Po převratu v únoru 1948 začali komunisté prakticky ihned likvidovat své odpůrce. Zatýkali politické oponenty, kteří se snažili stále hájit demokracii a s pučem nesouhlasili, například některé členy Československé strany lidové. K nejhlasitějším kritikům komunistů tehdy patřil poslanec Stanislav Broj, který se zastával zatčených politických vězňů a nesouhlasil se zemědělskou politikou kolektivizace. Ve vykonstruovaném procesu ho kvůli jeho názorům odsoudili k smrti a zavraždili přesně před 70 lety.
Zastával se politických vězňů a bránil zemědělce. Stanislava Broje komunisté zavraždili i kvůli nedopalku cigarety
„Prosím Boha, aby vám tuto vraždu odpustil! Umírám proto, že jsem chtěl mít svobodné zemědělce ve svobodné zemi. Oni jimi také budou! Moje děti, odkazuju vás ochraně Boží a Panny Marie, ženu také! Nechť žije svobodné Československo,“ byla poslední slova Stanislava Broje na popravišti pankrácké věznice 23. května 1950. V 5:49 hodin ráno mu kat navlékl na krk oprátku. A ukončil tak život politika, který přes zjevné nebezpečí odmítl uprchnout z Československa, protože nechtěl zklamat své voliče.
Za války spolupracoval s odbojem. Ukrýval zbraně a poskytoval potraviny
Stanislav Broj se narodil 28. září 1901 do rodiny sedláků ve Volduchách nedaleko Rokycan. „Od mládí se zajímal o společenský život – krátce po vzniku republiky vstoupil do agrárního dorostu, později se stal předsedou místní organizace a členem okresního výboru. Stal se předsedou místního Sboru dobrovolných hasičů a zastával různé funkce v Sokolu,“ popisují historici Petr Blažek a Michal Kubálek ve své studii „Chtěl jsem mít svobodné zemědělce ve svobodné zemi“. Sedlák a politik Stanislav Broj.
Broj absolvoval gymnázium a hospodářskou školu a kromě regionální politiky v agrární straně převzal také statek po otci. Ve druhé světové válce se podle vzpomínek jeho syna Jana také rodina zapojila do odboje.
„Otec byl velký národovec a byl si vědom jedné věci: že ať je válka, nebo ne, národ nesmí hladovět. Čtyři kilometry od statku bylo okresní město Rokycany, kde měl spoustu známých, protože tam chodil na gymnázium. Takže do Rokycan šly zemědělské produkty prakticky denně. Na statku se také od rána do večera na mouku šrotovala pšenice a z té byla půlka vesnice živa. Souviselo to s tím, že otec nechtěl, aby lidé trpěli,“ vzpomínal v rozhovoru pro historickou revue Paměť a dějiny Jan Broj. Podle jeho vzpomínek měl otec spolupracovat také s místním odbojem a ukrýval zbraně.
Nechtěl, aby to tady dopadlo jako v Sovětském svazu
Po válce chtěl Stanislav Broj pokračovat v politice, jeho agrární strana už ale nebyla obnovena. „Objel všechny předsedy politických stran, které tu v té době byly. Když se vrátil z Prahy, tak jsme spolu chvilku diskutovali. Řekl, že ze všech čtyř stran, které byly v Národní frontě, se mu jeví jako nejlepší lidová strana. A sice z toho titulu, že nemá ve svém programu slovo socialismus nebo socialistický, na to byl alergický,“ vysvětlil jeho syn.
Tuto motivaci potvrzují i Blažek a Kubálek: „Pokud jde o motivy Stanislava Broje, je možné uvést, že k lidové straně měl blízko nejen jako praktikující katolík, ale považoval ji také za stranu, která se může jako jediná nesocialistická strana Národní fronty stát účinným oponentem komunistů.“
Broj tak kandidoval ve volbách v roce 1946 na druhém místě plzeňské kandidátky lidovců. A u voličů uspěl, stal se poslancem. Už při předvolební kampani ho ale sledovaly bezpečnostní složky, v archivu jsou zachovány jeho projevy z poválečného období, ve kterých kritizoval agresivní politiku komunistů.
„Kritizoval také získávání půdy na základě vlastnictví stranické legitimace. Rozdávané dekrety byly podle jeho názoru pouze dočasné, neboť definitivně měl o vlastnictví rozhodovat nově zvolený parlament. Prohlásil, že každý bude pánem na své půdě a že mu nebude nikdo poručníkovat,“ dodávají historici.
Svou rétoriku nezměnil ani v poslanecké lavici. Byl také členem zemědělského a bezpečnostního výboru a varoval před sovětizací země. „Mluvil o tom už za války. Říkal mi o kolchozech, sovchozech, o tom, co Stalin páchal za masové vraždy v Rusku. Jeho krédem bylo, aby to tady nedopadlo jako v Sovětském svazu,“ vzpomínal jeho syn Jan.
I přes své angažmá v politice ale Stanislav Broj stále také pracoval na rodném statku, kde hospodařil na 17 hektarech půdy. Byl také v kontaktu s dalšími zemědělci, aby jejich návrhy a přání mohl při jednáních v Praze ostatním tlumočit.
Kritizoval zatýkání politických oponentů, sám byl sledován
Komunisté ovládli bezpečnostní složky státu už před převratem v únoru 1948. Už před tím stíhali své oponenty a připravovali si situaci pro převzetí moci. Broj si toho všiml a upozorňoval na to, že Zemský odbor bezpečnosti, předchůdce Státní bezpečnosti (StB) „jest (institucí) ryze stranickou, slouží prý pouze KSČ a pronásleduje často zcela bezdůvodně příslušníky ostatních politických stran“.
Zastával se zatčených z politických důvodů a tím na sebe poutal další pozornost komunistů, kterým podobný člověk překážel v uskutečňování jejich plánu. 26. února 1948 pak StB podala na Broje trestní oznámení za jeho výroky o ministerstvech, která řídili komunisté. Kritizoval například rozkrádání majetku i plýtvání penězi.
Broj sám dostal ale také několik anonymů, které mu vyčítaly, že dříve byl pouhým zemědělcem a teď jako poslanec jezdí v přepychovém autě. „Je sice pravda, že jsem na tom hnojníku jezdil, ale jezdil jsem na svém hnojníku. Je také pravdou, že nyní jezdím v autě, ale zase ve svém, za svůj benzin a sám si ho řídím. Jděte se ale podívat před ministerstvo vnitra, kolik tam stojí přepychových aut, která jezdí na státní útraty, za státní benzin a řídí je státní šoféři,“ bránil se tehdy.
Komunistům už došla trpělivost, Broj byl ale stále poslancem a chránila ho poslanecká imunita. Když ho tak 23. března 1948 zatkli, za dva dny byl propuštěn. Poslanecký mandát Brojovi skončil za dva měsíce, 5. června. A hned 8. června ho StB přijela zatknout znovu.
„Otec v tu dobu už normálně sedlačil doma a jel obracet seno. Vyjel s koněm s obracečkou před vrata, ale přišel tajemník národního výboru a říká: ,Stáňo, jsou tam nějací chlapi a chtěli by s tebou mluvit.' Otec odvedl koně na dvůr a šel na obecní úřad, ale tam už nedošel. Hned před budovou ho naložili do automobilu, odvezli a tehdy viděl naposled svou rodnou ves,“ vzpomíná jeho syn.
Uprchnout odmítl. Kvůli svým voličům
Komunisté ale proti Brojovi neměli jen jeho projevy. Měl totiž údajně několika lidoveckým politikům pomoci uprchnout za hranice. On sám ale navzdory nebezpečí odejít odmítal.
„Jeho rajon byl od Rokycan až po Rozvadov, měl tam svoje známé, takže tito poslanci se díky otci dostali ven. Spousta lidí, a já u těch rozhovorů byl, říkala: ,Stando, odjeď, nezůstávej tady, zavřou tě.' Ale protože otec byl svůj, tak řekl ne. Zdůvodňoval to následovně: ,Když odejdu, tak komunisté na mě nahází špínu a moji voliči, kteří mi věřili, si můžou říct, podívejte se, to byl takový hajzl a asi ty věci musel provozovat, tak proto radši utekl,'“ potvrdil Brojův syn.
U soudu 6. prosince 1948 dostal Broj pětiletý trest, který si měl odpykat na plzeňských Borech. Komunistům ale zřejmě dál vadil, navíc vyloučili jeho předčasné propuštění, protože by prý mohl svým návratem ohrozit proces kolektivizace. Stal se tak proto následně nedobrovolně a bez vlastní viny aktérem monstrprocesu, který vedl k jeho justiční vraždě.
Udělali z něj aktéra vzpoury na Borech
Mezi dozorci na Borech byl i Čeněk Petelík, který byl údajně k vězňům shovívavý, nosil jim cigarety a také jim předával zprávy z domova, ale i z poslechu zahraničního rozhlasu. Podobných dozorců, kteří sympatizovali s politickými vězni, bylo zřejmě více, proto se komunisté podle historiků zřejmě rozhodli udělat z Petelíka odstrašující případ.
„Kauzu rozpoutal (…) kapitán Šafarčík (velitel věznice, pozn. aut.), který nechal 18. dubna 1950 zatknout dozorce Petelíka (…) pro údajné úplatky, které měl dostávat od vězňů. Následně měl při jeho výslechu velitel věznice (…) zjistit náznaky ilegální činnosti některých členů SVS (Sbor vězeňské stráže, pozn. aut.), s kterými byl Petelík ve spojení a které získal pro obsazení trestnice a vysvobození vězňů, v případě státního zvratu,“ popisují historici Blažek a Kubálek.
Z Petelíka udělali vůdce plánované vězeňské vzpoury, do které se měl podle obvinění zapojit také Stanislav Broj. Ten ale veškerou vinu i přes tvrdé výslechy odmítal a tvrdil, že o ničem podobném neví. Existovalo také podezření, že Petelík schoval poslední nedopalek cigarety, kterou před smrtí vykouřila další oběť tehdejších monstrprocesů – Heliodor Píka. Petelík měl pak tento nedopalek dát právě Brojovi, který se ho měl pokusit jako vzácnou památku na zemřelého generála dostat ven z věznice.
Soud s obviněnými, takzvaný borský proces, se konal v květnu 1950. Petelík, kterého předtím dle historiků brutálně mučili, se k přípravě vzpoury přiznal. „Broj a ostatní obžalovaní trestanci vzhledem k svým zkušenostem snažili se jak u zdejšího velitelství, tak při přelíčení tvrdošíjně zapírati a prokázati svou nevinu. Rovněž i někteří z nich byli Petelíkem při přelíčení usvědčeni. Nejvyšší trest na Petelíka měl zdrcující účinek, kdežto Broj tento trest přijal s předstíranou hrdostí,“ stojí v soudním zápisu uchovaném v Archivu bezpečnostních složek.
Broj i Petelík tedy dostali trest smrti, stejně jako další vězeň René Černý, voják a protinacistický odbojář z organizace Obrana národa.
Rodina se o trestu smrti dozvěděla náhodou pár hodin před jeho vykonáním
O konání soudu a rozsudku smrti Brojova rodina nevěděla. „My jsme se to skutečně dozvěděli až 22. května večer v 19 hodin, že otec bude ráno popraven. Jeho poslední přání bylo rozloučit se s rodinou… Tak jsme tam byli v půl třetí ráno na Pankráci. On byl ve druhém poschodí, v podzemí, a tam stál ve dveřích dvoumetrový stůl, my jsme byli na chodbě, on byl v té kobce, žádné políbení ani podání ruky, prostě nic. Bylo to povolené na dvacet minut s tím, že nám předem oznámili, že když se budeme bavit o politice, návštěva okamžitě končí,“ vzpomínal Brojův syn.
Žádost o milost nebyla u prezidenta Klementa Gottwalda vyslyšena a 23. května 1950 v šest hodin ráno byl tak Broj na Pankráci zavražděn, bylo mu 48 let. Rodina nesměla dostat jeho ostatky, ty byly zahrabány v hromadném hrobě na Ďáblickém hřbitově. Také domnělý nedopalek Píkovy cigarety se nikdy nenašel.
Brojův majetek po rozsudku propadl státu a jeho synové nastoupili do služby k Pomocným technickým praporům. Rodinu nadále sledovala Státní bezpečnost a stali se z nich občané druhé kategorie.
V době uvolnění na konci 60. let žádali o rehabilitaci otce, ale než stačila být vyřízena, nastalo období normalizace a soud žádost zamítl jako nedůvodnou.
Stanislav Broj byl plně rehabilitován až po sametové revoluci, v roce 1992. V ten samý rok získal také in memoriam od prezidenta Václava Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 2010 se stal také čestným obyvatelem Rokycan.
