Aneta Černá, cer strana 3 z 4

Františku Sauerovi říkali pro jeho vysokou postavu Habán ze Žižkova. Začátkem 20. století patřil mezi pražskou bohému a blízce se přátelil například s Jaroslavem Haškem. A byl to také on, kdo v listopadu 1918 zorganizoval stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Podle nových výzkumů historiků byl ale Franta Sauer, jak si nejčastěji říkal, pouze vykonavatelem přání některých pražských politiků.

Zdeňka Varhulíková se chtěla stát učitelkou. Nacisté ale uzavřeli na podzim 1939 vysoké školy a nemohla tak dokončit potřebné studium na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Místo toho se ale zapojila do odboje a pašovala z muniční továrny náboje. Gestapo ji ale při jednom zátahu zatklo a u soudu v Drážďanech pak dostala za svůj boj proti nacismu nejvyšší trest. Téměř po 80 letech historička Pavla Plachá objevila a publikovala v plném znění její dopisy na rozloučenou.

Po útoku parašutistů na Reinharda Heydricha vyhlásili nacisté v protektorátu II. stanné právo. Mezi 27. květnem a 3. červencem 1942 ze msty vraždili skutečné, ale i domnělé odbojáře. Zabíjeli na několika místech v Čechách, kromě Prahy například v Pardubicích, Táboře, nebo Mladé Boleslavi. Všechny odsouzené z Moravy ale vraždili pouze v Brně, na dvoře věznice gestapa v Kounicových kolejích. Jejich ostatky se nikdy nenašly. Podle svědků ale nacisté vozili do brněnského krematoria denně krvavé rakve, ze kterých ještě trčely vlasy.

Říkali mu Afričan, později také Pistolník. Bohuslav Burian byl brněnský kněz, který se postavil nacistům a po válce i komunistům. Přežil pochod smrti, stal se převaděčem přes hranice a po uvěznění se mu podařilo uprchnout z přísně střeženého Leopoldova. To vše stihnul prožít za 40 let, než zemřel na následky vyčerpání a mučení při výsleších Státní bezpečnosti.

Po převratu v únoru 1948 začali komunisté prakticky ihned likvidovat své odpůrce. Zatýkali politické oponenty, kteří se snažili stále hájit demokracii a s pučem nesouhlasili, například některé členy Československé strany lidové. K nejhlasitějším kritikům komunistů tehdy patřil poslanec Stanislav Broj, který se zastával zatčených politických vězňů a nesouhlasil se zemědělskou politikou kolektivizace. Ve vykonstruovaném procesu ho kvůli jeho názorům odsoudili k smrti a zavraždili přesně před 70 lety.

Uměla čtrnáct jazyků, jako první Češka se věnovala tropickým chorobám a osobně ji ve výzkumu podpořil i prezident Tomáš G. Masaryk. Vlasta Kálalová di Lotti se stala lékařkou na počátku 20. let, když ženy ještě běžně neordinovaly. V poslední den války zabili nacisté celou její rodinu. Následně se znelíbila komunistům, protože žádala milost pro Miladu Horákovou. I proto je navzdory svým zásluhám téměř neznámá.

Američané už byli před Plzní, rudá armáda na Moravě. Podle dochovaných svědectví byla ale situace v Praze až do 5. května 1945 klidná. Ten den začalo ozbrojené povstání, které vedli převážně českoslovenští důstojníci. Ti měli ale po roce 1948 skončit v zapomnění a často také ve věznicích a pracovních táborech, vyzdvihovat se už měli především sovětští osvoboditelé. Téměř zapomenutý tak zůstal například příběh Františka a Milana Pouskových, otce a syna, kteří se postavili nacistům, následně i komunistům a zaplatili za to svobodou i životem.

Za dobu komunismu emigrovalo z Československa podle historiků asi 200 tisíc lidí. Mezi zřejmě nejznámější uprchlíky patřila skupina bratří Mašínů. Z pětičlenné výpravy se nakonec na Západ podařilo dostat třem z nich. Václava Švédu a Zbyňka Janatu dopadli a odsoudili společně se strýcem bratří Mašínů Ctiborem Novákem k trestu smrti, který kat vykonal přesně před 65 lety. O smrti svého příbuzného a přátel se poslední žijící člen skupiny – Josef Mašín – dozvěděl až po několika měsících.

Do konce druhé světové války zbýval necelý měsíc, fronta se přibližovala protektorátu, ale nacisté stále posílali československé odbojáře do koncentračních táborů. Před 75 lety tak z Brna vyjel poslední transport do Mauthausenu, kde 10. dubna 1945 v plynové komoře zemřelo 235 lidí. Mezi nimi byla i dvaadvacetiletá Marie Sedláčková, která během okupace bojovala proti nacistům a při zatýkání se pokoušela z obklíčení prostřílet.

Cepy, sekery i plamenomet – těmito zbraněmi před třiceti lety vězni v Leopoldově útočili proti bezpečnostním složkám. Při největší vězeňské vzpouře v Československu měli trestanci věznici pod kontrolou celé dva týdny. Ministerstvo vnitra proti nim muselo 28. března 1990 nasadit obrněné transportéry, vrtulníky a více než dva tisíce mužů. Vůdce vzpoury se za její potlačení symbolicky pomstil ještě rok a půl poté.

Pražané měli za sebou tragické únorové bombardování, při kterém zemřelo více než 700 lidí. Šest týdnů před koncem války ale přišel další ničivý úder Spojenců, tentokrát již plánovaný. 25. března 1945 zaútočili američtí letci na průmyslovou část Prahy ve Vysočanech a na letiště ve Kbelích a Letňanech. I přes zkušenosti s nedávným náletem na centrum města ale znovu umíraly stovky lidí.

Před 81 lety začala německá armáda obsazovat Československo. Den poté vznikl už oficiálně nacisty ovládaný protektorát. Čeští vládní představitelé vyzývali obyvatele, aby Němcům v zabírání území nebránili. V Místku se přesto několik desítek československých vojáků pokusilo nacistům vzdorovat se zbraní v ruce. Vedl je kapitán Karel Pavlík, který se následně zapojil do odboje a setkával se zřejmě také s parašutisty Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem.

V roce 1949 je vítaly davy nadšených Čechoslováků, o rok později už je bez přítomnosti fanoušků estébáci mlátili na vyšetřovně v takzvaném Domečku. Jedenáct hokejových reprezentantů komunisté v zinscenovaném procesu obvinili z vlastizrady. Přestože rok předtím získali sportovci pro svoji zemi na mistrovství zlaté medaile, komunisté se neostýchali hokejisty poslat do uranových lágrů. Zatkli je přesně před 70 lety.

Vysoké účesy, krátké kalhoty a barevná saka – tak vypadali takzvaní páskové v 50. letech v Československu. A také aktéři procesu s Vyšehradskými jezdci, chuligány, ze kterých komunisté účelově udělali nepřátele režimu. Obdivovatelé americké kultury byli ale spíše drobnými kriminálníky než bojovníky proti totalitě.

Svojí statečností umožnila hrdinství ostatních. Marie Pětrošová začala téměř ihned po vyhlášení protektorátu převádět za hranice budoucí letce RAF a československé vojáky. Bylo jí teprve 19 let, přesto vodila uprchlíky v Beskydech za hranice do Polska. Gestapo ji dopadlo přesně před 80 lety. Brutálně ji vyslýchali navzdory tomu, že byla těhotná. Díky její odvaze, která zůstala zapomenuta, bojovalo v československé armádě v zahraničí několik desítek Čechů.

Před 70 lety zemřel Josef Toufar. Tělo 48letého kněze nevydrželo brutální výslechy vyšetřovatelů Státní bezpečnosti (StB), kteří ho trýznili bitím, žízní i chladem. Velitel vyšetřovací skupiny Ladislav Mácha byl údajně také tím, kdo Toufara doslova utloukl. Svého činu nikdy nelitoval a ve vězení za jeho smrt strávil necelý rok.

Před 75 lety, 14. února 1945, začaly na Prahu dopadat spojenecké bomby. Přestože válka se blížila ke konci a nálety se do té doby hlavnímu městu vyhýbaly, spadlo během několika minut na město 150 tun výbušnin, které způsobily na takzvanou Popeleční středu smrt více než sedmi set lidí. Některým zachránila život až neuvěřitelná náhoda.

Poskytli úkryt parašutistům, a proto je pravoslavná církev nyní svatořečila. Vladimír Petřek, Václav Čikl a Jan Sonnevend spolupracovali s parašutisty, kteří v roce 1942 provedli útok na Reinharda Heydricha. Právě oni ukryli výsadkáře v kryptě kostela, kde je o několik týdnů později dopadlo gestapo. A právě v tomto chrámu byli v sobotu Petřek, Čikl a Sonnevend za svoje hrdinství v odboji svatořečeni.

Po letech bojů, zajetí a bitev v legiích se mohli vrátit domů. Českoslovenští legionáři se začali z Ruska vracet už od roku 1919. Až mír, který uzavřeli s bolševiky přesně před sto lety, ale zajistil bezpečnou cestu domů všem. Na lodích, které vyplouvaly z Vladivostoku, si pak Čechoslováci vezli i zvířecí maskoty.

Do protektorátu se vrátil, protože chtěl bojovat proti Hitlerovi. 29letý parašutista Josef Vanc byl členem výsadku Carbon a po návratu domů měl pomoci ozbrojit místní odbojáře. Bojovat mohl ale pouhý měsíc. Nepodařilo se mu spojit se svojí skupinou ani s domácím odbojem. Ve vypjaté situaci, když hrozilo, že padne do rukou gestapa, ho pak zastřelil jeho vlastní kolega František Kobzík. Od Vancova narození v úterý 4. února uplynulo 105 let.

Sovětský kat Vasilij Blochin má na svědomí údajně až padesát tisíc obětí a jeho jméno je kvůli množství usmrcených i v Guinessově knize rekordů. Na přímý příkaz diktátora Stalina likvidoval všechny, kdo se protivili komunistickému režimu, a při katyňském masakru v roce 1940 prý zastřelil až sedm tisíc lidí za měsíc. Doba jeho řádění skončila společně se Stalinovou smrtí v roce 1953. Zemřel o dva roky později – 3. února 1955 – a nikdy nebyl potrestán.

Když šla Marie Sandová v roce 1936 studovat farmacii, ještě asi netušila, jak osudově to může ovlivnit její život. Po studiu totiž přišla válka a ona jako Židovka už nesměla pracovat ve zdravotnictví. Prodávala ale tajně v plzeňské lékárně. Po transportu do Terezína pak vydávala vězňům léky přímo v ghettu. Medikamentů byl nedostatek, a tak musela nemocným a umírajícím léčiva připravovat často improvizovaně. Přestože jako lékárnice mohla v ghettu zůstat, když jejího manžela zařadili do transportu do Osvětimi, rozhodla se tam odejít s ním.

Přerod od komunismu k demokracii znamenal před třiceti lety nejen změnu státního zřízení, ale dotkl se i tisíců zaměstnanců, kteří přišli o práci. Byli mezi nimi také příslušníci Státní bezpečnosti. Někteří odešli sami už před koncem roku 1989, protože tušili, že ve svobodném státě pro ně nebude uplatnění. Definitivní rozklad StB nastal ovšem až 31. ledna 1990, když ministr vnitra Richard Sacher vydal rozkaz o zrušení některých složek tajné policie.

Sám možná tušil, že ho čeká nejtěžší část jeho života, přesto se ale ve vzpomínkách vracel k vlastnímu bezstarostnému dětství. Spisovatel Karel Poláček těsně před transportem do koncentračního tábora dopsal jednu ze svých nejznámějších knih – román Bylo nás pět. Jeho vydání se už ale nedožil. Zemřel několik měsíců před koncem války, přesně před 75 lety, přestože se dříve předpokládalo, že život tohoto novináře skončil jinak.