Čistě z hlediska škod na životním prostředí se v českých zemích odehrály mnohem horší nehody a katastrofy. Černobyl sice přímo nepřipravil lidi o životy – ale dále oslabil ve společnosti něco, co je pro její fungování zásadní. Důvěru.
V polovině března 1985 se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) Michail Gorbačov. Jeho program přinesl dvě nová slova: perestrojka a glasnosť. Tedy přestavba a otevřenost.
V únoru byla jeho vize proměny společnosti, kde už vedení nebude lhát svým lidem, posvěcena na 27. sjezdu KSSS. Komunisté se tam zavázali, že dál už budou mluvit pravdu.
O dva měsíce později došlo k tragédii v Černobylu – a ukázalo se, že tento slib byl lež.
Den po dni, lež po lži
V Československu se o explozi Černobylu z 26. dubna 1986 mohl někdo dozvědět až 29. dubna pozdě večer. V té době už ale radioaktivní mrak z exploze jaderné elektrárny opouštěl území ČSSR a putoval do Německa. Informaci ještě týž večer převzaly rozhlas i televize, ale protože to bylo pozdě v noci, většina lidí se o tom dozvěděla až z novin, které si koupili po cestě do práce o den později. Dozvěděli se z nich, že nehoda nebyla nic zásadního a že radiace, byť nicotná, už stejně klesá.
„Buďte klidní,“ vyzývaly deníky. Novináři tehdy nelhali, dělali z dnešního pohledu poctivou práci, jen sami neměli informace. Informace o nehodě totiž Sovětský svaz zveřejnil až 48 hodin po explozi – a to nikoliv dobrovolně. Byl k tomu v podstatě přinucený, když ho Švédsko zavalilo dotazy, proč se na jeho území zvyšuje radiace.
„Na elektrárně Forsmark šli v neděli ráno do práce. Byla to normální směna, ale jeden z mužů si zapomněl hodinky. Musel se proto vrátit z kontrolované zóny. Z civilního oblečení měl na sobě jen boty, ale začalo to zářit. Začali hledat, kde je nějaká chyba, až zjistili, že boty dotyčného zaměstnance jsou silně radioaktivní. Tak vyšli ven a přišli na to, že kolem to září. Zavolali meteorologům, aby zjistili, jaký byl vítr, jakou měl rychlost a z jakých směrů vanul. Dostali odpověď, že to je někde mezi Kyjevem a Leningradem. Volali kvůli tomu na ruskou ambasádu, která to zpočátku zapírala, ale asi jen dvanáct hodin. Potom už museli přiznat, že se stala vážná havárie.“
František Janouch, Historie.cs
Pokud někdo v tehdejším Československu sledoval jen oficiální zdroje, tak se 30. dubna dozvěděl, že se nic neděje, 5. května dostal informaci, že je mírná radiace, a 8. května, že tato mírná (původně nulová) radiace už klesá.
Až druhý květnový týden se k události vyjádřila osoba, která měla její řešení oficiálně na starosti, tehdejší hlavní hygienička Dana Zuzková.
Ve zprávách řekla: „Naměřené hodnoty jsou sice vyšší, než bývá obvyklý stav, přesto však nevyvolávají důvody k obavám o zdraví. Dokonce i v prvních dnech, kdy bylo zaznamenáno zvýšení radioaktivních látek v životním prostředí, bylo mnohokrát nižší, než aby mohlo při trvalém působení způsobit ohrožení zdraví. Navíc zvýšení výskytu radioaktivních látek je pouze dočasné. Postupně se bude vracet k běžnému stavu. Přitom například obsah radionuklidů v ovzduší se významně snížil již v těchto dnech.“
Reálně u nás situace nebyla nijak kritická, množství spadu, který se na naše území dostal, nepřevyšovalo to v okolních zemích: Švédsko dostalo asi čtyři procenta spadu, Finsko také přes čtyři procenta a Československo jen 3,1 procenta. Pro srovnání: Bělorusko mělo 33 procent. Jenže to lidé nevěděli, protože stát zvyklý na mlčení se nedokázal dohodnout na tom, co „pustit ven“. A tak dělal to, co uměl nejlépe: neříkal raději nic.
Režim se probouzí
Režim měl i v době úpadku na konci osmdesátých let funkční orgány, které byly schopné na situaci zareagovat. Vládní havarijní komise, která měla problém řešit, vznikla 30. dubna. Zasedla až 1. května, kdy už se radioaktivní mrak rozptyloval i na západ od Německa. Vedl ji tehdy místopředseda federální vlády Ladislav Gerle, který nechal zřídit celostátní monitorovací síť a také zavedl některá opatření, jež měla snížit míru rizika. Zajímavé a dost typické ale bylo, co režim za riziko považoval.
V prvním bodě opatření se totiž řešilo, jak usměrnit informovanost veřejnosti, ve druhém, jak zabránit panice a jak omezit případné informace ze Západu, ve třetím, jak znovu rychle nastartovat vývoz na Západ, protože dodávky z „východu“ tam odmítali kvůli vysokým hodnotám radiace.
Teprve potom přišla na řadu opatření, která měla ochránit lidské zdraví.
Například už 3. května dostali zemědělci, kteří z televize slyšeli, že je všechno v nejlepším pořádku, zákaz vyhánět dobytek na pastvu. Současně byly omezovány dodávky salátu a špenátu, pastevci dobytka dokonce dostali jodové preparáty.
„Důležité z hlediska skutečné situace je, že jsme na tom byli tak, že skutečně nebylo třeba (ani by to nebylo rozumné) dělat opatření, která by zasahovala do života jednotlivců. Dělala se ale jiná opatření,“ vzpomínala v pořadu Historie.cs Dana Drábová.
„První květnové dny byly dobou masové sklizně špenátu, jenže špenát byl výrazně kontaminován spadem radioaktivního jódu. Takže hlavní hygienička rozhodla špenát zamrazit a nechat projít příslušnou dobou, aby se jód rozpadl a špenát bylo možné distribuovat,“ vzpomínala Drábová.
„Byli jsme jednou ze zemí, která přijala dokonce nižší hodnoty pro regulaci spotřeby mléka, než byly tehdy doporučovány Světovou zdravotnickou organizací. To bylo způsobeno tím, že mléka bylo na trhu dost, takže to neznamenalo žádné vážné omezení zásobování,“ dodává jaderná inženýrka.
Důležitým opatřením tehdy podle ní bylo přeorganizování způsobu výroby sušené dětské mléčné výživy, což významně ušetřilo dávku. „Není tedy pravda, že se tu nic nedělalo. Slabina bylo informační selhání, protože se nemluvilo o tom, co my děláme pro vás,“ dodala Drábová, která už 25 let vede Státní úřad pro jadernou bezpečnost.
Tohle všechno se samozřejmě mezi zbytek Čechoslováků dostalo, a to pomocí té nejrychlejší a nejosvědčenější sociální sítě všech dob – šeptandy. Spousta lidí žijících blíže u hranic Německa a Rakouska mezitím sledovala tamní televizní vysílání, kde se dozvídala, jak vypadají reakce v zemích, kde vlády svým občanům nelžou.
Podle dobových svědectví tak například řada rodičů v Brně už první květnový týden zakazovala svým dětem hrát si na pískovištích a omezila spotřebu mléčných výrobků – přesně tyto rady totiž šířila rakouská televizní stanice ORF.
Lásky a demonstrací čas
Režimu vůbec nepomohlo to, kdy k tragédii došlo. Začátek května znamenal pro komunismus pseudonáboženské třeštění v podobě oslav svátku práce. Miliony lidí měly jako každý rok vyjít do ulic a demonstrativně organizovaným pochodem vyjádřit svou podporu vládnoucímu režimu. Jenže roku 1986 byl pochod pod svatými ikonami Marxe, Lenina a Klementa Gotwalda jiný než v předchozích letech.
Samo vedení Komunistické strany si totiž nebylo jisté, jestli provládní demonstraci povolit, zabývalo se tím samotné politbyro, tedy nejvyšší vedení všemocné strany. Jednání ale podle svědků trvalo sotva pět minut, soudruzi se usnesli, že ohrožení je minimální a na poslední chvíli by se tak masivní akce jen špatně odvolávala, takže souhlasili s tím, aby lidé do ulic vyšli.
Podle historiků v Československu režim selhal v informování svých občanů na celé čáře; dokonce i ve srovnání s okolními zeměmi, kde také vládli komunisté. Například v Polsku a v Maďarsku dostávali občané informací mnohem více a výrazně rychleji, přesto tam veřejnost protestovala proti jejich nedostatku.
„Establishment byl vychován 18 let po roce 1968 jen na příkazy Sovětského svazu,“ vysvětlil v Historii.cs historik Miroslav Vaněk z Akademie věd. „Se sovětskou politikou se rozcházejí až v letech 1987 a 1988, kdy se to dotýká jejich vlastních křesel a jejich vlastního vnímání přestavby,“ doplňuje historik.
Samotní vědci podle něj ochotní ke komunikaci byli, ale neměli šanci – média by jejich výpovědi nepřijala, a vědci to dobře věděli.
Důsledkem zatajování informací byly nevratné škody, které komunistický režim nahlodaly natolik, že se z nich už nikdy nevzpamatoval. Když se zástupci establishmentu nakonec rozhodli začít mluvit, ve skutečnosti pak ani tolik nelhali. Jenže to už bylo pozdě a obyvatelstvo jim už nevěřilo.
