si vydobyla zdraví svých pacientů navzdory vůli komunistického režimu, zemřela v Katovicích 18. června 2023 ve věku 84 let.
V Szopienicích je olovo v půdě dodnes
Po roce 1989 prošel podnik Huť neželezných kovů Szopienice restrukturalizací a privatizací. V září 2008 pak akcionáři rozhodli o likvidaci společnosti. Část dochovaných objektů je dnes památkově chráněna a funguje zde také muzeum.
Likvidace hutě ale neznamenala ozdravení zdejší krajiny. Těžké kovy zůstávají v Szopienicích dodnes.
„Byly zde analyzovány desítky vzorků půdy odebraných z pohutních území. Našlo se v nich olovo, zinek a kadmium. Těžké kovy v půdě stále jsou, ale ne všechny představují nebezpečí, alespoň zatím. Současně Katovice provádějí vyšetření mezi dětmi ze Szopienic. Zvýšená hladina olova je diagnóza vzácná, ale stále se vyskytuje,“ upozornil začátkem února 2026 zpravodajský portál TVP3 Katovice.
